Kdysi dávno, bylo mi asi 26, byla moje známá pozvána do Tábora na svatbu za svědkyni své sestřenici a na poslední chvíli se dozvěděla, že si má prý přivést i partnera, že potřebují i svědka, tak se rozhodla mi zavolat do práce.
V té době jsem zrovna nosil “máničku" a má kadeřnice - maskérka z televize - nebyla ten den v práci a my už potřebovali druhý den ráno odjet. Říkal jsem si: ”Snad se tolik nestane”, tehdy byla “mániček” plná republika. Přijeli jsme Fiatem 500 brzo do Tábora a když mne viděl otec nevěsty, tak se postranní rychlou cestou k nám doneslo, že by chtěl, abych se ostříhal. Fakt, že delší vlasy jsem měl z mužů na svatbě jen já.
Já mu chtěl vyhovět a vlezl jsem do prvního ženského kadeřnictví s tou mou kamarádkou Evou a poprosil je tam, aby mne tam ostříhali. Musel jsem ale chvíli čekat a tak jsem se tam snažil "ty holky" za odměnu bavit a ono se jim to tak líbilo, že když jsme vyšli z toho kadeřnictví s Evou, s kterou jsem se znal zase jenom krátce - jenom z jedno setkání - to si poslechněte - to bude taková mezihra:
Jednou na večer, když jsem si krátil cestu domů z televize přes pasáž divadla ABC, mne oslovila vysoká a docela pěkná, ale trochu odměřená žena kolem třicítky, zda bych jí neudělal náhradníka . . . .a než to dořekla, tak pro urychlení komunikace jsem na ni vyhrknul: “Vy mi chcete ten lístek prodat?” Koktala: "No - já jsem si myslela, že byte třeba na to představení šel rád, maminka onemocněla chřipkou a vy vypadáte" . . . a dál nevěděla, co by řekla a tak jí povídám. “Jo, udělám vám pěkný večer, bude to jako s maminkou”. Jemně jsem ji vzal za loket a byl nejvyšší čas. Moc mi zalichotil ten její výběr a pak jsme se neviděli půl roku, jen jsme si vyměnili telefonní čísla a nic víc - vůbec nic, až ten ten telefon do práce a pozvání na svatbu.
A teď se vrátíme v ději před to kadeřnictví, když jsem si myslel, jak tam všechny i Evu bavím, tak zároveň s bouchnutím dveří od kadeřnictví, mi vlepila ta Eva pořádných pár facek, že je prý neslušné, takto koketovat s cizími ženami, když tam jsem s přítelkyní. Normální chlap by se otočil a odešel, ten nenormální by jí dokonce tu facku vrátil, ale já nejsem ani jeden z nich. Mne přímo fascinoval ten její “majetnický” vztah, který jsem u ní nastartoval jedním divadelním představením, tedy nějakým klasikem a jednou přestávkou, kdy jsem jí stačil jen říct, že dělám v televizi.
Překvapilo mne, že si mne udržela v paměti až do té doby, kdy si měla vybrat někoho vhodného k sobě na tu svatbu kamarádky. Vždyť to byla opravdu inteligentní žena a já zase nějaký Leonardo DiCaprio nebyl. Já jsem si jen sáhl na ret, zda mi neteče krev a omluvil se jí ironicky slovy “promiň miláčku”, jak by to učinil její muž - ženáč po desetiletém manželství. Ona mi odpověděla úplně ve stejném tónu: ”Dobře, ale pamatuj si, že to bylo naposled, co jsi mi takto na veřejnosti urazil!”
Rychle jsme spolu došli na radnici, tam se podepsali do příslušných listin a pak šli na svatební hostinu, bylo nás tam asi 15 - 20 lidí. K jídlu byl bažant a spousty jiných dobrot. Tatínek nevěsty byl myslivec a zábava byla skvělá a facka se už zahojila a já si říkal, že to tedy byla docela dobrá sobota i s dobrou náplní - to jsem vztahoval na tu nádivku v tom bažantovi.
Pak jsem pomáhal přestěhovat ještě několik židlí ze sálu na zahradu, kde už hrála nějaká malá kapela na malém pódiu. Koukal jsem se na hudebníky, když zrovna nevěsta házela kyticí a já úplně reflexivně, když ta kytice letěla kolem mé hlavy, jsem ji chytil a židle pustil na zem. Na to se událo pár věcí v rychlém sledu, nejdříve jsem tím všechny pobavil poprvé, pak jsem tu kytici předal první malé dívce, která se za ní po mé vysoké postavě škrábala nahoru, k čemuž si přistavila jednu z těch skládacích židlí, všichni se smáli, já také. Bylo mi jí líto, jak moc touží se vdát, dal jsem jí tu kytku do ruky a vzápětí jsem od ní dostal pusu a pak hned zase už toho dne druhou facku od podnapilé Evy se slovy: “Sprosťáku, a domů jedeš sám, ty fakt nevíš, co se sluší a patří!” Všemu se svatebčané smáli, ale mne už nefalšovaně bolela sanice a z toho pohledu se dalo vytušit, že je to myšleno zcela vážně.
Na třetí facku jsem už nečekal a odebral jsem se směrem na autobusové nádraží. Cestou jsem ale potkal jednu z družiček, která patřila k příbuzenstvu a jela taky do Prahy. Divila se, že tam nepřespávám, jak bylo v plánu. Tak jsem jí prozradil, jak jsme se s Evou seznámili a že na těch pár hodin "společného soužití" už těch facek bylo dost. Družičce jsem se zdráhal dát telefonní číslo, co kdyby to fackování měli v rodě. Ale musel jsem - bez malého setkání se to neobešlo, já jsem na té svatbě někde vytratil peněženku, tak mi družička zaplatila jízdenku a na setkání, kdy jsem jí to šel vrátit, přinesla i mou peněženku, kterou našla kadeřnice. Jaké jsem si z toho vzal pro život poučení? I když jsem měl vždy rád ženy vysoké, tak jsem si nakonec vzal za ženu tu nejmenší z těch, které jsem blíže znal - to pro jistotu - úplně stačí facka ze 168 cm, aby sedla.
Tady by můj příběh mohl skončit, ale poinata ještě přijde. Naše seznámení s Evou nebylo tak náhodné - tedy z její strany. Asi za rok jsem na tom samém místě tu Evu zase potkal, jak s lístkem v ruce zase hledala “náhradníka” za maminku. Tentokrát zalovila ve starších ročnících - ten dotyčný sice nevypadal, že by oslňoval ostrovtipem, působil usedle, ale ani na to, že by byl odolnější na fackování, byl menší, než Eva. Jo, teď je konec představení, můžete si vzít kabát a jít domů.
