Přiznám se, že jako někdo je závislý na jídle, alkoholu nebo na drogách. Já na zdejší krajině. Vychutnávám si tu krásu, ale mozek nevypínám. V hlavě mě vibrují nápady, ale i blbosti. O mnohém v tichu přemýšlím. Jak dlouho budu objímat své drahé? Ještě deset let? Nebo víc? Stačí mi to nebo je to málo? Co mi ještě v mysli bliká? Třeba neúspěchy nebo, co jsem zvoral. Například někdy neúmyslně vyřčené zlé slovo. To se pravda vrátit nedá. Dá se ale omluvit. Litovat. Jen upřímně. To lidé určitě přijmou. Jako pavouk své sny ještě spřádám a cíle si dávám. Na dobré lidi vzpomínám a ti druzí se mi v luhu vypařili.
Co bych ještě chtěl? Jsem spokojen. Žena, děti vnoučata, kamarádi a koníčky. Profesionální kariera a dosažené vzdělání. To mi stačí. Nesním o první ceně ve sportce, stačí mi důchod a dobré zdraví. U mě v první desítce se peníze krčí na chvostu. Mohl bych se ještě polepšit. Vím, kde mám slabá místa, které je třeba posílit. Tak si tu šlapu po loňském listí a vykukující zelení, očima pohladím kachny a labutě, co si rejdí po rybníce. Nepřeji si více. Stačí. Jsem spokojen. Žádný den už neodfláknu. Nechci přejídat tělo, ale nakrmit spíše duši. Tak čtu i píši. Pro sebe i pro druhé. Pro radost, pro poučení. Vím u některých nenajdu pochopení. Každý jsme jiný. To je dobře, protože diverzita (různorodost) se navzájem obohacuje.
Asi víte, že básník Petr Bezruč byl spojen s městem Opavou. V rámci programu „Otvírání muzeí“ jsem navštívil jeho památník na naší nejkrásnější ulici v centru města. Jeho dílo znám, ale k tomu jsem se seznámil s jeho životem. Teď to zde mezi stromy sám sobě rozebírám. Co mě zaujalo? Jaký byl už tehdy sportovec. Každý den v důchodu zvládl trasy kolem 18 km. To je výkon. Proto se nedivím, že ještě v 85 letech dokázal zdolat do 3 hodin pravidelně výplaz na Lysou horu. Také na fotkách jeho odhalené osmdesátileté tělo odpovídalo tak šedesátníkovi. Tomu ještě dobře stavěnému. Takže nejen jeho dílo, ale i jeho život mě oslovil.
