Albert Einstein řekl, že člověk, který neučinil významný vědecký objev před dosažením třiceti let, tak už neučiní nikdy. Nesmysl, říkají nyní vědci a tvrdí, že k zásadním vědeckým objevům je třeba mnohem více zkušeností v daném oboru. Podle analýzy americké organizace National Institutes of Healt nejčastěji dělají zásadní vědecké objevy odborníci ve věku před čtyřicítkou, přičemž jsou ještě rozdíly v oborech. Zatímco v oblasti matematiky a přírodních věd jsou na vrcholu kariéry lidé mladší, u medicíny přichází úspěch ve vědě se zvyšujícím se věkem. Například průměrný věk výzkumníků, kteří získali Nobelovu cenu, se v průběhu dvacátého století zvýšil o šest let.
Z nejrůznějších snah vyzkoumat takzvaně ideální produktivní věk, kdy se nám vše daří, nejčastěji vyplývá, že jde o čtyřiadvacet let. Tým badatelů z americké Simon Fraser University dokonce ve své zprávě uvádí: Vzpomínáte si, co jste dělali, když vám bylo dvacet čtyři? Ať to bylo cokoli, vězte, že už více se vám dařit v životě nikdy nebude. V tom věku prý jsme na vrcholu co se týká bystrosti, rychlosti, schopnosti reagovat, zkrátka na vrcholu sil. Něco na tom je. Člověk v té době zpravidla končí vysokou školu a vstupuje do života se spoustou plánů, ideálů, nadšením, že si vybuduje skvělou kariéru.
Zároveň existuje řada oborů, v nichž častěji úspěch přichází ve vyšším věku. V poslední době se to opakovaně ukazuje v českém literárním světě. Příklad? Nejprodávanější česká autorka Alena Mornštajnová. První kniha jí vyšla v padesáti, během deseti let se dostala na absolutní vrchol. Na své začátky vzpomíná takto: „Když mi bylo čtyřicet, od kamarádky jsem dostala Želary Květy Legátové. Byl rok 2003 a já jsem už tehdy měla rozepsánu Slepou mapu. Nemluvila jsem o tom, že píšu, ale říkala jsem, že bych jednou taky chtěla něco pěkného napsat. A kamarádka tehdy říkala: Legátová má přes osmdesát, tak máš ještě spoustu času.“
Další z nejúspěšnějších současných autorek Karin Lednická vydala svou prvotinu a zároveň bestseller Šikmý kostel po čtyřicítce. A Scarlett Wilková, autorka bestselleru Až uvidíš moře, nyní často dostává otázky, proč napsala tuto první knihu až po padesátce, proč ne dříve. „Čtenáři se mě na to teď často ptají, tak jsem se nad tím zamýšlela. Nevím, ale mám pocit, že za mlada jsem neměla naposloucháno tolik příběhů, nedokázala jsem si dávat věci do souvislostí, neměla jsem jakýsi vnitřní klid, který je psaní knížek třeba. Možná, že právě literatura je oblast, ve které je vidět, že nezáleží na tom, kolik je člověku let, aby se prosadil,“ říká.
Nejlepší věci přicházejí se stářím. Tato věta se objevila v přehledu výsledků realizovaných studií týkajících se věku a výkonů v různých oblastech, který zveřejnil server Business Insider. Podle závěrů z nich jsou lidé po sedmdesátce nejklidnější a nejspokojenější a po osmdesátce zažívají největší psychickou pohodu, přestože se potýkají se zdravotními problémy. Nejlepší paměť prý máme ve dvaadvaceti, nejvíce tělesné síly v pětadvaceti. A pokud se někdo chce učit cizí jazyky, nejvhodnější prý je začít s nimi v sedmi letech, to jsme údajně schopni je nejvíce vnímat a učit se jich více najednou.
Jedna věc je úspěch pracovní, tedy v nějakém oboru. Druhá věc je pocit uspokojení, klidu, radosti. Ten nemusí vždy souviset s tím, zda se nám daří v zaměstnání, v kariéře. Jsou lidé, kteří se dostanou do vedení firem, vydělají velké peníze, ale stále se cítí být nespokojení. A naopak, pro někoho peníze a úspěch nejsou podstatné a radosti jim přináší třeba rodina, děti nebo koníčky. Právě proto jsou studie pokoušející se zjistit, kdy jsme takzvaně na vrcholu sil, poněkud zrádné, zavádějící, nepřesné.
Každopádně za věk, kdy se nejčastěji cítíme mizerně a o vrcholu zpravidla není řeč, psychologové označují čtyřicítku. „To si uvědomujeme, že začíná život na dobu určitou,“ uvedl psychiatr Petr Hrubeš. Profesor David Blanchflower na toto téma zpovídal tisíce lidí a porovnával údaje z desítek zemí světa a došel k závěru, že na dně se cítíme být v čtyřiceti šesti letech a to bez ohledu na to, jakou máme práci, majetek, postavení, rodinné poměry. Proč? Údajně si skutečně začínáme uvědomovat, že život je konečný. Začínáme cítit, že ztrácíme síly, poznáváme první zdravotní potíže, řešíme zdravotní trable rodičů, začínáme o ně přicházet. Zároveň se ovšem prodlužuje věk, v němž jsou lidé ekonomický aktivní, délka života se rovněž prodlužuje. Takže zatímco dříve žena měla pocit, že když nebude mít dítě ve dvaceti, takzvaně jí ujede vlak, nyní si je ženy klidně pořizují v pětatřiceti. A jsme zase u otázky: kdy je takzvaný vrchol sil, ideální věk na něco, třeba právě na mateřství? Někdo řekne ve dvaceti, někdo v pětatřiceti.
Každopádně jsou všechny tyto výzkumy a příklady zprávou o tom, že by si člověk nikdy neměl říkat větu: Na to jsem už starý.