Ve třetím ročníku pětiletého stavebního studia ukončeného maturitou, kdy jsme mohli získat navíc i výuční list zedníka, se stala “nepěkná věc” - tak to označil později náš ředitel. Na stavbě jednoho domu v Holešovicích, kterou prováděli jen učni SZP a pár studentů, začalo docházet k šikaně, která dostávala stále hrozivější rozměry. Parta asi pěti učňů si vyrobila “německé samopaly z plynových trubek” a proměnila se v komando, které procházelo stavbou a vybíralo si jednotlivé učně do mučírny ve sklepních místnostech. Na mne si netroufli, ne z důvodu, že bych byl tak silný, ale že jsem jim řekl, že by mne museli přímo zabít, protože jakmile se mne jen dotknou, že pak půjdu okamžitě na VB to ohlásit.
Takové zvrhlosti se stávaly v době, kdy mistři odborného výcviku odcházeli na podnik s výkazy nebo si zašli na pivo, zkrátka když byl jejich počet na stavbě nedostatečný. Jednou jsem dělal ještě s jedním učněm ne moc bystrým, ne studentem, v podzemí toho domu - dělali jsme příčky mezi sklepními kójemi - hned vedle té jejich mučírny. Bylo tam mizerné světlo a tak jsem si šel do skladu pro žárovku a když jsem se vrátil, tak vidím, že ten můj kolega je přidrátovanej na tom potrubí u stropu a ze spodu do něj to komando píchá svařovacími elektrodami a chce, aby vyzradil jména “partyzánů” - dalších učňů - které pak budou mučit po něm. Za chvíli někdo přivezl stavební kolečko, postavil ho pod něj a v něm zapálili pytel od cementu. Začal mu hořet ten bílý zednický oděv a on se strachem a bolestí se sunul z toho potrubí ještě níže a vysel na těch drátech, tak na něj chrstli kýbly vody a uhasili ho.
Tím už věc v mých očích přesáhla veškerou míru, ale věděl jsem, takové životní zkušenosti jsem měl, že to nebude lehké, že bude proti mně stát i vedení školy a mistři, že to nakonec odnesu i já, když to budu někam hlásit. Jenomže to komando po tomto případu, kdy to mohlo dopadnout i tragicky, toho nenechalo a asi za 14 dní si to na tom samém učni zase zopakovalo, musel klečet a na natažených rukách držet násadu od lopaty a ruce mu nesměly klesnout, natož mu ta násada spadnout.
V té době jsem se učil, jak se provádějí zápisy do stavebního deníku a já jsem doma do toho deníku celý případ sepsal i a vytrhl to a chtěl jsem to druhý den předložit mistrovi, aby věděl, co se tam děje, když tam není přítomen. Když jsem ale viděl, jak se přátelsky baví s tím jedním učněm - s tím grázlem, tak mne to tak naštvalo, že jsem ten papír, jak byl, jen složil a uložil do kapsy. Když jsem se ale vracel z oběda, tak při pohledu na poštovní schránku jsem dostal okamžitý nápad. Jen ten papír bez obálky a známky jsem jen tak do ní hodil. Byla v tom asi stejně velká snaha se toho problému - toho papíru už rychle zbavit - jako jen slabě (nečekal jsem moc velký ohlas) upozornit na krutost světa dospívajících lidí mezi sebou s myšlenkou - že ostatních 40 nenapadlo udělat ani to!
Asi tři týdny se nic nedělo, ale pak přišel domů dopis, že se mají rodiče a učni i studenti dostavit do školy - dostali to všichni, kteří na stavbě pracovali. Přijelo tam vedení a dokonce i policie a začalo se to neadresně vyšetřovat. Mělo to ale spíše mít preventivní účel. Že se prý na nějakých místech na škole takové věci udály, žádná jména nebyla jmenována, ač jsem uvedl tři i jména a i toho mého kolegy, kterému už hořel i ten oděv. Už to vypadalo, že se jen tak rozejdeme, že nám rozdají nějaké letáčky a půjdeme všichni spokojeně domů, když jeden pán z hloučku i jiných, které jsme neznali, se zeptal: “A kdo je prosím vás - ten Jan Jáchym?” (zde pozměněno) - to bylo jméno mého kolegy na stavbě. Načež se on přihlásil i se svou babičkou, která ho vychovávala - byl to sirotek, jako zrozený pro mučírnu - tak to ve světě chodí, to tedy ne, u mne tedy nikdy! A on se ho ten policajt zeptal: “Tobě tady někdo ubližoval, neboj se to přiznat a ukaž na ty, pokud tu jsou. “ On se jen rozpačitě usmíval a říkal, že to vše byla jen taková hra. Ředitel učiliště souhlasně pokyvoval hlavou a balil si desky.
Připadal jsem si jako blbec a vzpomněl jsem si na ten svůj případ šikany (zde na Íčku popsaný v příběhu “Během tří dnů z Žida esesákem" 8. 7. 21) a do toho už rachocení židlí při rozchodu jsem vykřikl: “Tak se Honzo svlékni do půl těla a ukaž to tady všem!” Lidé si zpátky sedli a ten policista v civilu se představil a zopakoval to jemněji: “Ukaž nám to, pokud chceš a pokud máš na sobě nějaká zranění”. On se pomalu svlékal a bylo vidět spálenou kůži i šrámy od těch drátů a jeho babička plakala. Pak si policisté sepsali několik jmen a i já jsem byl pak pozván na vyšetřování.
Všichni agresoři byli ze školy a učení vyloučeni, ale mne bylo naznačováno vedením, že jsem to měl ohlásit jen škole a já jsem měl pak špatné výsledky z praxe - vůbec mi to tam nebavilo a měsíc jsem byl za školou - nechtěl jsem už žít, nemám od nich ani ten výuční list na zedníka. Otec mne z té školy “vysvobodil” a dostal jsem od něj velkou pochvalu a já nastoupil do televize dělat rekvizitáře a maturitu jsem si dodělal až mnohem později.
Ne, žádnému agresorovi se nemá ustupovat, ale nepočítejte najisto s tím, že se k vám všichni přidají, často zůstanete jen sám voják v poli poražených.
