Cestování společně s hudbou bylo mojí největší zálibou. Už v dětství jsem velmi rád četl o cizích krajích a vytvářel si různé představy. Cestovat jsem začal nejdříve ve vlasti, protože cestování do ciziny bylo vyhrazeno sportovcům a prominentům režimu. V naší republice jsem cestoval
nejdříve s rodiči, později sám stopem nebo půjčeným otcovým autem. Nejvíce jsem ji procestoval při svých služebních cestách.
Uvedu cestu vlakem vsedě do Rumunska na Mamaiu. Se dvěma kamarády jsme se tam tísnili ve stanu, zvaném áčko. Cestu domů jsme přerušili na den v Budapešti a noc jsme strávili na nádraží. Tam nás z laviček vyhnali ozbrojení policisté do bufetu, kde jsme byli namačkáni vestoje s další asi stovkou cestujících.
První cestu do kapitalistické ciziny jsem podnikl s Cestovní kanceláři mládeže v přechodně uvolněné době kolem roku 1968. Nejdříve letecky do Janova s týdenním pobytem na Ligurské rivieře v Itálii. Později vlakem do Marseille a Paříže, kde jsme strávili celý druhý týden. Bydleli jsme v hotelu
na Montmartru a po celodenních prohlídkách ve městě jsem trávil večery na schodech k chrámu Sacrecouer, odkud pohled na osvětlenou Paříž byla podkreslena produkcí amaterských hudebníků. CKM jsem později využil ještě několikrát. Bylo to v období normalizace a podmínky už byly přísnější. Nutností bylo doporučení od Svazu mládeže i od zaměstnavatele. Bylo nutno vystát několik hodin před pražskou kanceláří v Jindřišské ulici jen kvůli podání žádosti. Kladné nebo zamítavé stanovisko potom přišlo písemně.
V sedmdesátých letech jsem se účastnil dvou zájezdů s Čedokem. První byl letecký do Bulharska na Zlaté Písky k Černému moři. Druhý byl autobusový do tehdejší Jugoslavie, kde jsem navětívil místa v dnes už samostatných státech. Bylo to např. Skopje a jezero Ohrid v Makedonii, Mostar a Sarajevo v Bosně, nebo Priština v Kosovu.
Série mých zájezdů s CKM probíhala v letech 1978 až 1983. Zájezd do Itálie, který byl prvním, byl zkomplikován. Po příjezdu na místo srazu v Bratislavě jsem se dozvěděl, že mi chybí pas. Předpokládal jsem totiž,že ho obdržím na místě od vedoucího zájezdu po vyřízení víza v Praze. Z Prahy však byly pasy odesílány účastníkům poštou a ten můj zůstal nevyzvednut na poště. Proto jsem jen s lítostí přihlížel, jak ostatní nastupují do autobusu, stejně tak jako několik dalších takto postižených. Podle příslibu CKM jsem cestu absolvoval na podzim téhož roku. Byl jsem nachlazen a ještě v prvním místě v Itálii, přímořském Viareggiu, jsem bral antibiotika. Následovala návštěva Říma, Sieny, Pisy a San Gimignana. Končili jsme v Benátkách, kde jsemse celé odpoledne potuloval a užíval si atmosféru, zatímco ostatní hromadně navštívili místní sklárnu. Já jsem se vůbec při těchto hromadných zájezdech choval dost individualisticky. Zatímco ostatní v hloučku naslouchali výkladu průvodců, já jsem už zkoumal okolí. Podstatné informace jsem měl dopředu nastudované už z domova. Také jsem disponoval mapami, plány měst a prospekty, které jsem si z těchto cest přivážel, protože doma byly nedostupné.
Dalším zájezdem s CKM byla plavba po Středozemním moři. Bylo to s ruskou lodí s vyplutím z Oděsy. Proti plánu však vypadla návštěva Egypta a Syrie, protože ji sověti zrušili. První zastávkou byl Istambul a vplutí do přístavu Bosporem, lemované orientální architekturou, bylo zážitkem. Další zastávkou byly Atény, dále jsme pokračovali na Kypr a Maltu. Malta pro turistu přináší kromě moře zajímavou architekturu měst i velkolepé chrámy. Jezdí se zde vlevo a auty, která na první pohled by u nás neprošla technickou kontrolou.Na zpáteční cestě jsme se ještě stavili v řecké Soluni.
Cestování lodí má výhodu v tom, že přesuny se odehrávají většinou v noci a den lze využít celý k prohlídkám. Mně mírné houpání pomáhalo usínat a vyhovoval mi vlhký mořský vzduch. Můj spolunocležník byl z Prahy a já jsem se s ním později v Praze několikrát sešel. Na zájezdu disponoval značnou částkou valut a já pro další zájezdy jsem si alespoň něco málo od něj zakoupil. On byl na tehdejší dobu velmi majetný. Bydlel ve velké vile v Podolí, kde mi ukazoval rozsáhlou sbírku mincí a medailí, která dnes musí mít ještě daleko vyšší cenu. Mezi medailemi měl i nejvyšší státní vyznamenání Řád bílého lva, které získal od manželky zemřelého komunistického pohlavára. Protože tehdy byla povinnost být zaměstnán, tak byl v objektu elektrocentrály v Michli, kde jen dohlížel na víceméně automatický chod. Tam se zabýval převážně svými soukromými obchody. Sbírku rozšiřoval tak, že nabízel v inzerátech odkoupení nebo výměnu za věci získané v Tuzexu. Já jsem mu věnoval některé plány měst, které jsem měl ve sbírce. Tehdy to byla jediná možnost, jak se mohl orientovat při návštěvách.
V roce 1981 jsem se chystal na nejatraktivnější zájezd s CKM do Japonska. Moje účast na zájezdu však mohla být ohrožena. V září před odjezdem jsem pobýval na kontrole závodu Rozkoš u Jindřichova Hradce. Ten je v malé obci uprostřed lesů a rybníků. Jednou jsem se rozhodl jít na oběd do hostince naproti závodu. Nabídka ze tří jídel v závodní kuchyni mi nesedla, přestože tam výborně vařili. Když jsem kráčel po levé straně cesty do hostince, tak jsem si všiml hloučku lidí na pravé straně. Oni pozorovali rojení vos u stromu. Jak jsem se díval na ně, tak jsem do toho roje vešel. Najednou jsem měl vosy všude okolo hlavy a skoro jsem neviděl. Rozeběhl jsem se směrem k hostinci a roj se mnou. Vpadl jsem dovnitř,zavřel dveře a zanechal větší část roje venku. Přesto jsem měl vosy všude, tak jsem zamířil na WC, svlékl všechen oděv a vyklepával jeho části. Vosy se potom rojily u stropu. Dostal jsem asi dvanáct žihadel. Po chvíli jsem se odvážil vyjít z hospody a roj už byl pryč. Následně mne zavezl kolega Link autem na ošetření v Jindřichově Hradci. Žádné zdravotní následky naštěstí se už neprojevily.
Trasa cesty do Japonska byla letecky do Moskvy a po přestupu přes Sibiř do Chabarovsku na dálném východě. Přelétávaly se čtyři časová pásma. Z Chabarovsku jsme jeli lůžkovým vlakem do přístavu Nachodka. Ve známějším Vladivostoku kotvily válečné lodě a tam to bylo zakázáno. Zájezd byl koncipován jako plavba okolo Japonska s trváním asi 18 dní. My jsme byli jediní cizí účastníci, jinak to byli samí rusové, zřejmě zasloužilí komsomolci. V naší první zastávce v Hirošimě nám údajně kvůli zhoršeným vztahům s Japonskem zakázali vystoupit. Náš vedoucí to nakonec vyjednal, ale rusové museli zůstat na palubě. Japonský průvodce nás dovedl také do obchodu s elektronikou, zřejmě to měl takto dohodnuto s majitelem. Všichni tam kupovali japonské radiomagnetofony jako diví. Já jsem měl ke kapesnému 30 dolarů jenom asi 40 svých navíc, tak jsem nic nekoupil. Ku konci cesty mi asi polovina zbyla, takže jsem ve čtvrti Akihabara v Tokiu, kde byl jeden obchod s elektronikou vedle druhého, usmlouval nákup radiomagnetofonu také. V té době byl japonskou elektronikou zaplaven celý svět, ale u nás byla k dostání pouze draze v Tuzexu.
V Japonsku bylo pro nás všechno nové. Architektura, parky, památky i technika. Někteří z nás, kteří na to měli, se projeli v rychlovlaku Šinkansen na nejkratším úseku z Osaky do Kobe. Osaka je protkána kanály a v centru města se večer nádherně odrážela spousta neonových reklam ve vodě. Na nás působila i zdvořilost japonců. Na autobusových výletech se při nástupu i výstupu stevardka každému jednotlivě uklonila. Velice roztomile působily školní děti v jednotných slušivých stejnokrojích. My jsme pro ně byli stejnou atrakcí jako oni pro nás. Obtížná byla orientace v labyrintu tokijského metra, protože anglických nápisů tam bylo minimálně.
Po návratu domů jsem přislíbil uspořádat besedu s promítáním diapozitivů z cesty ve Strojobalu a ještě před tím bratranci v Novém Bydžově jeho klubu kaktusářů. Když jsem tam měl začít, tak jsem ze sebe několik minut nemohl dostat slovo. Po této trapné chvíli jsem jakžtakž začal a něco k obrázkům pronesl. Tréma před neznámým publikem vykonala své. Měl jsem vlastně štěstí, že tyto besedy nebyly v obráceném pořadí. Ve Strojobalu jsem si už připravil písemný text k obrázkům a výhodou bylo, že promítání se ujal jeden z účastníků, takže jsem se mohl věnovat jenom doprovodnému komentáři. Besedovalo se v průběhu promítání a celá produkce byla posléze dobře hodnocena.
V roce 1983 jsem se účastnil posledních dvou zájezdů s CKM, protože mi schválili žádost o výjimku z věkové hranice 35 let a mně už bylo 37. V červenci jsem absolvoval zájezd do Skandinávie pod stany. Měli se dát vždy dva účastníci dohromady a zajistit si stan. Ten zajistil můj spolunocležník rovněž z Hradce Králové. Před odjezdem jsem poprvé a naštěstí naposledy dostal předvolání na Státní bezpečnost, sídlící na Ulrychově náměstí. Nevím proč si mě vytipovali, ale nabádali mne, abych na zájezdu dával pozor na chování ostatních a jestli třeba nepašují něco přes hranice. Já jsem to odkýval, ale nemusel jsem nic podepisovat. Vznikla však paradoxní situace, protože můj spolunocležník ve Švédsku emigroval. Seděli jsme vedle sebe i v autobuse a on se pořád učil švédsky. To se mi objasnilo, když jednou brzo ráno mne vzbudil a oznámil mi, že zde zůstává a abych zajistil vrácení půjčeného stanu z domu mládeže. Po návratu domů jsem jenom trnul, zda si mne Státní bezpečnost předvolá k vysvětlení. Naštěstí k tomu nedošlo.
Věkový limit na zájezd zřejmě nebyl brán moc vážně, protože se ho s námi účastnil spisovatel František Nepil, který byl ještě o dost starší. Projeli jsme Švédsko, Norsko a Dánsko. K obdivování zde byla zejména krásná příroda, zvláště když celou dobu bylo skutečné letní počasí s 30 stupni odpoledních teplot. Pro stanování počasí jako stvořené. Houbaři by si hlavně v Norsku přišli na své. Norové houby nesbírají a ty dorůstají do značné velikosti.
Viděli jsme je dokonce při jízdě z autobusu na kraji cest. Jako skalního příznivce lehké atletiky mne pouze mrzelo, že jsem nemohl sledovat právě probíhající mistrovství světa v Helsinkách. Tak jsem si aspoň kupoval místní noviny, abych znal výsledky. Bylo to první mistrovství světa a pro nás i nejúspěšnější. Získali jsme asi 9 medajlí, z toho čtyři zlaté, o které se postarali Jarmila Kratochvílová 2x, Imrich Bugár a Helena Fibingerová. V hodnocení národů celého světa jsme obsadili čtvrté místo.
Koncem září jsem se účastnil zájezdu do Španělska. Už výčet navštívených míst je vypovídající: Toledo, Granada, Malaga, Sevilla, Cordoba, Ronda. Hned na začátku mne potkala komplikace. Po příletu do Madridu jsme už odbaveni čekali na autobus, který nás měl dovézt asi 15 km do města. Asi po třičtvrtě hodiny jsem si odskočil na WC a když jsem se vrátil, skupina byla pryč a na místě byl opuštěný jenom můj kufr. Měl jsem s sebou z domova plán Madridu a hlavně nějaké západoněmecké marky. Vzpomněl jsem si, že v letadle někdo hovořil o ubytování a jméno hotelu bylo po nějakém španělském králi, myslím že Luis. Zakoupil jsem v kiosku průvodce madridskými hotely a takový hotel jsem v něm našel. Protože jsme ještě nefasovali kapesné, vyměnil jsem marky za pesety a odjel autobusem a později metrem do centra. Hotel jsem našel, vypadal velmi honosně. Na recepci však o žádné skupině z Československa nevěděli. Byl zde přítomen jeden izraelec, kterému jsem lámanou němčinou popsal situaci a ont o tlumočil recepčnímu. Ten zavolal do jiného hotelu a tam naše skupina skutečně byla. Bylo to jen o dvě ulice dál. Když jsem se tam dostavil, tak se všichni divili, jak jsem je mohl nalézt. Já mám celkem dobrý orientační smysl, který jsem na zájezdech potřeboval. I při této cestě jsem se vzdaloval od skupiny, zatímco ostatní naslouchali výkladu průvodce. Projížděli jsme hlavně Andalusii a obdivovali zde památky po Maurech, kteří si tuto část Španělska ve středověku podmanili. Z Tarífy blízko Gibraltaru jsme se lodí dostali na území Maroka do španělské enklávy Ceuta. Zde jsem byl málem inzultován při pokusu vyfotit trojici arabek, zahalených v jejich hábitech. Španělskem mé zahraniční cesty skončily. Ani po revoluci v roce 1989 jsem nevyužil otevření hranic na západ. Vývoj v naší zemi byl tak překotný a objevovat tyto změny mi přišlo zajímavější. Měl jsem i vlastní aktivity, ale o tom až v další části.
