Když jsem odešel z televize a nastoupil do pojišťovny, tak mi život úředníka připadal velice nudný a všední. Doslova jsem se vyžíval v tom, že jsem dokázal pro podnik sehnat nedostatkové věci a mohl z kanceláře vypadnout. Ale příběh, který nyní budete číst, je kriminální a hlavně o tom, co je napsáno až na konci.
Prvních několik měsíců se mi zdála ta pevná pracovní doba, kdy ti úředníci skoro těch osm hodin sedí jen za stolem, stejně “půvabná” jako je život kvočen v kleci - naprosto k nevydržení. A tak, když jsem zrovna nevyrazil shánět něco mimo pojišťovnu, jsem si několikrát za den udělal takovou pochůzku po celém areálu budov, které byly vzájemně v některých patrech propojeny, a tak se dalo na stejné místo dostat hned několika způsoby. Ono to bylo užitečné i z hlediska mého zařazení - referent hospodářské správy musí celý objekt náležitě poznat a to nejen z bezpečnostních důvodů.
Tehdy jsem byl krátce ženatý s pěknou ženou, ale to mi vůbec nebránilo se koukat, podotýkám, že jen se koukat nebo se i bavit s hezkými ženami. A tak jsem dal přednost projít chodbou, kde jsem u jedné kanceláře uviděl moc krásnou ženu, před tou druhou chodbou, kde se ozýval často jen nářek a zubařská vrtačka - ano měli jsme tam dokonce i podnikového zubaře - bezva podnik.
Později mi můj šéf tu krásnou ženu představil, že je to vlastně naše kolegyně, že dělá také na hospodářské správě, ale v jiném oblastním závodě. A o této krásné ženě Zdence, která byla dost podobná televizní hlasatelce Haně Vávrové (Heřmánkové), jen o něco málo hezky macatější, se stejně pěknou a kultivovanou řečí, je tento příběh.
Bylo předvánoční období a tak, jako i jiné ženy v tom velkém podniku, přinesla jednoho dne do kanceláře napečené cukroví i Zdena a se svou kolegyní Věrou ho ochutnávaly. Ozdobily si i malý stromeček, daly si i malé dárečky, jako každý rok - znali se už léta a stále spolu v jedné kanceláři. Za dva dny si Věra vzala dovolenou na celé svátky a Zdena, která neměla ještě děti, zůstala v práci.
Když tam zůstala sama a celý chod podniku se zpomalil a smrsknul na třetinu, tak jsem jí jednoho dopoledne navštívil, abych jí také popřál hezké svátky a sám si pohledem na ní zkrášlil den. Seděli jsme u kafíčka a probírali takové obyčejné věci, které nám dělaly pracovní problémy. Tehdy jsme řešili nedostatkové knoflíkové baterie do kalkulaček. Já jí poradil, že jsou sice vyprodány v prodejnách s kalkulačkami, ale že je lze sehnat v i v prodejnách s fotoaparáty, ale že musí tvrdit, že je potřebuje do fotoaparátů, které pojišťovna také měla na skladě pro své likvidátory.
Ona vstala od konferenčního stolku, otevřela velkou trezorovou skříň, šla do podřepu v přiléhavé sukni a vytáhla jeden foťák a jednu kalkulačku, že to porovnáme, zda jsou stejné - byly. Já jsem si ji “zrentgenoval”, ona si toho všimla a rychle si tu sukni marně stahovala jako dolů zpátky ke kolenům, čímž jen podtrhla krásu svých stehen, když si na ně přiložila své dlouhé prsty s jasně červenými nehty. Já si tedy jen hlasitě povzdechl, udělal pohled někam ke stropu a dopil zbytek kávy a s dovolením jí ještě ukradl několik vanilkových rohlíčků na cestu do své kanceláře. Popřál jí hezké svátky a koutkem oka u dveří jsem si ale všiml, že jí opustil náhle úsměv, že v tom jejím krásném symetrickém obličeji nějak pohasla ta jiskra - že už myslí na něco jiného.
Bylo to ale o něčem jiném, než že jen myslela na to, co má ještě nakoupit. O čem to bylo, jsem se dozvěděl až po vánočních svátcích. Když zavírala tu trezorovou skříň s přáním hezkých vánoc, tak si všimla, že spodní balík se šekovými knížkami je natržený - tedy lépe řečeno - přelepení nedoléhalo. Roztržený byl i ten horní - ten správně, z něj už bylo několik knížek vydáno a správně do knih zapsáno, protože jsme to tak dělali, aby šly šeky za sebou podle čísel vzestupně. Bylo to dobré z mnoha důvodů, hlavně z důvodů běžné denní kontroly, aby se okamžitě poznalo, kdyby někdo nějakou šekovou knížku ukradl a proto se nesměly brát jiné, než ty, které byly v pořadí. A na to měla rázem Zdena podezření.
Ona si byla prý naprosto jistá, že ještě před čtyřmi dny ten balík byl bez poškození, když jednu knížku vydala likvidátorovi. A tak v době, kdy já už ujížděl domů za rodinkou svou “čabajkou” - jak jsme svému autobusu říkali, tak Zdena tam seděla na zemi a roztřesená nad tím balíkem a s hrůzou počítala, zda je balík obsahem kompletní, a že jen pukl snad jen nad tou krásou, když ji pozoroval zespoda, nebo jí opravdu někdo tu šekovku ukradl.
Její obavy se naplnily - jedna knížka chyběla. Okamžitě běžela k řediteli, který tam už s někým slavil snad už i Silvestra s číslem chybějící šekové knížky. On ji poslal zpátky, že nebude dělat poplach, protože prý ona i její kolegyně jsou známé podnikové zmatkářky - ať si to ještě znova přepočítá a zavolá i Věře domů, zda o tom něco neví.
Ona to tedy volala svému manželovi, potřebovala se s tím někomu rychle svěřit, ten jí řekl ať už nečeká na ředitele a okamžitě volá policii. Připadala si hrozně opuštěná a zrazená, protože nikdy nenechala skříň otevřenou bez dozoru, i když si jen odběhla na záchod, vždy tam byla ta její kamarádka už od školy. Že by jí to vzala ona - tomu nechtěla uvěřit.
Policie se dostavila během patnácti minut a okamžitě svou cestou dala příkaz k zablokování všech inkriminovaných čísel šeků po celé republice. V případě, že si půjde do spořitelny, tam měla pojišťovna svůj účet k vyplácení šeků, někdo pro peníze, aby výplatu pozdrželi z “technických důvodů” a okamžitě volali policii.
Mezitím Zdenka volala domů i Věře, co se stalo a ta se ochotně dostavila do práce, přerušila si dovolenou, že v tom Zdenku nenechá a že asi knížka vypadla, když ty balíky spolu skládaly do skříně, že bude třeba pod trezorem - přijela a utěšovala ji v pláči, ale pak se dokonce rozplakala i s ní.
Ale už bylo pozdě, dva šeky byly už použity a vyplaceny přesně před dvěma dny, kdy Zdena nějak i v té době viděla, že balíky jsou ještě neporušené. Dnes už nevím, kolik ta částka přesně byla, vzpomínám si, že se mluvilo o částce, za které by šlo koupit ty dva montované rodinné domy - OKÁL - to byly tehdy ohromné peníze. Na takovou sumu musely být na šeku dva podpisy dvou pracovníků pojišťovny i podpis likvidátora a jeho vedoucího a muselo se jednat o požár nějakého domu nebo krádež umělecké sbírky - tedy o nějakou velkou škodu. Ty předpisy si už také přesně nepamatuji - je to už přes 40 let. Hned se poznalo, že všechny podpisy nesedí a že i razítko není obvyklé - že na něm chybí malé číslo v kroužku, komu bylo přiděleno a že čísla škod byla sice přibližně odpovídající řádově dlouhému číslu, ale žádná taková opravdová škoda nebyla nikým v pojišťovně žádným likvidačním protokolem sepsána a jméno likvidátora bylo také neexistující.Šek se tudíž nedal zpárovat na žádnou škodu.Na co by se ale přišlo až někdy koncem ledna. Po této události došlo k velkým změnám v této oblasti, aby se to nemohlo opakovat - i pojišťovna si byla vědoma chyb.
Jediné štěstí v tom neštěstí bylo, že se na to přišlo tak brzy. A proč? Protože já jsem si chtěl popovídat s pěknou kočkou a využil jsem toho, že její kolegyně tam už nebude a že jsem zavedl tu řeč na baterie do kalkulaček, abych měl nějaký pracovní důvod tam za ní jít.
Policie se zajímala hned o ty dvě ženy v kanceláři, kdy ale jen Zdenka měla dohodu o hmotné odpovědnosti za ty ceniny. Co bylo v celém případu rozhodující, to vám ještě neprozradím, počkejte si, stojí to za to.. . . . . Ne nebudu vás trápit a bylo by to tak dlouhé, že by to někdo nedočetl. Tak to o hodně vět zkrátím. Policie měla v ruce jen opravdu existující jména těch, kdo si šeky ze spořitelny vyzvedli. A víte co ti policisté udělali ze všeho nejdříve? Vzali si normální stolní kalendáře Věry a Zdenky, zda tam náhodou nějaké to jméno nepasuje na jména těch, kdo si šek vyzvedli. Tam přímo úspěšní nebyli, ale jmen tam bylo dost, tak šli ještě dál, zajímali se o ta jména podrobněji a zkoušeli, zda někdo z nich nemohl mít nějakou profesní nebo příbuzenskou vazbu na toho muže a ženu, kteří si ty peníze vybrali. Samozřejmě šli poprvé hned za těmi lidmi, kteří si ten šek vyzvedli, vždyť měli čísla jejich občanských průkazů a očekávalo se, že by si je mohla ta pokladní ve spořitelně pamatovat. Ale když šli touto cestou, tak se zjistilo, že ti lidé nahlásili odcizení těch O.P. i s jednou peněženkou v Bílé Labuti v den před výběrem těch peněz ze spořitelny. A opravdu nebyli sami - tehdy se tam opravdu pohybovala nějaká parta kapsářů. A v obou případech je pokladní neidentifikovaly, že by to na 100% byly ti, kterří si peníze vybrali.
Pachatelé však měli smůlu v tom, že ta pokladní ze spořitelny si zrovna nafasovala nový balíček peněz z tiskárny a věděla se jaká čísla bankovek vydávala a při domovní prohlídce se u Věry našla jedna z těch krásných nových bankovek toho čísla pod hrníčkem na kafe v kredenci.
Ano - celé to zorganizovala Věra se svými příbuznými. Nepočítali vůbec s tím, že se na to přijde tak brzy. Stačilo jen lépe přilepit ten rozbalený balík a přišlo by se na to až za půl roku - možná až za rok, až by na něj došla řada. I já v tom pomohl, že se mi líbily a líbí hezké ženy. Můj sexismus byl tedy užitečný. :)
Dlouho se ale nemohly ty peníze najít, až asi po roce, to už Věra i s příbuzenstvem byla ve vazbě, se ty peníze našly u nich doma, snad v té odvětrávací šachtě za digestoří nad sporákem nastrkané hodně daleko.
Zdena z toho ztratila iluze o kamarádství, prý už na celý život, a několik kilo na váze. Zcela jí zmizela z obličeje ta jiskra, co mají jen mladé holky - a já tam už také tak často nechodil. Cítil jsem, že jí připomínám něco, co jí natrvalo poznamenalo a co jí můj humor, ač jsem se snažil sebevíc, nedokázal "přiřadit" zpátky k mému jménu "srandista".
