Přitom Václav Frič, majitel a šéfkuchař v jedné osobě, ve svém konceptu zdaleka neobjevil Ameriku. „Jenom“ v ryzím lesku obnovil to, čím je ta kuchyně kouzelná. Úžasné, hutné polévky plné síly, mimořádné pečeně, skvělé omáčky. A prosté, na malých políčkách při chudých chalupách kdysi v malém pěstované suroviny, které byly vždy jejím základem.
Vstupme do Fričova hájemství a poznejme sami. O víkendech beznadějně plnou arénou se linou tlumené i halasnější rozhovory, burcující odéry z kuchyně vyvolávají u hostí Pavlovův reflex. Postupně však diskuze tichnou všichni se skloní nad talíři, aby si do posledního sousta vychutnali vepřovu, roštěnku na pepři, nebo třeba nenapodobitelné buchty.
Oddejme se tedy svodům Fričovy nabídky i my. Zvěřinová paštička na úvod zblázní senzory na patře a jazyku, a přes uzeného pstruha – jen se na jazyku rozplývá, zelňačku, pro kterou budete marně hledat slova, se dostáváme k hlavním chodům. Králík – s bramborovým knedlíkem a špenátem předvede to, s čím se málokde shledáte – je měkký, šťavnatý a… báječný. Svíčková, se sametovou krajkou naparáděnou chutí kořenového základu, a tak dál, a tak dále. Všechno s omáčkami tak hustými, že každý bez rozpaků sáhne po lžíci. Na konci ovšem nesmějí chybět taštičky, tonoucí v másle. V lokálu vidíte ženy s dokonalou postavou, na které denně pracují, kterak ujíždějí na všem, co se před nimi objeví. „… ještě jednu buchtičku, prosím, ale zcela výjimečně,“ škemrají na šéfovi. A ten rád vyhoví.
Celou nabídkou se nese jedno: nostalgická, vzácně přívětivá evokace minulosti. „Tohle je přece svíce mojí babičky, kterou mě vítala o prázdninách. A ten guláš, řezník v hospodě na návsi dělával přesně takový. Jéje, a maminčina nudlová!“
Za tohle, kdyby za nic jiného, patří Václavu Fričovi nejvyšší respekt. Zvlášť dnes, kdy jsme naše gastronomické poklady pracně špendlíčkem vyhrabali z nánosu pizz, burgerů a dalších po Listopadu navátých novinek. Vám potom nezbývá než se o tom v Čakovičkách sami přesvědčit.
Milan Ballík