FEJETON: Mnoholokalitní patriotismus
Ilustrace: Tomáš Polák. Poskytnuto portálu i60

FEJETON: Mnoholokalitní patriotismus

21. 8. 2022

Robert nás občas při mariáši pěkně štve. Když totiž vyhraje nějakou tučnou stovku v červených nebo durcha, má ve zvyku vypnout hrudníček, sjet nás povýšeným pohledem a pronést: „Kam se na mě hrabete, vy náplavové, na Pražáka křtěnýho Vltavou nemáte nárok!“

Je to prostě vejtaha, pragocentropupkista (to jako že Praha je centrální pupek všeho), nafoukanej vévoda z Vršovic, stověžatej hňup. Myslí si, že v Praze se rodí nejušlechtilejší lidstvo. Přitom je všeobecně známo, že kdybychom my venkovani systematicky neoživovali pražskej genofond, Pražáci by už dávno zdegenerovali. Měli by vypoulený oči, tenounký pavoučí nožičky se šesti prsty a možná by dejchali žábrama. Nechápu tu jeho pýchu, já třeba bych se taky mohl chlubit, že jsem čistokrevnej Dolnoújezďák křtěnej rybníkem na návsi, ale neudělám to. Nikdo z nás, podle Roberta náplavů, se k tomu nesníží, jen Olda, který pochází z Brna (což, mimochodem, taky není žádný terno), pod fousy zamumlá „drž pysk, cajzle“.

Musím ale přiznat, že lokální patriotismus neboli hrdost a lásku k významným místům života, uznávám. Je to podle mě normální součást citového profilu člověka. Rodiště je asi základ – já třeba jsem se s celou rodinou z rodného Dolního Újezda odstěhoval už ve třinácti letech, ale dodnes o něm zaujatě sleduju veškeré informace. Třeba v posledním období jsem se dozvěděl, že místní fotbalisti postoupili do III. třídy okresního přeboru, že do pouličního osvětlení na hlavní třídě, což je ulice mezi samoobsluhou a hospodou Na střelnici, byly instalovány výkonnější leč úspornější žárovky, že Pepa Stoklásek se odstěhoval k mladejm do Chrudimi a svůj domek prodal na chalupu známému pražskému umělci, že zastupitelstvo konečně rozhodlo o opravě chodníku na autobusové zastávce. Hruď se mi nad tou činorodou vískou v malebném oudolíčku dme pýchou. Kam se na ní hrabe Praha. Ne, nebudu kecat, Prahu mám taky rád. Dala mi přece většinu vzdělání, většinu manželek, narodila se tu většina mých dětí a vydělal jsem si v ní většinu peněz pro výpočet důchodu. Také jsem tu potkal dost fajn lidí, například naši báječnou mariášovou partu, včetně pragopupkisty Roberta, sídlí tu Sparta, které od dětství fandím, a tak dál. Prostě jsem se docela rád zúčastňoval a zúčastňuji zachraňování pražáckého Vltavou křtěného genofondu.

Některé příběhy akčního lokálního hypervlastenectví mě fakt baví. Vybavte si třeba šedesátkový francouzský film Knoflíková válka. Obdivoval jsem, jak o čest své vesnice udatně zápolí klukovské party Lovreňáků a Velraňáků. Nebo vemte zaryté nepřátelství vesnických mysliveckých spolků ve Slavnostech sněženek. Ještě z Újezda si pamatuju, že něco podobnýho jsme měli ve vztazích s Vrbičákama vopičákama, což byli strašní obyvatelé obce tři kilometry vedle. Něco jim provést, nebo naopak zmařit jejich záškodnickou akci, to představovalo oceňovaný důkaz občanské loyality a lásky k mateřské lokalitě. Konfrontace fungujou samozřejmě i v městském formátu. Jeden příklad za všechny: Pro mé kámoše Honzu a Jirku z Hradce Králové jsou obyvatelé Pardubic výhradně „natvrdlí perníci“, případně „polokoně“ (zřejmě podle pardubického znaku). Pro mé pardubické kamarády Miloše a Standu jsou zase Hradečáci „mechováčtí primitivové“. Občas se v Praze sejdeme a oni nikdy neopomenou tyto názory si navzájem ohnivě sdělit. Přitom jsou to všichni bezvadní kluci (narozdíl od těch strašnejch Vrbičáků vopičáků).

Opravdu si myslím, že každý by měl být zdravým lokálním patriotem. Jenže já osobně v tom mám drobnej problém – jakouže lokalitu bych měl považovat za srdci nejbližší? Rodný Dolní Újezd a Praha, kde žiju skoro šedesát let, jsou jasné. Jenže je tu třeba Plzeň, kde jsem u milovaných babičky a dědy pravidelně trávil čarokrásný prázdniny, Liberec, kde jsem se poprvé zamiloval a přišel o panictví, Opava, kterou považuju za nejpůvabnější město v této zemi (ale taky Štramberk, Říčany, Doksy a několik dalších míst), Příbram, kde…, ale ne, nemá cenu jmenovat všechna místa, která se mi nevyvratitelně zapsala do života. Nedá se nic dělat, musím být patriotem mnoholokalitním. Jedno ale vím nabeton: Nikdo a nic mě nedonutí, abych byl taky patriotem vrbičácko-vopičáckým!

 

 

Fejetony Tomáše Poláka
Hodnocení:
(5.1 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.