Fejeton lavičkový
FOTO: Jan Zelenka

Fejeton lavičkový

23. 2. 2023

Taková lavička, to je přímo magické místo. Kdyby mohl člověk jako ta malá muška nepozorovaně poletovat sem a tam a naslouchat hovorům lidí, asi by se dozvěděl mnoho zajímavého.

Naslouchal by hovorům inteligentním i hloupým, legračním i smutným, hovorům plným dramatických vášní, nenávisti i pohody. A také hovorům o něčem, co už dávno uplynulo. Co odnesl čas. Zvláště, pokud na té lavičce sedí zasloužilí senioři, jako ti dva výše, v malém, příjemném městečku Tivoli, poblíž Říma. Nevím pochopitelně, o čem si povídali. Možná o fotbale, možná o ženách, možná probírali život, ale všiml jsem si, že pokaždé, když kolem nich prošla nějaká pohledná žena, či dívka, tak zmlkli a bedlivě tu osobu chvíli pozorovali. Inu, proč ne. Jsou chvíle, kdy jde náš věk stranou.

Svět lavičkových seniorů je trochu jiný, než lavičkového mládí. Senioři se kamarádí s  holuby a veverkami, sdělují si své zdravotní problémy a hůlkou občas kreslí do prachu pod sebou roztodivné obrazce. Jsou to lidé jiného světa.

Kdysi dávno jsem měl moc rád lavičky. Zejména ty, které byly daleko od lidí, někde v ústraní parku, kde mohl kluk jako já, vstupující do velkého světa, prožívat noční vzbouřené emoce ve společnosti pohledné dívky.

Později jsem měl moc rád lavičky na břehu moře. Ať už to bylo kdekoli. V chorvatské Istrii, v řecké Thrákii, či na Sinaji na březích Akabského zálivu. Takové posezení, obvykle se sklenkou dobrého moku v ruce, nemá chybu.

Nyní na lavičkách bohužel nevysedávám. Nemám s kým. O témata by ovšem nebyla nouze. Svět je v pohybu a tak většina témat by nebyla asi příliš optimistická. Po takovém dialogu ale netoužím. A netoužím ani po podrobné procházce po svých zdravotních diagnózách.

A tak mi nezbývá, než se opakovaně a pokorně svěřovat do péče dvou pohledných servírek v jedné útulné kavárně poblíž náměstí. Posledně, kdy jsem musel kvůli nemoci pauzovat, jsem od nich div nedostal vynadáno.

Ještě jsem se ani nestačil usadit vedle své klubové kolegyně, když už mi jedna z obsluhujících dívek nesla moji oblíbenou dvojku červeného.

„Už jste tady nějak dlouho nebyl,“ pravila skoro vyčítavě.

„Žádný strach, děvče, velmi rád to napravím.“

Skutečně rád. Pozitivní nálada mne celého prostoupila a vůbec mne nenapadlo diskutovat o problémech politických, či válečných. Jen jsme s  kolegyní stručně probrali určitý progres ve svých zdravotních  indispozicích,  její rodinné poměry a vnoučka a byli oba rádi, že můžeme na chvíli utéci od každodenních starostí. Dolce far niente.

Venku na lavičce by nám byla určitě zima. Ostatně, všechny lavičky stejně už místní Technické služby z náměstí odvezly do skladu.

 

* * *
 

fejeton Můj příběh
Hodnocení:
(5.2 b. / 32 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

AKTUÁLNÍ ANKETA