Tak tomu je například u Marie Drahokoupilové či bylo u Stelly Zázvorkové. „Hltala jsem její paměť a podléhala pocitu, že všechny ty báječné pány a dámy, o kterých Stella vypráví, důvěrně znám a že jsem jaksi jejich součástí stejně jako ona,“ říká v rozhovoru pro portál i60 Zuzana Maléřová.
Natáčíte televizní dokumenty, píšete knihy, své pořady máte v rozhlase, pořádáte besedy. Kterou z těchto činností děláte nejraději?
Základem mé veškeré práce je psaní. To je odrazový můstek všech mých dalších činností. Držet v ruce knihu, na jejímž začátku byla prázdná bílá stránka, dojít na konec příběhu, který vlastně nikdy nekončí, je nejtěžší, největší a nejtrvalejší dobrodružství. K tomu krása jazyka a slova, která jsou pro mne čin. Rozhlas mám zase spojen s hlasem, jeho barvou, tajemstvím a myšlenkou, kterou mohu vyslat k posluchačům. Televize nabízí možnost dívat se, je tedy plná obrázků, které mluví samy za sebe a pomáhají odvyprávět příběh. A besedy? Radost z osobního setkání se čtenáři, posluchači, pohled do očí, stisk rukou. Inspirace a chuť do další práce.
Pro Českou televizi jste připravila sérii dvanácti dokumentů o osobnostech české kultury. Když se zpětně zamyslíte, která z těchto osobností vám nejvíce přirostla k srdci a proč?
Na to nedokážu odpovědět, protože mám to štěstí, že se nám s režiséry Georgem Agathonikiadisem a také Václavem Křístkem podařilo ve všech případech natočit velmi nadčasové a jedinečné dokumenty. Dnes už to mohu říct, protože prošly prověrkou času a zejména nyní, když už mnohé z těch osobností nejsou mezi námi, citová bohatost a ojedinělost našich hovorů je ještě zřejmější. Byli mezi nimi například Lubomír Kostelka, Stanislav Zindulka, Táňa Fischerová, Nina Divíšková a další. A se všemi jsme prožili kus blízkosti a srozumění, jinak by takové výpovědi ani nemohly vzniknout. A mnozí z nich se stali přáteli, členy rodiny a například nyní, kdy mi v adventním čase odešla maminka, uvědomila jsem si, jak důležitou roli hraje v životě mém, i mých dětí, velká dáma českého filmu Marie Drahokoupilová. Kromě Neobyčejných životů pro Českou televizi jsem s ní natočila rozhovor na CD, který jsme nazvali O lásce. A svou kapitolu má i v mé nové knize Kartografie srdce, která je mapováním míst a životních cest.
Blízko jste měla také ke Stelle Zázvorkové, o které jste také napsala knihu Stůl paní Stelly. Dne 14. dubna si připomeneme sté výročí narození této vynikající herečky, kterou všichni znají především z nejrůznějších komických rolí. Jaká byla paní Stella v soukromí?
Jan Werich o ní řekl, že má paměť jako sloní matka. Čím déle jsem Stellu znala, tím víc jsem tomu označení rozuměla. Stella byla po celá desetiletí sloní matkou nespočtu svých „dětí“, mezi které se počítám i já. Hltala jsem její paměť a podléhala pocitu, že všechny ty báječné pány a dámy, o kterých vypráví, důvěrně znám a že jsem jaksi jejich součástí stejně jako Stella, která jim vždy byla přítelem věrným a korektním. Ten svět velikánů, do kterého Stella bezpochyby patří, i když si zásadně říkávala „moje maličkost“, je pamětí celého jednoho století, pamětí uměleckou, ale především lidskou. „Když nemůžeš milovat to, co si přeješ, miluj to, co máš,“ učila mne. V této větě je ukryt celý její život. Smíření s ním i radost z něj. Ráda se vracela do svého bytu. Čekal ji tam vždy klid, inspirace, vzpomínky. Některé byly smutné, i tragické, ale ona si řekla, že ten byt za to nemůže. Vedle velkých slz - bujaré radosti. Její domov byl plný fotografií přátel a obýváku dominoval velký portrét tatínka, se kterým občas hovořila, i když už dávno nebyl. Říkala mi, že to, jak člověk přežije osobní pády, závisí hodně na okolí. Citovala Nezvala: „Když je člověk sám, sám na sebe padá.“ Ale ve zralém věku byla sama se sebou ráda. Bolest, kterou občas pocítila, nazvala sobeckou touhu mít milovanou osobu blízko sebe. Ale nikoho nemůžeme vlastnit. Takový byl její postoj k lásce i mateřství, tvrdý, ale spravedlivý. Když hrála již ve zralém věku inscenaci, ve které ztvárnila Marii Terezii, dotkla se opět tématu ztráty dítěte. Samozřejmě nikdy nemohla zapomenout. Ke své dceři však, na rozdíl od svého tatínka, nepromlouvala. I když věděla, co by chtěla říct. A když se narodila má dcera, věnovala jí dvě ramínka, ke kterým připsala: „Milá Alžbětuško, to dřevěné ramínko je staré sedmdesát pět let, je z palisandru a voní. To zelené je z bakelitu, staré asi tři neděle a nevoní vůbec. Obě patří tobě. Tvoje milující Stelluška.“ V tom kousku voňavého dřeva jí vlastně předala celý svůj život. Palisandrové ramínko vložil Stelle do postýlky tatínek hned po narození a po desítky let bylo součástí jejího šatníku. Říkala tomu „kruhy života“.
Se Stellou Zázvorkovou a dětmi. FOTO: Poskytnuto z rodinného archivu Z. Maléřové
Sama jste se hodně věnovala dětem. Zhruba 25 let jste pracovala na "časosběrných" knihách o růstu a dospívání dětí, z čehož vznikla velmi oceňovaná trilogie Jak potkat děti, Proč kluci milují fotbal a Kdy se dotknout dospělosti. Co stálo za nápadem takto dlouho sledovat vývoj malého a posléze mladého člověka?
Jak už to tak bývá, inspirací byly vlastní děti a také nakladatel, který si pořád přál, abych něco s tématikou dětí napsala. Tak vznikla první kniha Jak potkat děti. Pojednává o těch nejmenších, o období, kdy poprvé opustí rodinu a jdou do školky, do školy. Každá kapitola začíná slůvkem Jak… (Jak si přejeme, aby nám uteklo štěstí, Jak někoho promeškáme, Jak se chodí do nebe, Jak opouštějí děti a jak rodiče a další) Druhá se jmenuje Proč kluci milují fotbal a je o klucích, kteří už překračují práh dětství, čeká je dospívání. Každá kapitola začíná slůvkem Proč...(Proč se nebát návratů, Proč ustát velké prohry, Proč nepřijmout hry dospělých, Proč život není o fotbale a další) Obě vyšly opakovaně a sklidily velký ohlas. Završením je kniha Kdy se dotknout dospělosti, ve které už mladí lidé vstupují do světa samostatně, dělají první zásadní rozhodnutí, pojmenovávají věci, kterými prošli, které zažili i přežili. Jsou tichým odrazem našich vlastních životů. Jsou silným, intimním zrcadlem. A každá kapitola začíná otázkou Kdy...(Kdy vyplout na vlastní ostrov, Kdy se ptát na zradu a lásku, Kdy propustit nesplněný sen, Kdy se smířit s konečnosti a další) Takže jak, proč a kdy. A najednou jsou z dětí dospělí lidé. Ještě musím podotknout, že všichni aktéři knih v nich mají svá skutečná jména i tváře.
První mocné životní karamboly. Jizvy na duši a citech, nesrovnatelně pustošivější než ty na těle. Formují, deformují. Na dosavadním nevelkém jevišti jejich životů jsou postavami jejich dramátek, dramat i doteků tragických: Maminka, Táta, Bratr, Babička, První láska, Kamarádka, Macecha, Nový táta… Zklamání sebou samým, odcizení blízkých, smrt nebližších, mohutná síla vzájemnosti. Zuzana Maléřová to s řečí a dialogem umí mimořádně. Je to její autorská síla. Neohýbá příběhy, neokrašluje, vniká do lidí a učí nás vnímat je do ,hlubokaʻ a ,složitaʻ, a přitom monolitně. Její hledačský proutek se jmenuje empatie – to je velká vztahová citlivost. Nikdy neotvírá své portrétované křiklavě a necudně dokořán, vždy pokradmu a s poezií náznaku. To je talent bytost před námi vytvářet jako plachý akt tajemství." (Úryvek z recenze této trilogie, kterou napsal profesor Miloš Horanský – pozn. redakce)
Vychovala jste dvě děti. Byla jste přísnou maminkou?
Myslím, že jsem byla a stále jsem tvůrčí, zábavnou a trochu bláznivou maminkou, ale zároveň důslednou. I když jsem mazlící, prožívací a vždy připravená ku pomoci, vedla jsem děti k samostatnosti, k rituálům, které se dědí a ctí, protože vytvářejí bezpečí. A také k tvořivosti a osobitosti. Moji rodiče, lidé z beskydských hor, mi nikdy nedávali najevo nějaké ambice, nevadilo jim, když jsem neměla samé jedničky, ani se o známky příliš nezajímali. Ale vždy jsem z nich cítila, že si váží vzdělání. Dnes vím, že mne tím motivovali, aniž si to asi uvědomovali. Měla jsem jejich důvěru, museli mi brzy dát svobodu, šla jsem za studiem a sny. Něco pevného už jsem si ale do toho neznáma nesla s sebou. I já dnes věřím, že své děti posílám do světa se stejně pevnými kořeny.
Vaše děti se také vydaly do světa umění?
Dcera Alžběta Bohdanová je herečka a zpěvačka, legendární divadlo Viola dnes s vřelými reakcemi uvádí v jejím podání krásný baladický příběh R. Jefferse Hřebec grošák (nejbližší představení je 6.května - pozn. redakce). V těchto dnech natáčí své druhé CD, na to první, s názvem O lásku dál, jsem napsala všechny texty. Na oplátku zase ona nyní načetla pro Český rozhlas ukázky z mých knih O květině a Houslový klíč. Obě knihy svými akvarely ilustroval syn, Jeroným Bohdan, který studuje obor Brand Design v Dánsku, kde si plní i další sen - hraje tam fotbal, kterému propadl už v pěti letech. Navíc je tahle země nesmírně úspěšná, vlídná a inspirující. Oba v sobě mají i talent na jazyky, syn studuje vysokou školu v angličtině, dcera po absolvování herecké školy ještě završuje studium Italianistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Jaké dětství jste prožívala vy sama? Pocházíte z malé obce Dolní Bečva v Beskydech…
Dětství jsou pro mne valašské hory, příroda, kostel a hřbitov, u kterého jsme bydleli a já tam trávila hodně času, místní knihovna, otevřená každý pátek, kterou jsem přečetla snad celou, divadlo, a fotbalové hřiště. Maminka vzpomíná, že jsem se narodila v pravé poledne a první zvuk, který jsem slyšela, byl kostelní zvon. První zvuk, který si však já pamatuju z kočárku, je ruch fotbalového stadionu obklopeného břízami v údolí u řeky Bečvy, pod dohledem tajemné hory Radhošť. Ale ze všeho nejvíc jsem milovala zvířata a přála si být zvěrolékařkou. A pak tu byla hora Soláň a na ní srub manželů Podešvových. Malíř a spisovatelka učinila z tohoto kousku země místo, "kam slétají géniové, aby hovořili s člověkem." A já mohla být u toho. Marie Podešvová se stala mou "adoptivní" babičkou a i díky významným osobnostem, které k nim na malířský vrch přijížděly, jsem pocítila první touhu podívat se dál, za kopce našich hor a uvidět svět. Ale především jsme s "bábi ze Soláně", jak se mi později podepisovala do dopisů, společně občas psaly a k mé velké radosti se dožila mých prvních knih.
Kdy vás napadlo, že půjdete studovat žurnalistiku?
Sen v době totality, že budu v horách léčit zvířátka, nebyl reálný, jediný veterinář, kterého jsem znala, k nám jezdil na chalupu z ostravské ZOO. „Měla bys psát, díváš se na svět úplně jinýma očima,“ řekl mi tehdy fotbalista Verner Lička, dobrý přítel, fotbalový reprezentant a hvězda Baníku Ostrava. Byla jsem studentkou gymnázia v Rožnově pod Radhoštěm a tahle jeho poznámka ve mně zůstala. A protože jsem od dětství hodně nejen četla, ale i psala, aniž jsem si to uvědomila, nabrala má profesní cesta tento směr. Byla jsem usměvavé dítě, ale zvířata jsem upřednostňovala před lidmi. A protože se zvířaty jsem už mluvit uměla, asi bylo dáno, abych se to naučila i s lidmi. Nikdy jsem si nevedla žádný deník, ale vlastně jsem si psala úvahy o všem, co jsem zažila. O přečtené knize, divadelním představení, fotbalovém zápase. A právě tyhle fotbalové poznámky o hráčích Baníku Ostrava četl Verner Lička. A co jsem psala vášnivě ráda, byly dopisy. Sedávala jsem na schůdcích u silnice, která vedla jako hlavní tah na Žilinu, a u místní samoobsluhy často zastavovala cizí auta. Jakmile někdo vystoupil, neváhala jsem ho oslovit. Ptala jsem se kam jedou, proč, jak tam budou dlouho, a představovala si jejich cesty. A nakonec je požádala o adresu a napsala jim dopis. Když přišla odpověď, byla to velká radost. Tak jsem si dopisovala s „neznámými“ lidmi z celého tehdejšího Československa. Tam možná vznikl předobraz mé knihy Dopis Cyranovi, která vyšla už ve třetím vydání.
Vracíte se občas do Beskyd? Jak často se podíváte do rodné obce?
Vracím se pravidelně, i když rodiče již nežijí, ale odpočívají na hřbitůvku mého dětství, kde jsem nosila svíčky a květiny a pečovala o opuštěné hroby. Na hřbitov jsem viděla z okna svého pokoje, bylo to divadlo plné plápolajících svíček, tajemných stínů, soch a vzrostlých tújí. Večer jsem četla Erbenovy balady či Divou Báru a má zjitřená fantazie pracovala na plné obrátky. Teď tam chodím za rodiči se vzpomínkou, ale i s úsměvem, protože s nimi byla mimo jiné velká legrace. Na Dolní Bečvě a v blízkém okolí žije můj bratr, jeho děti, kamarádi z mládí a když letos slavila místní knihovna 100 let své existence, pozvali mne jako hosta a já se radovala. A vzhledem k tomu, že rodiče byli i báječnými prarodiči, stala se tato krajina součástí života i mých dětí, jeden z kořenů, který je formoval.
Byl váš rodný kraj inspirací pro vaši poslední knihu Kartografie srdce?
Kniha Kartografie srdce je průvodcem po zemích blízkých i vzdálených, po světových metropolích i uschovaných vesničkách, je mapováním cest jedné rodiny, na jejímž pozadí přináší portréty lidí známých i neznámých, zvířat i věcí, zachycuje události osobní i kulturní, od otevření hranic v roce 1989 až po jejich opětovné dočasné uzavření v covidových letech 2020/2021. Poetické lidské příběhy jsou zde propojeny s popisem míst, budov a krajin. Slovo cesta je jedno z nejsymboličtějších slov jaké znám. Každá cesta někde začíná a ty první zkušenosti si neseme s sebou, ať už se vydáme kamkoliv. Nejinak je tomu i v této knize. Na cestách mne provází ti, kteří mne na ně vyslali a taky se tam s nimi rozloučím, když nadejde čas. Jsou v našich prvních dětských putováních na Slovensko, maminka zaplavena květinami, které tolik milovala, na Kanárských ostrovech nebo "bábi" Podešvová v kapitole Ozvěna Soláně u italského Trenta. Jeden z recenzentů nazval knihu "Odyseou", má 400 stran a je v ní co mizí, i co zůstává.
Jak jsme uvedli v úvodu, kromě psaní a dokumentární tvorby se věnujete i rozhlasu. Na základě přání posluchačů vznikly dvě knihy - O květině a Houslový klíč. Kdy a kde si vás mohou naši čtenáři poslechnout nyní?
Jak jsem řekla na začátku, podstatou a základem mé práce je psaní. Ale zase je tam příliš mnoho samoty, a tak ráda utíkám mezi lidi. Moderuji autorská nedělní rána v Českém rozhlase Dvojka, které jsou sice také druhem samoty, ale veřejné. Všude kolem ticho a klid, jen já a mistr zvuku, který se mnou vysílá. Začínáme ve tmě a dvě hodiny jdeme za světlem. Ta chvíle vzájemného propojení s posluchačem je zážitek. V Nočním Mikrofóru zase s mým hostem zavíráme den. Vlastně tak vyprovázím posluchače k spánku a zase je probouzím. Tyhle časy přesně vyhovují mé povaze a mé práci. Knihy, o kterých mluvíte, byly opravdu splněným přáním posluchačům, kteří se často chtěli k mým textům, příběhům či úvahám vracet. Právě díky těm chvílím pozdního večera či nedělního rána, pro které byly napsány, vznikly knihy velmi intimní a osobní. Ano, i v případě rozhlasové práce je u mne na počátku slovo, které často slyším jako hudbu. To je můj „houslový klíč“.
Zuzana Maléřová se narodila v únoru roku 1965 v beskydské Dolní Bečvě. Po studiu žurnalistiky pracovala jako tisková mluvčí činohry Národního divadla. S divadly spolupracovala na svých autorských pořadech (např. Divadlo Viola - Celá viola tvé duše a Ticho v květu violy). Vydala jednadvacet knih (např. Kdy se dotknout dospělosti, Dopis Cyranovi, nejnovější Kartografie srdce). Pro Českou televizi natočila mimo jiné dvanáct dokumentů v rámci cyklu Neobyčejné životy. V edici mluveného slova vyšlo deset CD jejích hovorů s předními osobnostmi českého divadla. Dlouhodobě spolupracuje na projektech s FK Dukla Praha, výsledkem je např. kniha Příběhy z tribuny či čtecí kalendář Celá Dukla čte (a píše). V Českém rozhlase Dvojka řadu let moderuje nedělní Dobrá rána, Noční mikrofórum nebo dříve v Českém rozhlase Regina pořad Nedělní siesta, na jehož základě vznikla výpravná kniha Šťastná hodina.
