Svatba, a vítězem je...
FOTO: Jana Vargová

Svatba, a vítězem je...

21. 6. 2023

"Vy máte snubní prstýnky?" Kolegyně zbystřila zrak, podívala se z jednoho na druhého a pokračovala ve vyzvídání. "V pondělí jste prstýnky ještě neměli. Vy jste se vzali? Kdy?"

Podívala jsem se na muže stojícího vedle mě a  unisono jsme prohodili - včera.
"To je divný, vždyť jste byli v práci," zaznělo z útrob místnosti.
"To ano, ale dopoledne jsme se na hodinku ztratili. Na městském úřadu jsme měli domluvený obřad bez obřadu."
"A to má být co?"
"Před měsícem jsme dojednali, včera přišli, bez projevů podepsali a odešli."
"A kdo vám byl za svědka?"
"Nějaké dvě úřednice si odskočily od počítače," vysvětlila jsem. "Celé to trvalo pět minut."
"A to vám jako ani nehrála hudba? A co kytka?"
"Hudba nehrála, nikdo nezpíval, kytku vzali od někoho z vázy," sdělila jsem do udivených obličejů.
"Proč jste nic neřekli?"
"Abychom se vyhnuli překvapení, které vy, sebranko, dovedete připravit, až člověk jen lapá po dechu," přiznali jsme barvu. "Nebojte, o hostinu nepřijdete. Na dnešek jsem v naší závodní jídelně rezervovala stůl na oběd. Je hrachová polévka a nudle s mákem," culila jsem se už za všeobecného veselí a v zápětí dodala, že je v pátek zveme do baru. Kde to všechno začalo.


"Tady se podepište, oddací list si můžete vyzvednout zítra," ukončila referentka úřední úkon naší svatby. Poděkovali jsme a odcházeli doprovázeni zvědavými pohledy. Takovou svatební rychlovku tu ještě nezažili. Na ulici, už můj, manžel vytáhl z kapsy krabičku od zlatníka a bez diváků jsme jeden druhému navlékli snubní prsten. Zrovna přijížděl autobus městské dopravy, tak jsme nastoupili a hrdě se drželi tyče levou rukou s novou ozdobou na prsteníčku. Fakt, že tam před několika lety u obou trůnil jeho předchůdce, jsme už dávno zapomněli. Můj manžel krátké dopolední dění korunoval slovy: "Konečně mám svoji výhru jen pro sebe."

"Žijeme spolu na hromádce už dva roky. Chceme koupit domek, tak co kdybychom se vzali?"
"Jak si to mám přebrat? To je žádost o ruku?" smála jsem se.
"Jestli to tak vnímáš, tak vlastně ano," zaznělo mi do ucha.
"Dobře, když jinak nedáš, a chceš si na krk uvázat nastávající babičku," upozornila jsem na blížící se událost ve větvi naší rodiny.
"No tak, je ti čtyřicet a že tě dcera už v tomto věku udělá babkou, přece nevadí. Možná, až budeš vozit kočárek, tě nezámí lidé budou považovat za matku," snažil se mě můj nastávající uchláholit a polichotit. 
"Vlastně, co kdyby to bylo obráceně a na krk se pověsíš ty mně?" hodila jsem do prostoru otázku. Chvilku bylo ticho, přemýšlivé ticho před konstatováním: "Tak se v tom zavěšování budeme střídat!"
"Ale žádnou velkou veselku, chci někde podepsat nějaký papír a bastafidli," prosebně jsem prohlásila.
"Větší svatbu už každý máme za sebou, tak proč ne? Souhlasím."

Rozhlédla jsem se po kuchyni, přešla do obýváku, otevřela okno a při pohledu na protější dům jsem si nahlas povzdechla: "Nějak mě to zmáhá. Chvíli jsem u tebe, chvíli u sebe. Ty jsi chvíli u sebe, chvíli u mě.  Když nechci mít věci dvojmo, tak je furt převážím."
"A co já? Já mám to samý. Někdy přijdu z práce tak utahanej, že bych přivítal službičku spřízněný duše, a ejhle, vona nikde. Tedy ani duše, ani službička," přispěchal můj přítel s podporou povzdychávání. "Něco s tím musíme udělat."
"Jaké vidíš varianty?"
"Nějaké se mi líhnou v hlavě, některé nechci domyslet, takže navrhuji: sestěhujeme se."
"Dobrá, kdo kam?"
"Musíme vzít rozum do hrsti, tužku do ruky, papír na stůl, kalkulačku a hned se ukáže, co nás nezruinuje. Teď si hospodaříme každý se svým, ale když budeme v jedné domácnosti, budeme si muset stanovit pravidla," konstatoval přítel. Je vidět, že už nejsme růžová poupátka zasažena amorovým šípem, která před sebou vidí budoucnost bez překážek a zalitou příjemným sluncem. 
Sestěhovali jsme se do mého obecního bytu z přítelova bytu pronajatého od známého jakéhosi známého. Po pár dnech to u nás vypadalo, jako v každé domácnosti dvou lidí. Nějak nám všechno sedlo, jak se říká, pod ruku.

"V pátek jedu k rodičům. Byl bych rád, kdybys jela se mnou a seznámila se s nimi. Už dlouho o tobě vědí a jsou zvědaví," nenápadně mezi utíráním a ukládáním nádobí přítel nadnesl. 
"Pojedu, a ráda, i když jsi mě upozornil, že tvůj otec je svéráz, diktátor a pevná hlava rodiny. Ale co, každý jsme nějaký."
Po příjezdu jsem se s rodiči chvíli nesměle oťukávala, druhý den už vládla čilá konverzace. S maminkou jsem virtuálaně vařila, cpala jsem se jejími dobrotami, pomáhala sbírat úrodu. Okolo otce jsem našlapovala, sem tam se na něco zeptala a snažila se do člověčiny přeložit odseknuté krátké odpovědi. Jeho pevný krunýř jsem prorazila poznámkami o nevynucené chybě tenisty a mých cestách do zahraničí. "Tak ty se zajímáš o sport a cestuješ? Byla jsi v Norsku, v Itálii, ve Španělsku, v Rusku a dokonce v Pchongjangu? A co takhle Rakousko, nebo Německo?" 
"Tam jen díky průjezdům a časům na odpočinek. Ale to víte, láká mě to kamkoliv, kde nejsou močály, moskyti, vyprahlé pouště, dešťové pralesy," snažila jsem se naši konverzaci odlehčit. 
"Dobrá, tak budeš jezdit se mnou," beze mě o mně rozhodl. Jezdila jsem. Organizoval zájezdy pro střední a starší generaci, vždy zaměřené na mírnou horskou turistiku spojenou s ochutnávkami vín, sýrů, piva. Když vážně onemocněl, zájezdy připravil papírově, já pak jezdila jako průvodkyně. Přítel jen žasl: "Táta našel spojence. "

Zazvonil telefon. Po představení volajícího se mi v oblasti žaludku všechno převrátilo, čekala jsem, proč volá.
"Poslal jsem vám pozvánku na tiskovou konferenci, mohla by vás zajímat," zaznělo.
Aha, zklamaně jsem pomyslela, motýlci v břiše se vrátili na svá místa,  a nahlas jsem odpověděla: "Četla jsem, ale téma je tak trochu mimo moji mísu."
"Myslel jsem, že bych vás potom pozval na kávu," už méně sebevědomá slova pustilo sluchátko do mých uší. Váhala jsem. Mám, nemám? Vždyť jsem s ním mluvila jednou, tři hodiny. Bylo to zábavné, humorné, zajímavé a při loučení i s nevyslovenými otázkami. "A víte, že půjdu ráda?"
"Těším se, můžeme pokračovat v načatém rozhovoru z naší první schůzky," upozornil.
První? Bude i druhá, ta se blíží, pak i třetí, čtvrtá a další?
"Dobrá, přijdu i na tiskovku, alespoň vás uvidím v pracovním procesu, nejen u stolu v restauraci se sklenkou vína v ruce." I přes telefonní dráty jsem zaslechla oddechnutí. 
Tiskovka se vydařila, nezapsala jsem si žádné poznámky, sledovala jsem aktéry, zejména toho jednoho. Slušelo mu to, pohled občas stočil k mému místu, neusmál se. Tušila jsem, že jde o pózu před ostatními. Nevadilo mi to. 
Nezůstalo u jedné kávy. Naplno jsem se začala věnovat další životní etapě.

"Tak, dámy a pánové, musíme zaplnit dvojstranu do silvestrovského čísla," zahalekal šéfredaktor regionálního deníku, ve kterém jsem pracovala jako redaktorka. Bylo to moje první číslo posledního prosincového dne v mém životě.
Kolega Petr vytáhl nápad: "Co bychom vymýšleli? Zase pro lidi vypíšeme soutěž, jako před dvěma lety. Moc se líbila." Další náměty už nepadly, tak jsme začali připravovat deset rádoby záludných otázek. Každý z nás redaktorů na ně musel odpovědět. Vtip soutěže byl v tom, že čtenáři měli poznat, která odpověď patří ke které osobě. Nás je osm.
"To je jasné, to přece nikdo nemůže uhádnout," konstatovala jsem při vlastních odpovědích. "Jak někdo může vědět, že mám nejraději brambory v jakékoliv podobě, campari, žlutou barvu a ve volném čase drnkám na kytaru?"
"To je právě ten vtip, ještě to nikdy nikdo neuhádl, takže nikdy nikdo nevyhrál a první a jediná cena nemusela být vyplacena."
"A co je vlastně ta první a jediná cena?"
"Večeře s vybraným redaktorem. Buď v klidu, to nikdo nedá dohromady," uklidňoval Petr.
Ale dal. Jedinou správnou odpověď poslal redaktor ze závodního časopisu nedalekého průmyslového komplexu. Moji kolegové tuto výhru nechtěli uznat, protože výherce všichny trochu znal, a i když ne detailně, prý mu nemuselo dát mnoho práce otázky a odpovědi správně přiřadit.
"Dobrá, máme výherce. A kdo z nás bude večeři platit?" zeptala jsem jen tak na okraj.
Kolegové se začali culit. "No, vybral si tebe. Kam půjdete?" 
Vypadalo to, jako když děti hrají "štronzo". Ztuhla jsem na místě. "Proč já? Ještě mi neuschlo razítko na pracovní smlouvě, tak si mohl vybrat někoho jiného."
"O to mu asi právě jde. On o  nás totiž něco ví, o tobě nic, a je určitě zvědavý. Jinak si to nedovedeme představit," dostalo se mi elegantní odpovědi.
"Mohu odmítnout?"
"Můžeš, ale klesne tím prestiž našich novin."
"Vždyť to nemusíme přiznat," smlouvala jsem.
"To nemusíme, ale víme o tom my všichni a výherce."
Musela jsem se podřídit. Vybrala jsem restauraci s barem, výherci zavolala a domluvila termín schůzky. Přišel včas, vysoký, pohledný, upravený, mého věku, usmál se a poděkoval za pozvání s dovětkem: "Vyhrál jsem vás."
"Nevyhrál jste mě, ale večeři se mnou. A to je rozdíl. Víte, co je opak výhry?"
"Vím, prohra. O tom ale dnešní večer není."
Cítila jsem, že je čas sednout si ke stolu a objednat prohranou večeři. Postupně napětí z neznámé situace sláblo a konverzace plynula bezprostředně jako mezi dvěma letitými přáteli.
"Děkuji nejen za večeři, ale i za příjemné chvíle," rozloučil se výherce.
Doma jsem si sedla do křesla, dlouze jsem se dívala do stropu, mezi čtyřmi ztichlými stěnami přemýšlela a hledala odpověď na  otázku: co se to děje? Vždyť šlo jen o jednu večeři!

 

Letní soutěž 2023 svatba vzpomínky
Hodnocení:
(4.8 b. / 26 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 52. týden

U tradic zůstaneme i na přelomu roku 2024 a 2025. Kvízové otázky tohoto týdne se budou týkat tradic novoročních.