České slabikáře navíc obsahovaly mnemotechnickou pomůcku Jana Husa pro výuku abecedy a psaly se švabachem. Nejen české učební pomůcky přibližuje Vladislav Knoll ze Slovanského ústavu Akademie věd ČR.
Asi každý si ze školy pamatuje věty typu „Ema má mísu“. Z čeho se ale žáci učili dříve? Od dob, kdy bylo vynalezeno písmo, lidé vymýšleli způsoby, jak jeho znalost předat. Navzdory tomu, že již v antice vznikly školní mluvnice, slovníčky a konverzace, dlouho neexistovala speciální příručka, podle níž by se žáci mohli cvičit během svých prvních kroků ve světě písmen. „Tuto fázi původně zprostředkovával učitel, který nechával žáky učit se nazpaměť abecedu ve správném pořadí a pak ji číst a opisovat, případně učit se přečíst slabiky,“ vysvětluje dřívější učební postupy Vladislav Knoll ze Slovanského ústavu AV ČR.
Zajímavou pomůcku využívali také v Anglii – hornbook vypadal jako prkénko na zeleninu, do něhož byl obvykle zasazen papír nebo pergamen s abecedou a textem k první četbě, někdy i se slabikami.
Čítanka formou náboženských textů
Prvními čtenými texty ve školách byla zpočátku různá moudra a citáty antických autorů, která měla žáka zároveň vychovávat, v křesťanské době se žáci učili číst na náboženských textech (nejprve Otčenáš, Zdrávas Maria, pak i třeba Desatero). Ty se posléze staly pevnou součástí slabikářů, které se začaly šířit s rozvojem knihtisku.
„Učebnice zpravidla začínala přehledem celé abecedy, po níž následovalo cvičení na čtení slabik složených ze dvou písmen (např. ba, be, bi, bo bu), ve větších slabikářích i ze tří (např. bla, ble, bli, blo, blu). Pak následovaly texty pro procvičování čtení, které byly náboženské povahy,“ vysvětluje Vladislav Knoll.
Český slabikář: cha, che, chi, cho, chu i Husova říkanka
Nejstarším dochovaným českým slabikářem je nejspíš hned trojjazyčný (česko-latinsko-německý) Slabikář Preces, totiž modlitby a jiní náboženství počátkové vytištěný v Praze roku 1541. Sloužil i jako jazyková učebnice, navíc v té době se latina a čeština od sebe lišily užitým písmem – latina využívala tzv. antikvu (téměř dnešní latinka), české (a německé) texty byly psány novogotickým písmem (tzv. švabachem, později i frakturou).
Další českou specialitou byla Husova Abeceda (uvozená „Mistr Jan Hus složil“), první text čítankové části. Mnemotechnická pomůcka začínající A bude celé čeledi dáno dědictví… umožňovala lepší zapamatování pořadí písmen v české abecedě. Česká část také obsahuje seznam čtení písmen (tj. a, be, ce, če, de, ďe); ve shodě s Husovou abecedou obsahuje písmeno ch až na konci. Drobné pobavení snad pro „prvňáky“ skýtala řada cha, che, chi, chí (psáno chij), chy, cho, chu.
Více než padesátistránková učebnice obsahovala i chvalozpěvy na Pannu Marii, seznamy apoštolů, příležitostné modlitby a hymny (oslavné písně Bohu a Panně Marii), požehnání před jídlem i poděkování Bohu po jídle. Poslední částí slabikáře byl tzv. cisioján, mnemotechnická pomůcka k zapamatování významných svátků církevního kalendáře. Cisioján lze najít kromě starých slabikářů i na pražském orloji.
Žáci se příliš nemění…
Zajímavý vhled do školní praxe nabízejí například pozůstatky „školních sešitů“ (školních zápisů na březové kůře) žáka Onfima, který chodil do školy někdy v polovině 13. století v Novgorodě (dnes severní Rusko). Unikátní záznamy jeho školních pokroků ukazují, jak se učil (cyrilskou) abecedu, jak začínal psát jednotlivé slabiky, jak mu šlo psaní či opisování krátkých textů (modliteb i dopisů) či jak učivo doplňoval o různé vtipné malůvky. „Některými, nám důvěrně známými nápisy se přitom v jeho době žáci mohli vyrušovat při vyučování, např. ‚kdo to přečte je…‘,“ dodává Vladislav Knoll.
Slabikář pro francouzskou princeznu Klaudii a prkénko na psaní z roku 1625
Ilustrace nejen pro princeznu
Nejstarším dochovaným slovanským tištěným slabikářem je nejspíš slabikář vydaný v hlaholici pro Chorvaty roku 1527 v Benátkách. Obsahuje již pěkné ilustrace k textům (modlitby a ukázky z Bible), jednu stránku pokrývají portréty všech 12 apoštolů se stručným textem.
Slovinský reformátor Primož Trubar vytiskl roku 1555 nejstarší slovanský slabikář (slovinsky) psaný antikvou (téměř současná latinka), ale i nejstarší slabikář psaný cyrilicí (1561, chorvatsky). Pro další rozvoj slabikářů ve východní Evropě jsou důležité tisky Ivana Fjodorova (emigranta z Moskvy), které spatřily světlo světa ve Lvově a Ostrohu (dnešní Ukrajina) v 70. letech 16. století. V těchto rozsáhlých učebnicích se žák mj. naučil, jak se má chovat ke svým rodičům a jak oni k němu. V závěru druhého slabikáře si mohl přečíst staroslověnský text o vytvoření slovanské abecedy Konstantinem-Cyrilem. Trubar i Fjodorov uváděli mnemotechnické říkanky pro zapamatování abecedy, z nichž se žák přiučil i teologii.
Jeden z nejkrásnějších (ještě rukopisných) slabikářů s mnoha barevnými a pozlacenými ilustracemi vznikl na začátku 16. století pro francouzskou princeznu Klaudii. „Je tak nádherně vyvedený, že by ho člověk šestiletému dítěti nedal. Je to umělecké dílo a zachovalo se v perfektním stavu. Takže je možné, že královští rodiče uznali, že něco tak krásného své dceři do rukou dát nemůžou,“ usmívá se Vladislav Knoll.
Zdroj: Slovanský ústav Akademie věd ČR
