Většina celebrit si svoje poslání našla, vztahy v rodině mají harmonické, práce je baví a dotěrné myšlenky o minulých/budoucích selháních je netrápí, protože umí žít v přítomnosti.
Mně se nic takového nedaří. Jen vyřeším jedno zásadní životní dilema, přihasí se další. Bez varování. Děje se tohle opravdu jenom mně? Obhajování smyslu mé existence vnímám jako výzvu. Každičký rok, den, hodinu mého života čelím nepředvídatelným změnám a to už mi skráně zdobí šediny... Já a jen já se musím rozhodnout, zda a do jaké míry se chci/jsem schopna a ochotna se přizpůsobit.
Jak si zajistit bezpečí
Začalo to doma s mámou a tátou. Chtěla jsem si naplnit své potřeby jakoukoli cestou. Ač miminko, rychle jsem pochopila, co na ty ostatní funguje. Pláč, křik, úsměv, napodobování. Šila jsem si své botičky, abych byla zahrnována láskou. Bezpodmínečnou – značka ideál. Ale dospělí rozdělují děti na hodné (dělají, co chtějí oni) a zlobivé (dělají něco úplně jiného). Hodné odměňují, aby je naučili být ještě hodnější, a na ty zlobivé se mračí a jsou přesvědčeni, že jen tak z nich udělají děti poslušné. Je příjemné být odměňován a přijímán bez výhrad, protože je to bezpečné. Ale na pískovišti mezi dětmi je to jinak. Kdo si svou pozici neumí vybojovat, přijde o hračky a to platí už napořád.
Do šesti let jsem měla relativně klid, ale pak jsem byla podrobena nátlaku. Měřítkem úspěchu u rodičů se stávají známky. Lepí na nás nálepky chytrý a šikovný, a pokud to neumíme nebo nechceme, strkají nás do škatulky líný nebo zlobivý. Chtěla jsem být HODNÁ, a tak jsem skrývala své přirozené potřeby pokusů a omylů. Ale jak jsem měla zjistit, co je za dalším rohem, proč se kolo točí, že bláto klouže a voda v potoce studí? Potřebovala jsem překonávat „ale já se bojím“ a zkusit si všechno sama, ale bála jsem se, že budu ZLOBIVÁ. Všechny zvířecí mámy chápou, že proces učení funguje pokus/omyl a že zkušenost je nepřenosná. Lidské mámy jako kdyby na to zapomněly. Přitom jsme také mláďata a přirozeně potřebujeme radost z objevování. Stavíme si z ní své sebevědomí. Dětský kolektiv je nesmlouvavý. Kdo doskočí dál a výš, ten je lepší. Učili mě hodnotit se podle ostatních a tak jsem se poslušně poměřovala a hledala jsem cestu k bezpečným kompromisům. Uspět a zůstat součástí.
Vše pro mé budoucí štěstí
Další metou byla střední škola. Tu chtěli rodiče údajně pro mé dobro. Čím chceš být, až vyrosteš? Pamatuj, že ti hodní chtějí být užiteční! Pro malé školáky, jako jsem byla já, byla budoucnost něco neuchopitelného, abstraktního. Dospělí se ale shodli, že tak je to třeba a také mi zdůrazňovali, že jen pilní uspějí. Jak jsem se ale měla naučit, že učení je zábava? Snažili se mě motivovat pochvalami a přitom ve mně budovali nebezpečnou závislost na hodnocení ostatních. Byla jsem poslušná. Začala jsem chválu potřebovat ke svému štěstí a úplně jsem se toho nezbavila dodnes. Jen s úžasem jsem sledovala, jak se ti svobodomyslní se bouří. Zažívali dobrodružství, překonávali překážky, rostli ze svých chyb a tvořili něco nového. Urvali si svou porci dopaminu každý den. Tahle nás matka příroda vybavila všechny. Vyrob si odměnu sám.
V pubertě mi do hledání smyslu života začaly mluvit hormony. V nastavení genů máme: ploďte a množte se. První lásky mě zahrnovaly oxytocinem (hormonem lásky) a dopaminem (hormonem slasti a rozkoše). Rozum se prosazoval těžko. Ale taky jsem chtěla nezávislost. Hormony ano, ale děti ne. To jednou, až…
Nejdřív dokonči školu, jen tak dosáhneš žádoucí společenské prestiže! A k tomu jsem chtěla mít svobodu v rozhodování, peníze na uspokojování potřeb, které ale ve skutečnosti nebyly úplně moje. Jako spousta mých vrstevníků jsem podlehla diktátu komunity, do které jsem chtěla patřit. Tenkrát to byly džíny, gramodesky, zakázané knihy a diskotéky, které se umně skrývaly za odpolední čaje pro socialistickou mládež. Bylo lepší na sebe co nejméně pozorňovat. Na dobré knížky jsme stáli frontu. Psali jsme si dopisy. Přemýšleli jsme, co nás čeká. Milovali jsme scifi a snili o nové spravedlivé budoucnosti. Televize byla zázrak, který změnil prožívání večerů v celém světě a 50. narozeniny byl milník života, po kterém už se každý připravoval na důchod.
Neznali jsme biopotraviny, zelenou bavlnu a netušili jsme, jak důležitá ke štěstí bude jednou neomezená datová síť a úložiště bez limitu. Ani dnes mi hlava nebere, že vysněným povoláním pro dnešní mládež je stát se jůtuberem. Bohatství z obýváku. Vytvářejí si datového dvojníka se svým jménem a zábavným životem. Každý lajk je pro ně zdrojem slastného dopaminu. Ani nemusí chodit na rande. To nevadí, že servery žerou proud.
S obdobím vlastních dětí a jejich výchovou jsem vstoupila do úplně nové etapy. Nikdo mě na ni nepřipravil a opírat jsem se mohla jen o své vlastní zkušenosti. Dobré i špatné, a vždycky subjektivní. Jak mám zařídit, aby moje děti byly šťastnější, aby byly úspěšnější a možná i užitečnější? Moje JÁ ustoupilo do pozadí. Muselo! Děti měly hlad, teplůtku a nechtěly být samy. Potřebovaly postýlku, jídlo, pořád větší a větší oblečení, školku, dobrou školu, lyžařské soustředění a svůj pokoj s dveřmi. A já jsem naopak chtěla, aby byly hodné, pilné, pracovité a měly dobrou povahu. Hlavně žádné komplikace! Vstupovala jsem totiž do nejlepšího období své kariéry a potřebovala jsem prostor. Nějak to přece vydržíme, všichni před námi to také vydrželi. A tehdy proprvé jsem v hlavě ucítila lehký závan sebereflexe. Jak to dokázali moji rodiče? Co já jsem se navyváděla a o kolika mých dobrodružstvích se nikdy nedozvěděli? Naštěstí. I moje děti měly svůj rozum. Rozumně mlčeli a pak najednou odešly. Jako kdysi já.
Naostro
V koutě stálo odstrčené já. Kariéra za zenitem, krize středního věku za krkem. „Proč tu ještě jsem?“ Přestala jsem být součástí stáda. Nebyla jsem perspektivní. Měnily se moje hodnoty. Přání z mládí splněna. Byt plný věcí, lednice s lahůdkami, auto v garáži a mobilní telefon nacpaný obrázky z dovolených. Často se sama sebe ptám, byla to dobrá přání? Věřila jsem, že až..., pak budu moc být konečně šťastná. Důchod že bude vysněná meta, kdy si budu moci odpočinout a věnovat se jen tomu, co mě baví. Krása, co? Ale nikdy jsem si neřekla, co dělat budu. Jen jsem se těšila, že věci, které mě nebaví, už to nebudou.
Alespoň že mám nové úkoly a nové priority. Zdraví nade vše. Ideálně si ho koupit, polknout a zapít. Můj život se zdánlivě ustálil. Byt, auto, televize, dovolená u moře, zahrádka, vnoučata. Podledla jsem iluzi, že svět je víceméně předvídatelný. Pak přišel covid, válka, inflace a nechci ani pomyslet, že jednou přijde nemoc. A jak jsou v mé generaci životní podmínky podobné, začínají se mezi námi prohlubovat rozdíly v přístupu k životu. Od pasivity až rezignace k horečné aktivitě zastavit nebo alespoň popírat proces stárnutí. Jsme nafutrováni informacemi, že stáří je konečná a to bez ohledu na skutečný věk. Potřebuji ještě úspěch? A kdo mi dá dopamin? Co po mně zůstane kromě šedivé kupky popela?
Vytrácí se hodnota mentorů – seniorů, rady ztrácejí hodnotu, všechno se dá najít na internetu a nastává retroaktivní socializace – mladší poučují ty starší. Jsem hloupější, než generace mých děti, protože nestíhám v IT prostředí, nerozumím jejich jazyku a nedoceňuji /nepotřebuji ke štěstí virtuální svět.
Je ušlechtilé být pro ostatní užitečný, ale není to udržitelné. A pak? Měl by být člověk utracen ve prospěch společnosti? Ale co když budu mít vyšší penzi, než moje děti? O jůtubery už prý nebude zájem. Očekává se, že je budu podporovat až do smrti? To je ono až po okraj naplněné poslání?
