„Stále jsem jim opakovala, že kradou naši budoucnost a nemohou dál žít tímto životním stylem. Změnili se, pochopili. Otec je teď stoprocentní vegan, máma to zvládá zatím tak na devadesát procent, ale pracujeme na zlepšení.“ To jsou slova, která před časem veřejně pronesla Greta Thunbergerová, když jí bylo patnáct let. Dívenka, která se narodila v roce 2003, se stala před několika lety jednou z nejznámějších světových celebrit, stýkala se se světovými lídry, jezdila z jedné konference na druhou. Stejně jako „vychovávala“ své rodiče, působila i na politiky a známé osobnosti.
Na jedné straně to byl pozitivní příběh – obyčejná holka se snažila upozornit na skutečně vážné nebezpečí spočívající ve znečišťování a ničení přírody. Na straně druhé to bylo poněkud směšné – dospělí vzdělaní lidé s obrovskými pravomocemi způsobně poslouchali poučování ze strany malé copaté školačky. Působila přitom přísně, důležitě, nekompromisně, bez špetky nadhledu či humoru. A okolí jí šlo na ruku. Když se rozhodla, že nechce dál chodit do školy, prosadila si roční tvůrčí volno, aby mohla podniknout plavbu přes oceán a objíždět všechny možné konference. Přitom v jejím rodném Švédsku je povinná devítiletá školní výuka a ona ji odmítla dokončit.
Dříve by takové dítko rodiče seřvali, ve škole by mělo malér, ale nejspíš by ho vůbec nenapadlo, že si něco takového může vymyslet, natož prosadit.
Greta je však ukázkou toho, že žijeme v době kultu dítěte. Ten spočívá mimo jiné v tom, že v rodinách děti čím dál častěji rozhodují o tom, co se bude jíst, kam se půjde, co se bude dělat.
Jsi starý, potřebuješ poučit
Nyní se na toto téma rozproudila veřejná diskuse poté, co ministr školství Vladimír Balaš v rozhovoru pro Aktuálně.cz uvedl následující: „Kritické myšlení je třeba zapojovat na všech stupních. Možná bychom mohli zapojovat studenty na středních školách, kteří tomu lépe rozumí, aby vychovávali rodiče a prarodiče.“
Vyvolalo to velkou názorovou bouři. Takže studenti by měli vychovávat rodiče a prarodiče? Pryč je doba, kdy starší předávali zkušenosti mladým? Kdo dokáže definovat, čemu lépe rozumí mladí a čemu staří? Objevily se však i opačné názory v tom smyslu, že mladí lidé umějí lépe využívat moderní technologie, lépe se orientují v záplavě informací a tudíž je umějí lépe vyhodnocovat. Což je ovšem v rozporu s mnoha výzkumy na toto téma z poslední doby, z nichž vyplynulo, že naopak lidé vyššího věku se na internetu chovají výrazně obezřetněji než mladí lidé a méně často v tomto prostředí naletí různým podvodníkům. Ministr za svá slova sklidil kritiku, nicméně je třeba znát kontext, v jakých je vyslovil. Bylo to v souvislosti s otevřeným dopisem jednoho pedagoga, který se ptal, jak má poznat, co je či není dezinformace a ministr se podivil na tím, že pedagog něco takového neví. Následně pak řekl, že mladí lidé se umějí ve světě dezinformací dobře pohybovat a mohli by své znalosti předávat dál.
Nicméně celá tato aférka jen potvrdila jev, který čím dál více zasahuje současnou společnost a sice jakési všeobecné přesvědčení, že děti a mladí lidé mají automatické právo poučovat starší lidi, protože jsou chytřejší, vzdělanější a díky umění ovládat moderní technologie se lépe orientují v současným problémech. Kdo je starý a neumí to perfektně s počítačem, je zařazen do škatulky: do ničeho se nepleť, o ničem nemluv, tvůj názor je divný, to je jasné ještě dříve, než ho vyslovíš.
Pozor, je tu diktatura dobra
Takto problém před lety popsala psycholožka Jiřina Prekopová: „Současný kult dítěte je přehnaný. Mám zkušenosti, že děti, které vyrůstaly v příliš liberálním prostředí, se staly tyrany. Když byly malé, dělaly si co chtěly a tak z nich vyrostli egoisté. Své děti vychovávají tak, jak byli vychováni oni. Kolabují jim manželství, mají pocit, že mají ve všem pravdu, nedovedou se chovat ve společnosti. Byla jsem toho svědkem v Německu, pak tento trend dorazil do Česka. Nepřinese nic dobrého,“ varovala už před několika lety.
Trend má různé podoby, takto se projevuje v jedné ostravské rodině. „Jsem naprosto zoufalá. Má vnučka ví všechno nejlépe, říká nám, co máme jíst, co si máme myslet. Stala se z ní taková trochu směšná mudrlantka,“ říká třiasedmdesátiletá Eva. „Pohádali jsme se, když nám řekla, koho máme volit za prezidenta. Prostě přišla a řekla, že doufá, že volíme toho a toho. Manžel se smíchem řekl, že se chová jako komunisti, kteří nám diktovali, koho máme volit. Urazila se,“ dodává.
Psychologové používají výraz diktatura dobra. Jedná se o případy, kdy se někdo snaží prosadit své myšlenky, o nichž je přesvědčen, že jsou jediné správné a odmítá připustit, že by snad někdo mohl mít jiný názor. Ten výraz je výstižný pro současný jev, kdy děti a mladí lidé poučují rodiče a prarodiče, říkají jim, koho mají volit a jaký druh jogurtu si mají koupit.
„Rád mluvím s mladými lidmi a vážím si toho, že můj syn se mnou rád diskutuje. Ale vždy, když má tendence začít mě poučovat, ohradím se. Pochopil a jsme si rovnocennými partnery. Já ho nepoučuju, jen se mu snažím sdělit své zkušenosti, kterých mám z běžných životních situací víc než on. On zase přispívá svými většími zkušenostmi ze světa moderních technologií, sociální sítí, dezinformací. Oba jsem našli cestu, jak se obohacovat, ale když nasadí příliš výchovný tón, vždy mu připomenu, že starší a tudíž zkušenější v tom, co je důležité, tedy v běžném životě, jsem já,“ vypráví jednašedesátiletý Robert.
Každopádně se jedná o jev, který v poslední době sílí a nabírá různé podoby. Od děvčátek, které poučují politiky co si myslet a co jíst, po politiky, kteří navrhují, že by studenti měli vyučovat rodiče a prarodiče.
