A přitom samomluva má řadu kladných rysů. V určitých mezích je běžným jevem. Navenek však vypadá nezvykle. Proto se za ni i stydíme.
Samomluva se projevuje při nedostatku sociálního kontaktu, potřebě odreagovat emoce či při řešení problémů, slouží k regulaci proudu myšlenek při plnění složitějších úkolů. Lidé k sobě mluví, pokud něco zapomenou, jsou-li ve stresu a snaží se uklidnit, podrobují se kritice (vynadají si) … Hlasitá samomluva pomáhá člověku soustředit se na daný úkol, rozhodovat se, zlepšuje jeho vnímání, přispívá k lepšímu učení a zapamatování.
Hlasitá samomluva se objevuje již v dětství. Dítě se pouští do úkonu, který musí být koordinovaný, jako je například zavazování bot, etapu po etapě, a říká si, co má dělat.
Odborníci dokládají, že lidé, kteří se nebojí nahlas mluvit sami se sebou, vykazují vyšší inteligenci. Jako příklad uvádějí Alberta Einsteina. Bylo zjištěno, že samomluva je o to efektivnější, pokud při ní člověk používá druhou osobu. (To se ti, holka, povedlo. x To se mi povedlo.) Hlasitou samomluvu lze pozorovat u profesionálních sportovců, například tenistů. Pomáhá jim udržovat stoprocentní pozornost, posiluje také jejich motivaci.
Nejčastěji k sobě mluví lidé, kteří žijí sami, a jedináčci. Často také mluví se svými domácími mazlíčky. Ve spojení s velkou osamoceností může být samomluva rizikovým faktorem. Kdo je sám a stále si mluví pro sebe, pocit samoty tím ještě posiluje, což může mít neblahé následky na psychiku. V psychiatrii je samomluva jedním z prvních izolovaných projevů schizofrenie a některých psychóz, může doprovázet autismus.
Velmi častým jevem je mluvení k sobě samému v duchu. Uvádí se, že mluvením sami k sobě trávíme čtvrtinu bdělého života.
Potichu se sebou mluvím běžně. Říkám si, co budu dělat, co se mi líbí a co ne, hodnotím se, rozhoduji. Prostě přemýšlím v duchu o běžných denních záležitostech, asi jako každý. Před náročnějšími situacemi – například před zkouškami nebo lékařským zákrokem – zavřu oči, danou situaci si představím a v duchu si říkám, že jsem v klidu a zvládnu ji. Funguje to.
Nahlas na sebe mluvím jen občas. Třídím si tak myšlenky, dávám průchod emocím, napomenu se. Ale už jsem se několikrát přistihla, že bych promluvila nahlas na ulici. Slova deroucí se ven jsem na poslední chvíli zatlačila zpět do úst. Když jsem se učila na zkoušky, látku jsem si přeříkávala nahlas. A většinou jsem u toho chodila.
Mluvím na kočičky a pejsky. Že neodpovídají? Ale ano. Stačí se jim podívat do očí nebo pozorovat řeč jejich těla.
S využitím zdrojů:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Samomluva
https://eurozpravy.cz/veda-a-technika/veda/213202-samomluva-je-normalni-kdyz-si-povidame-sami-se-sebou
https://plus.rozhlas.cz/je-samomluva-prvnim-znakem-silenstvi-nebo-cestou-k-uspechu-6517391
https://www.cmhcd.cz/stopstigma/poradna/psychiatr/samomluva/
https://www.lidovky.cz/orientace/veda/samomluva-chrani-pred-samotou.
https://www.lidovky.cz/relax/zajimavosti/samomluva-muze-byt-nekdy-velmi-uzitecna-pise-francouzsky-denik
https://www.novinky.cz/clanek/zena-zdravi-mluvite-casto-sami-se-sebou-proc-je-to-podle-odborniku-prospesne
https://www.novinky.cz/clanek/zena-zdravi-samomluva-jako-projev-dusevni-choroby-ale-i-pozornosti-a-koncentrace-40037194
