Ti, kteří jim dávají dobře míněné rady, si zpravidla nedovedou představit, jak obtížné je ve stáří změnit styl života. A ono to je obtížné hodně. Právě proto mnoho lidí vyššího věku oddaluje čas, kdy se budou muset stěhovat. A mnozí se k tomu kroku nikdy neodhodlají. Ne nadarmo existuje pořekadlo: lepší dvakrát vyhořet, než se jednou stěhovat.
„Pro mnoho lidí je představa, že opustí místo, kde prožili většinu života, nepředstavitelná,“ říká Aneta Mundok Nitschová z poradenského centra společnosti Život 90 a dodává, že mnozí na to nemají sílu ani peníze.
Přitom právě kvůli tomu, že takzvaně neudrží velký byt či dům kvůli vysokým cenám energií, mnoho lidí před časem zachvátila panika. Na krizové linky kvůli tomu volala řada starších lidí, vyjadřovali své obavy, strach. Společné mají jedno – pocit, že na stěhování už nemají síly, peníze, schopnosti složité výměny či prodeje bytů a domů organizovat. A pokud se jedná o seniora, který nemá schopné příbuzné či kamarády, někdy je to skutečně neřešitelná situace.
„Loni na podzim, když začala ta panika kvůli drahým energiím, jsem často od příbuzných slyšela: tak se přestěhuj do menšího. Jenže já v tomto bytě strávila většinu života, prožili jsme tu manželem tolik pěkného, mám tady spoustu věcí,“ říká jednaosmdesátiletá Anna, která žije sama ve velkém třípokojovém bytě v centru Ostravy. „Ano, vím, že je to pro mě velké, ale žiju skromně, topím jen v jednom pokoji, vnučka mi vyřídila příspěvky na bydlení. Bránila jsem se tomu, připadám si jako žebrák, jsem zvyklá celý život pracovat. Ale pomohlo to. Hlavní je, abych se nemusela stěhovat. Až to bude nejhorší, počítám s tím, že mohu skončit v domově pro seniory, ale to už mi asi bude všechno jedno, nebo lépe řečeno, doufám, že umřu tady,“ vypráví.
Její známá se nedávno vzdala svého bytu, přenechala ho vnukovi a odstěhovala se do rodinné vilky své dcery. „Není to legrace, je to velká změna životního stylu, která se v osmdesáti nedělala lehce. Nejsem tu spokojená, ale beru to jako nutnost. Mám své dva pokoje, vlastní koupelnu i WC, tak to jde, je to část domu, která byla původně určená pro vnuka, ale on chtěl raději žít sám, můj byt mu více vyhovuje. Chápu, každý chceme soukromí. Jenže já už náklady na byt opravdu sama neutáhla, manželův důchod mi chybí, od chvíle, co zemřel, se můj život výrazně změnil a já se naučila šetřit,“ říká dáma, která si nepřeje uvést své jméno.
„Stěhování ve vyšším věku se lidé pochopitelně obávají. Mnohdy o něm mluví ti, kterým je nepříjemné žádat o dávky. Často jde o lidi, kteří celý život tvrdě pracovali, teď jsou v hmotné nouzi, nemohou si vzít brigádu, procesu žádání o dávky nerozumějí a je jim hloupé si o ně říct,“ uvedla Kateřina Bohatá z Linky seniorů s tím, že počet lidí, kteří se chtějí poradit kvůli nevyhovujícímu bydlení se mezi seniory volajícími na linku výrazně zvýšil.
Z údajů Českého statistického úřadu, který zkoumal životní styl seniorů, vyplynulo, že intenzita stěhování po území Česka se po sedmdesátém pátém roce věku mírně zvyšuje. Statistici uvádějí ve své zprávě, že pravděpodobně jde o důsledek stěhování do menšího obydlí, k rodinným příslušníkům či do zařízení sociální péče, nicméně důvod stěhování statistika nezjišťovala.
Rozhodnutí změnit bydlení ve vyšším věku vyžaduje odvahu, sílu a schopnost organizovat. Pokud je člověk sám nebo nemá schopné kamarády a příbuzné, má to obtížné, ale i tak se dá situace řešit. „Bydlela jsem v obecním bytě. Když jsem ovdověla, zašla jsem na úřad a požádala o menší. Nemám děti, tak jsem se svěřila úředníkům. Byl tam moc milý mladý muž, který vše zařídil, dokonce mě nakontaktoval na jednu neziskovku a ta mi pomohla zařídit stěhování. Chtěla bych vzkázat nám starším, že není třeba se bát, podléhat pocitu, že nám kdekdo chce ublížit, okrást nás, oklamat nás. Já se setkala s férovým přístupem, nakonec se ještě ten úředník se mnou šel do vytipovaného obecního malého bytečku podívat, zkontrolovat, jestli je vše v pořádku a řekl, že obec si slušných nájemců váží,“ vypráví pětasedmdesátiletá Iva.
Většinu lidí od stěhování do menšího odrazuje skutečnost, že se budou muset vzdát věcí, zařízení, nábytku, kterým mají své byty někdy doslova zavalené. Je to tak, lety se věci v domácnostech nahromadí. Jenže právě jejich protřídění a zbavení se těch nepotřebných, nakonec může být ku prospěchu. Člověk zjistí, že je vůbec nevyužíval a v čistém novém prostoru se mu nakonec žije lépe. Naopak, jsou ale jedinci, kteří se svými věcmi loučit nedokážou a samozřejmě na tento postoj mají právo. Pro ně je pak změna stylu bydlení ve vyšším věku náročná.
Každopádně jde o téma, které je mezi staršími lidmi hodně probíráno a ukazuje, jak rozdílní jsou. Zatímco někdo je šťastný, že se zbavil starostí s velkým bytem a šťastně si zalévá kytičky na balkonku malé garsonky, jiný lpí na obrovském domě, ve kterém je sám a nemá síly ani finance na jeho údržbu. Jenže je mu v něm dobře, je tam zvyklý.
