Proč mám ráda moře Baltské
Ilustrační foto: Pixabay

Proč mám ráda moře Baltské

10. 5. 2022

Do svých dvaceti let jsem moře neviděla, nebyla za hranicemi kromě pár metrů do Polska při bouři na Rači, kdy třídu středoškoláků na výletě polští celníci skryli před přívaly deště navzdory předpisům o překročení hranic a snažili se je zahřát čajem.

Polsko se stalo mým osudem, přišlo ke mně v podobě manžela s polským otcem. Ten byl nedaleko hranic nasazen na nucené práce a musel nosit na oděvu žluté P, což už dnes u nás málokdo ví. Nicméně láska je láska, proti válečným předpisům místní dívka mu nosila jídlo a s jídlem roste chuť na ledacos a přišlo dítě. Tak zde tchán zůstal i po válce, aby se staral o rodinu. Po holčičce přišel kluk a ten mne „uhnal“ už v době, kdy se všichni mladí a nerozvážní ženili ve dvaceti. Tak jsem já, s ryze českým jménem Rybářová přišla k příjmení, které nikdo u nás neumí pořádně vyslovit. A je asi směskou jména polského a maďarského.

V Polsku byla samozřejmě celá manželova rodina, jejíž osudy z II. svět. války jsou velmi zajímavé a byly by na knihu. O jejich osudech jsem se začínala dozvídat „moře“ zajímavostí a ovlivnilo to celý můj život.

Ale zpět k tomu moři… Podle vzoru své sestry se můj manžel rozhodl vydat také na sever této velké země. Měl polskou základku, tak jsem byla klidná, že se domluví. Ouha, dnes mluvím mnohem lépe polsky, než kdy mluvil on! Romantickým starým vagónem, do kterého se vstupovalo do jednotlivých kupé přímo z perónu, jsme jeli kus cesty na sever, mezi borovými háji, písečnými prostory a městy, která byla svou architekturou naprosto odlišné od všeho, co jsem znala. Přímým vlakem z Katowic jsme se dostali za šest hodin do Štětína a pak tři další hodiny courákem do městečka, které je v ústí Odry a řeky Sviny do moře a jmenuje se Svinoústí.

Ubytování v soukromí mi přineslo nejen vědomí o jehovistech, ale hlavně setkání s polskou kuchyní a vodkou. Nejhorší byla pro mne kaša gryčana, nějaká zrna se slupkami, to jsem nevěděla, zda to polykat či tajně vyplivovat, no hrůza, málem jsem se zadusila, ale rodina ji milovala. A dnes se takovou stravou živí mladí lidé! (Asi to byla pohanková kaše).

Šup kufry do jednoho ze tří pokojů bytu ubytovatelů (tak si přivydělávali, v Polsku to bylo možné), a tedy jdeme hledat moře. Po chvilce bloudění povídám:“ Prosím tě, my jdeme špatně, podívej, na obzoru jsou hory!“ Na konci ulice se něco temného zvedalo nad střechy domů! Po dalších sto metrech jsme pochopili, že to je to moře, jenže žádná rovná hladina pod námi, ale vysokodmoucí se ocelově modrá masa!

Od chvíle, kdy jsem překvapena vnořila své tehdy hubené nohy do chladných vln Baltského moře, kdy vlna za vlnou narážela až do míst, kde končí nohy, si mne divoké a temné moře získalo. Myslela jsem na milovaného Jacka Londona a jeho Martina Edena, mého oblíbeného hrdinu, na Columba a jeho dobrodružství a moje duše souzněla s vlnami a slyšela Šrámkův stříbrný vítr, který mi šeptal: “Roztáhni křídla, čeká tě život jako to moře, klidnou hladinu moc nečekej!“

Křídla jsem si nechala nalomit manželem a manželstvím, dobou, ale podařilo se mi je zahojit a nakonec vzlétnout. A to i díky nádhernému bouřlivému Baltu!

____________

Vplula jsem tedy do polského moře, viděla kus písčitého pobřeží i s dunami, které jsou v Lebě, tam i Göringovu vilu a údajné rampy pro V1 a V2, Kolobřeh, Gdyni s loděmi, Štětín s vikingskou lodí, Mazury, Hitlerovo Vlčí doupě s bunkry, byla jsem na Grundwaldském poli, kde bojovali i husité. Zamilovala   jsem si polské městečko Pačkov s okolím, Wroclaw, Waršavu, Svidnici, Katowice a Imielin. Polským permoníčkům jsem v podzemí v šachtě v Zabrze nechala své hodinky, plula jsem ve stříbrných dolech lodičkou na podzemních kanálech, obdivovala se solným komnatám ve Wieličce a viděla i Panu Marii Čenstochovskou. Zasáhla mne Osvětim a vůbec neobvyklé polské dějiny. Zamilovala jsem si polského básníka Galčinského i složitý polský jazyk. Prožila jsem s rodinou vojenský stav po osmdesátém roce, vymyslela a realizovala projekt Lech a Čech dnes pro školu, ve které učí neteř a dostala se tak na jejich Tabuli cti. Měla jsem výstavy v Pačkově, v Katovicích, v Imielině a v řetízkové šatně dolu Luisa. Naučila jsem se polsky, udělala si státnici a s rodinou, která mi i po rozvodu zůstala, jsem v kontaktu.

Provedla jsem Ostravou i mnoho skupin Poláků, získala si moře nových přátel, moře objetí, a především moře zážitků. Tak jsem se od Baltského moře dostala k moři lásky a přátelství…

Jarní soutěžení 2022 moře vzpomínky
Hodnocení:
(5 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.