Příběhy starých fotografií: Železná vrátka do mého dětství
Železná vrata. FOTO: Zdeněk Huspek

Příběhy starých fotografií: Železná vrátka do mého dětství

27. 2. 2023

Za těmito vrátky, jejichž řetěz už skoro nikdo neodemyká, jsem strávil své dětství i pár let mládí. Vrátka jsou ve Františkových Lázních, na rozhraní centra a čtvrti Horní Lomany. Ulice nese jméno Americká, a předtím… no přece Leninova. 

Za každými vrátky bývá stavba. Dům, domek, vila anebo alespoň chata. Na trávou zarostlém pozemku, který občas někdo poseká, stával náš domek.
Žádná honosná stavba, patrový kvádr s pultovou střechou, přístavbou prádelny, kolny a kurníku, vzadu na dvoře bývalý skleník a dílna… to všechno tam bylo tuším do roku 1985, možná o rok déle, přesně už nevím.
Teď jsou za plotem tůje dvacet let staré a chodníček za vrátky, jenž kdysi vedl k domu, je taky zarostlý. Vrátka měla pochopitelně kliku i zámek, který, pokud mě paměť neklame, snad ani nebyl funkční,

V místech za tůjemi měla mamina květinové záhony, které z chodníku obdivovali pacienti, pokud jejich kroky zamířily až do našich končin, z Národní třídy ve středu města to sem bylo přece jenom dál než do přilehlých parků.
Na dvoře před barákem jsem se učil jako prcek chodit, tady jsem hladil naší fenku vlčáka Ritu, která si v době oběda či večeře uměla otevřít jak verandu, tak i kuchyňské dveře (obojí se otevíraly dovnitř) a loudivě se posadit vedle stolu. To jsem jí pochopitelně neměl za zlé jako spíš to, že jsem musel – sedíce u dveří nejblíže – vstát a jít po ní ty dveře zavřít...

.Domek mého dětství a mládí

Vedle chodníčku na travnaté ploše jsem se někdy v pěti letech učil jezdit na kole. Táta byl zatížený na motorky, uměl si je opravit a jeden čas se dokonce jezdil terénní závody, malé kolo dal dohromady z dostupných součástek. Malé mi připadalo později, pro malého kluka bylo dost velké a tak jsem z něho neustále padal. Nejvíc pochopitelně v přítomnosti mé pozdější spolužačky a dcery přátel mých rodičů Dáši. Svoji nemotornost jsem se snažil přehodit na ni, tu mi stála v cestě a nemohl jsem se vyhnout, tu mně cosi řekla a já se polekal... prostě výmluvy, vždyť to všichni známe.
Nakonec jsem se naučil jezdit docela obstojně, ve čtrnácti mi naši koupili závodní kolo Favorit s galuskami a pokoušel se s tu větším, tu menším úspěchem bodovat na závodech v cyklistickém oddílu Lokomotivy Cheb.
Favorita jsem ovládal tak dobře, že vzadu u dílny jsem nasedl, dojel k brance, podržel se sloupku, otevřel si, vyjel ven a tahem za krajní špriclík jsem za sebou vrátku zabouchl a pořád v sedle!

V domě byly čtyři místnosti, krajní okno v přízemí patří obýváku, podle kabelu tam byla televize, druhé okno vedlo k ulici. Veranda zakrývá okno do kuchyně, nad obývákem v ložnici spali naši, nad kuchyní já s bráchou. Naše ložnice byla tedy průchozí, což mělo své nevýhody zvláště v době předvojenské, když jsem občas přišel kolem půlnoci z piva a kolem mého lože se vznášel pivní opar – říkával alespoň táta.
Za oknem nad verandou byla koupelna, v mém dětství tam stál tajemný kotel Brutar, dole se topilo, uvnitř se ohřívala voda, která děsivě pomalu natékala do vany. Koupali jsme se ostatně jen v sobotu, časem byla do koupelny zabudována plynová karma (viz komínek na odvod spalin) a v dobách prvního randění sprchoval jsem se častěji.

Půda měla nad ložnicí rodičů dvě malé cimerky, jednu z nich jsem chtěl ve svých básnických sedmnácti letech obývat, což mi bylo zapovězeno, aniž bych příliš protestoval. Cimerka měla totiž nízký strop a nedalo se tam stát rovně.
Za trámy půdy jsme jako malí kluci nacházeli všelijaké poklady, v ohromné mušli jsme naslouchali šplouchání moře, na starých dřevěných lyžích s pérovým vázáním jsem se pokoušel neúspěšně naučit lyžovat na minikopečku kousek od nás, v časopisech svázaných do knihy jsme hledali nahaté obrázky, aniž bychom rozuměli textu – časopisy pocházely z války a byly německé. Unikátním nálezem byl bajonet s hákovým křížem na konci čepele… barák to byl po Němcích, odsunutých zpátky do své Říše, naši sem přišli v šestačtyřicátém takříkajíc dosídlovat. Když to mezi nimi občas jiskřilo (a někdy dost hlasitě), vyčítala mamina tátovi, že si vybral takový malý domeček, zatímco naši sousedé obsadili krásné vily… mám jako dětem tenhle baráček vyhovoval.

Dveře pod verandou vedly do prádelny, odkud se po dvou schodech vystoupalo k záchodu a po dalších dvou schodech kolem jednoduchých prkenných dveří tajemného sklepa do chodby před kuchyň. Záchod byl splachovací, barák měl všechny civilizační vymoženosti své doby a v šedesátých letech pořídili naši i etážové topení, které nahradilo kamna na uhlí dole a piliňáky nahoře, na které když dneska pomyslím, jímá mě lehká hrůza.

Piliny se skladovaly v kůlně vedle prádelny a tam se taky plnil vnitřní buben. Dolů se vodorovně vložil kulatý dřevěný kolík, druhý se vložil svisle kolmo k němu a musel se držet do doby, než se nasypaly první piliny. Ty bylo nutno udusat opět jinou dřevěnou kulatinou. Postup se opakoval tak dlouho, až se buben naplnil. Pak se opatrně vytáhly oba kolíky. Piliny musely být opravdu dobře udusané, jinak hrozilo zborcení „komínku“ anebo dolního přívodu vzduchu a to znamenalo piliny vyházet a celý proces opakovat.
Naplněný buben se v ložnici vložil do bubnu pevného, ten měl klasický odtah komínem, dole se zapálil papír a když se zadařilo (a pokud jsme chtěli mít v obou pokojích teplo, zadařit se muselo), piliny pozvolna prohořívaly odspoda a kamna pěkně sálala. Když se nezadařilo, došlo k malému výbuchu, celá kamna nadskočila a místo tepla jsme větrali. K této situaci docházelo nicméně jen zřídka, spíš se komínek zbortil ještě před zapálením, takže to vůbec nechytlo…

O záchodu se mi občas zdá, v jedné hodně mrazivé zimě dokonce popraskaly přívodní trubky, nebyla to pěkná situace. Dolů do sklepa se scházelo po několika schodech, otočkou do protisměru se člověk dostal k bedýnkám s bramborami, které naši pěstovali na zahrádce, v bedýnce s pískem byla zapíchaná mrkev, celer i petržel, v regálech na stěnách byla kromě kompotů jablka z několika stromů ze druhé části zahrady – a bývalo jich poměrně dost, těch jablek. Na konci sklepního prostoru byl za rohem ještě jeden neosvětlený metr, tam se nedávalo nic a pátrat, co by tam mohlo být, se mi jako malýmu klukovi nechtělo ani trochu.  
Pod verandou směrem k prádelně byl prostor, kde se skladovalo uhlí a někdy v padesátých letech tam chrochtal čuník. Muselo to být v době, kdy mamina pracovala jako dojička na státním statku v Dolních Lomanech, ty byly… no prostě kousek od nás z kopce dolů k plynárně.
Zabijačka byl rituál. Řezníkem byl pan Mašek, toho času vlakvedoucí na dráze. Zní to možná paradoxně, v té době se totiž v řadách zaměstnanců ČSD vyskytovala snad všechno myslitelná řemesla – malířem pokojů počínaje přes kováře, zedníky či zámečníky a zemědělci konče. Většina z nich přišla buď ze soukromé sféry a po neblahém znárodnění i z různých podniků, kde byli placeni velice mizerně. Na dráze se díky práci v noci a o víkendech dal vydělat celkem slušný peníz.

Pan Mašek si přinesl jakousi střílecí trubku (jateční pistoli), kterou prase nejprve picnul. Následovaly ostatní procedury, jako odebrání krve, paření v horké vodě, natažení čuníka kladkou na trámek ve dveřích kolny a jeho půlení. V okamžiku, kdy se vyvalila střeva, odcházel jsem pryč a vracel se v době, kdy se blížilo finále. Ne že bych se těšil na ovar a další produkty, byl jsem – a jsem dodnes – spíš na sladký než na sádlem obalené jitrnice a jelita, byť jsou domácí… nevyhýbám se jim, ale ani vyhledávám, to nikoliv. Co mě tehdy zaujalo hodně a tím pádem zůstalo v paměti, bylo vepřové maso zavařené do sklenic se skleněnými víčky, přicuclými širokou červenou gumičkou. To mamina ovládala mistrně, když sklenice vychladly, udělal se nahoře průhledný hnědý rosol a na talíři s bramborovým knedlíkem a zelím chutnalo vepřové znamenitě.

Díky svému kuchařskému umění, které ji naučil snad život sám, začala později pracovat jako pomocná kuchařka v lázeňském domě Purkyně (dnes Belveder) a posléze v Harvey, kterému se říkalo srdeční ústav, tady se léčili – jak jinak – pacienti po infarktech a operacích srdce. V Purkyni měla dopolední a odpolední směny, dopolední končila po vydání obědů, takže ve dvě už byla doma, to jsme s bráchou byli rádi. Horší to bylo při odpolední, když měl táta noční. Po páté odcházel na vlak do Chebu a my zůstávali doma sami. V létě to problém nebyl, mohli jsme vegetovat venku, když se ovšem na podzim nebo v zimě stmívalo už v šest večer, bylo nám občas samotným smutno.

Při maminy dopolední směně jsem večer před šestou jezdil do Purkyně pro večeři. To byla jakási výsada, jídlo si kuchařky platily nějakou režijní cenou, já zavěsil na řídítka mámina kola třídílný a vyrazil do města. Cestou tam to bylo malinko, opravdu ale malinko z kopce, i to málo bylo nicméně znát zvláště při návratu. Do Purkyně to bylo docela daleko, je na konci ulice Dr. Pohoreckého až dole u parku, cestu jsem si krátil většinou kolem pošty ulicí Jiráskovou nebo Božky Němcové, tyhle ulice naštěstí přejmenovávat nemuseli. Většinou jsem jezdil k velkým zadním vratům pro zásobování, kolo jsem nechal na dvoře a za  syčícími parními myčkami umývárny jsem postavil obědníčky na kraj dlouhého nerezového pultu a s otevřenou pusou zíral na cvrkot, který při výdeji večeří panoval.

Celé to dirigovali kuchaři, pomocné kuchařky stály u kouřících boxů a sázely na talíře knedlíky nebo brambory, další přihodily maso, poslední šupla do talíře malinkou naběračku omáčky s strčila do talíře, který přistál na konci pultu u servírky s obrovským tácem. Ta si je poskládala do tří pater, obratně zvedla plato, jednu stranu si opřela o rameno, jednou rukou udržovala balanc, do druhé vzala ještě další tři plné talíře a svižně vykročila do chodby k jídelně. Šlo jim to všechno jako na drátku, určitě se někdy vloudil zádrhel, to jsem ale buď nepostřehl anebo to bylo v mé nepřítomnosti.
Než mi někdo dal večeři do kastrůlků – a vždycky toho bylo víc, než jedna porce, díval jsem se zasklenou stěnou do umývárny. Na dřevěný rošt vkládala žena v gumové zástěře talíře na výšku, když předtím občasné zbytky jídla sklepla do připravených nádob, když byl rošt plný, zvedla padací dvířka myčky a vsunula rošt dovnitř a zároveň vytlačila rošt s umytými a usušenými talíři. Ty pak odebírala další a skládala je do vysokých pyramid a odesílala do vyhřívacích pultů.

Někdy byla zadní vrata na dvůr zamčená a musel jsem jít předem, hlavním vchodem. Některým recepčním to vadilo, ne abys chodil předem schválně, varovala mě občas mamina, snažil jsem se toho držet, když ale nebylo zbytí, chodil jsem tudy rád. Vstupoval jsem totiž do jiného světa! V hlavní hale byly kavárenské stolky, kroky tlumily tmavě červené koberce, pod stropem visely křišťálové lustry a úplně vzadu byl malý parket a pódium pro kapelu. Ta zde v době večeří samozřejmě nebyla, jednou večer jsem se ale šel podívat, jestli opravdu hrají a opravdu hráli, muzikanti měli na sobě bílá saka a černé kalhoty, bubeník u bicích jen tak šolíchal virbl bubínek štětičkami, chlapík u kontrabasu v rohu lehce brnkal na struny, na druhé straně kytarista s perletí vykládanou přední ozvučnicí vyluzoval táhlé tóny a snivě se díval na v dlouhých šatech ustrojené pacientky u stolků… vévodil tomu pan saxofonista, jehož nástroj odrážel zrcátka lustrů, u nohou měl ještě dva klarinety a tenor saxofon, hráli pomalou skladbu a na parketu se skoro nepohybovaly dva páry v těsném objetí… ten svět mě fascinoval, sem ještě nedorazilo pozdější buranství lázeňských hostů, tihle lidé si stejně tak jako křesílka, stolky a lustry pamatovali noblesu podniků za první republiky a ještě pár let to mělo vydržet.
Kdoví, co tehdy malému klukovi probíhalo hlavou, faktem ale je, že něco podobného jsem podvědomě hledal celý život a nacházel jen velmi zřídka a velmi ztuha.

S večeří jsem se vracel zpátky docela pomalu, musel jsem napřed sníst zákusek, který jsem občas dostal navíc od hodného kuchaře pana Matečky a musel jsem taky šlapat do toho mírného kopečka a když jsem chtěl, aby mi cesta lépe ubíhala, hrál jsem si na tramvaj. U každého třetího kandelábru jsem zastavil, aby lidi mohli vystoupit a nastoupit, když byli všichni uvnitř, cinknul jsem na zvonek na řídítkách a jel zase ke třetímu kandelábru až jsem dorazil domů. Občas jsem dostal vyčiněno, kde jsem se coural a že pěšky by to netrvalo tak dlouho, jenomže vykládejte rodičům, co si všechno musí kluk prohlídnout a uvidět.

                                                       **************

Počátkem osmdesátých let mamina ovdověla a nějaký čas byla v baráku sama, já už jsem byl na své pouti českým Západem a brácha bydlel v Chebu, potom diamantové mozky naplánovali částečný obchvat přes náš pozemek a honem honem se baráček musel zbourat. Národní výbor ho tehdy vykoupil za celkem slušnou cenu a mamině dali byt 1 + 1 na sídlišti u školy.
Je to už téměř 40 let a dodnes tudy žádný obchvat nevede… do rodného města se vracím většinou na Dušičky a nikdy se nezapomenu zastavit u těch železných vrátek, uzamčených zrezivělým řetězem.

 

Můj příběh Příběhy starých fotografií vzpomínky
Hodnocení:
(4.9 b. / 23 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 52. týden

U tradic zůstaneme i na přelomu roku 2024 a 2025. Kvízové otázky tohoto týdne se budou týkat tradic novoročních.