Zejména mě zaujalo to spojení vola a lva. Jak to ten chlap asi myslel? To jakože je onen Láďa volem vznešeného královského typu? Nevím, jsem z toho jelen. U Mařky je mi to její slepicovství jasný, taky by ale mohla být husa nebo krůta. Anebo – abychom opustili domácí ptactvo – ovce, nebo nedejbože kráva. Ono to má hospodářské zvířectvo u nás vlastně dost nevyrovnané. Když o někom řeknete, že je prase, pes nebo osel, není to nic moc, ale když je to kozel, hřebec, kanec nebo bejk, deklarujete de facto obdiv k jeho samčímu potenciálu. Naopak aktivita tohoto typu u lidských samic moc oceňována nebývá, většinou je shrnuta do pojmu „ ta čubka“. Dobré to ale mají dámy fešné kočičky, roztomilá kůzlátka, případně hebcí králíčci. Pak taky ovšem ještě existujou charakteristiky s dvojím významem. Když se o někom řekne „je to kůň“, vyznívá to zgruntu jinak, než když se řekne „ on dře jako kůň“.
Podobné preferenční rozdíly ale existují i v divoké přírodě. Je-li někdo považován za štiku, je to určitě lepší, než když v něm lidi vidí okouna nebo tlouště. Být ztotožněn s lasičkou je lepší než být tchořem. Býti úžovkou je lepší než býti slepejšem, ale pozor, vůbec nejhorší je být ztotožňován se zmijí. Všiml jsem si taky, že v přirovnávání lidí k šelmám jsou na tom podstatně lépe ty kočkovité než psovité. Pokud jste pro lidi tygrem, leopardem či starým pardálem, máte bezesporu kvalitnější společenskou pozici, než když jste kojot nebo šakal. Z psovitých je na tom relativně nejlíp vlk, až na to, že většinou se jedná o chudáka vlka samotáře.
Nebo vezměme třeba hmyzí havěť. Například kámoš František je brblavej pavouk, žádnej hovnivál, takovej vychrtlej komár, ale pracovitej mravenec. Nedávno se rozešel se svou Miluškou, křehkou beruškou, leč přelétavým motýlkem. Snad si teď nenarazí nějakou veš nebo falešnou kudlanku. Hlavně ať to není stará můra, přisátá jak klíště.
Když tak o tom přemejšlím, obecně platí, že úplně každej z nás má jakýsi svůj odraz ve světě zvířat. Znám lidi žraloky, lidi hady, lidi straky, lidi křečky, lidi hyeny, lidi ještěrky, lidi lenochody, lidi myšky, ale i lidi krysy, lidi supy, lidi opice, lidi sršně, lidi slimáky, lidi lišky, lidi medvědy, lidi štíry, lidi bůvoly, lidi slony a tak dál. Možná se nám to tak nějak prolnulo, sloučilo a pomíchalo při společném pobytu všeho božího tvorstva na Noemově arše. Zajímalo by mě, jestli zvířata mezi sebou taky nepoužívají nějaká přirovnání a charakteristiky z říše nás lidí. Třeba si místo našeho „týýý vole“, skuteční voli říkají „týýý člověče“. Nebo jestli například dva prasečí mladíci ve chlívě nevedou dialog: „Nechápu, proč si Esmeralda vzala Pašíka, vždyť je to úředník jako poslanec.“ „ To se nediv, ona je taky pěkná učitelka.“ Škoda, že nejsem Jiřík z pohádky Zlatovláska, kterej ochutnal kouzelnýho hada a pak rozuměl řeči zvířat. Mohl bych se toho dost o nás lidech dozvědět.
Přiznávám se, že mně tohle ozvířečťování lidí vůbec nevadí. Nedělám si hlavu ani z toho, v jakémže to zvířátku se já sám odrážím, byť bych samozřejmě byl nejradši, kdyby to byl orel. Ale třeba je to pakůň nebo už vyhynulý dronte mauricijský neboli dodo neboli blboun nejapný. S tím prostě nic nenadělám.
Myslím, že toto minimeditování by bylo vhodné zakončit nějakým moudrým konstatováním. Vypůjčím si výrok kamaráda Vaška: „Ono není důležité, jestli ten velbloud je jednohrbý nebo dvouhrbý. Důležité je, co to je za člověka.“
