Kouká, jako když mu uletěly včely. Toto rčení mi připadalo vtipné, ale dík okolnostem jsem byla nucena změnit názor. Jeden rok mi totiž uletěly dokonce dvakrát v jednom dni. Ne, nevymýšlím si. Jsem totiž včelař samouk. Přečetla jsem několik knih, vyslechla spoustu rad, ale...
Některé osvědčené postupy nedělám, protože ono to nějak dopadne a většinou dobře. Proč si přidělávat práci a zbytečně stresovat včely, že. Jenže na každého jednou dojde. Tenkrát došlo na mne.
Na jaře jsem jaksi zaspala. Buď byla zima, nebo jsem měla něco důležitějšího na práci a nebo pršelo. Zkrátka, neudělala jsem to, co dělám každý rok. Prudce se oteplilo, včely byly vzteklé a tudíž bodavé, proč je dráždit ještě víc? Však ony mají místa dost.
Člověk míní, včelstvo mění. Dokud byla zima, včelky nelétaly a nudily se. A jen se oteplilo, honem ven! Co nejvýš a na tlustou větev! No, zadařilo se, po dvou dnech byla matka v rojáku a včelky uvědoměle vlétly za ní. Dva týdny byl klid, včelstva klidná, ani neprotestovala, když jsem jim odebírala med.
Odjela jsem do Ústí na seminář a odpoledne zvoní telefon. Manžel mi sděloval, že mám venku 3 roje. No, sděloval, hlas klidný neměl a samozřejmě došlo i na slova "ty si odjedeš a já abych", vždyť to znáte. Pokusila jsem se mu dát instrukce, ale byl příjemný jak ty nejbodavější včely. V duchu jsem se tedy s roji rozloučila. Doufala jsem, že si najdou vhodné ubytování samy, když se rozhodly opustit rodný úl.
Druhý den ráno jsem zjistila, že manžel dva roje odchytl. Připravila jsem si tedy úl, abych první z nich usadila. Než jsem s ním došla na konec zahrady, začalo zase rojení. Z jiného úlu, jak jinak. Počkala jsem, kam si včelstvo sedne. K mé spokojenosti si vybralo spodní větev jabloně. Hurá! Připravený úl jsem využila jako roják, včely tam sklepla a s pocitem dobře vykonané práce si šla dát kafe. Ještě jsem ho neměla vypité a rojeníčko začalo nanovo. Včely vylétaly z úlu jedna za druhou jak stíhačky z letadlové lodě, kroužily a bzučely. Stála jsem tam v tom vedru v kombinéze, v klobouku, mokrá jak myš a doufala, že ty potvory odletí někam hodně daleko a já budu mít klid! Co si myslely ony, to nevím, ale matička (lidově královna), se rozhodla, že už dál nepoletí a usadila se v šípkovém keři. Zase následovalo sklepávání do úlu a další bzučení a létání kolem. Proč? Když se roj sebere, má se odnést někam do chladna a tam nechat, až se zklidní. Pak teprve se přesype do úlu. A protože jsem to neudělala hned a čekala, včelstvo se rojilo dál.
Musím sebekriticky přiznat, že jsem se nepoučila a podobná situace se opakovala ještě jednou. Včelstvo vydrželo přes noc a ráno se sebralo a uletělo. ,,Tak, děvenky, když se vám tu nelíbí, kašlu na vás,“ říkala jsem si. Myslím, že jsem si dokonce i oddechla. Odpoledne mě přišel upozornit soused, že mám roj u hospody na tůji. Vedle dětského hřiště. Nezbylo mi nic jiného, než je jít zase sebrat. Tůj píchala, dostat včely do rojáku mi dalo dost práce. Ale tentokrát už putovaly rovnou do sklepa. A druhý den konečně i do úlu.
Poučení? Nevím jak ostatní, ale já, když mi uletí včely, koukám fakt zoufale. Protože mě čeká běhání s rojákem, smetáčkem, postřikovačem, žebříkem, někdy i s manželem a pilkou po okolí a snažit se sklepnout roj tak šikovně, aby matička spadla do rojáku. A to někdy opravdu není jednoduché. Při tom všem víte, že kdybyste tenkrát udělal tohle a tamto, mohl jste si teď číst v klidu noviny. A při tom posloucháte manželovo hudrání, že jste tvor neschopný, protože nikomu ostatnímu se včely nerojí… Jojo, má pravdu.
PS: Moje včelařská duše se zatetelila, když o čtrnáct dnů později vyslechla náhodou rozhovor dvou včelařů o tom, jak je to letos hrozné, že ty potvory se rojí a rojí… Že bych přece jenom nebyla jediná? Ať je to jak chce, včelám dík.
PSS: Letošní jaro je podobné jako tenkrát. Tak mi držte palce, ať mi ty moje holky neuletí.
