Protože Ústí nad Orlicí se stalo také centrem specifického umění betlémářského – namísto tradičnějších vyřezávaných zde vznikaly betlémy malované, papírové. A dodejme i rozměrné, figurami oplývající, pestré a zábavné. Proto naši toulku minulostí tentokrát začneme netradičně až v půli 18. století.
V druhé půli Století páry se díky nově postavené železniční trati Olomouc–Praha v Ústí neboli Oustí, jak říkají místní, začal vzmáhat průmysl. Hlavně textilní, bavlnářský průmysl. A jak to souvisí s betlémy z úvodu? Orlickoústecké betlémy jsou malované na lepence nebo kartónu, často z pozůstatků po balení zpracovávaných látek. Malířského „plátna“ pro tvorbu betlémů byl tedy dostatek, což by samo o sobě nestačilo. Přidat musíme tradici, um a zkušenosti sdílené v generacích. Tradice se ostatně udržuje dodnes. V tvorbě malovaných jesliček i v tzv. chození po betlémech, kdy se navštěvují sousedé a hodnotí a obdivují dílka současná i „po babičce“.
Ústecké betlémy mají řadu zvláštností. Jednou z nich byla dějová linie od klasického zrození Ježíška až po Velikonoce, tedy dobu jeho ukřižování a zejména zmrtvýchvstání. Od Vánoc byl daný betlém postupně přestavován a doplňován a vznikaly tak betlémy hromniční nebo postní.
Ještě něco mají papírové betlémy společného s textilním průmyslem. Ty nejkrásnější našly svůj domov v expozici ústeckého městského muzea, a to pak své útočiště v Hernychově vile. Toto honosné secesní sídlo si nechal postavit místní textilní magnát v letech 1906–1907 a zaujme nejen zvenku architektonickou složitostí a zdobností, ale i filigránskými štukami interiéru, jeho dřevěnými prvky nebo kovovým, bohatě zdobeným lustrem v centrální hale.
Ze slavné minulosti textilního průmyslu v Ústí nad Orlicí, díky kterému se městu přezdívalo východočeský Manchester, mnoho nezbylo. Poslední velká textilní továrna Perla v devadesátých letech minulého století zanikla, ale z jejího areálu se postupně stává místo pro současný kulturní a volnočasový život. Příkladem budiž Dům dětí a mládeže Duha, který byl otevřen v loňském roce jen pár kroků od Hernychovy vily. Dvoupodlažní moderní objekt nabízí vedle výukových a zájmových učeben také tělocvičnu, vnitřní a venkovní horolezeckou stěnu, taneční sál, keramickou dílnu, nahrávací studio nebo relaxační střešní terasu.
Ale to jsem skočil rovnou do současnosti. Abych naplnil téma našeho seriálu o výpravách do minulosti, pozvu vás teď na chvíli do ústeckého středověku, konkrétně do století třináctého, na jehož konci se poprvé zmiňuje jak český, na soutok řek odkazující, tak i německý název města – Wilhelmswerd (Vilémův ostroh). Pokud budeme pátrat po památkách z tohoto nejstaršího období, příliš úspěšní nebudeme. V roce 1498 postihl město ohromný požár, který zničil nejen většinu budov, ale i uchovávaných písemností a artefaktů. Na renesanční vzmach město ještě nemělo sil, proto většina památek města nese až přívlastek barokní. Platí to i o nejvýznamnější sakrální budově ve městě, kterou najdete v těsném sousedství centrálního Mírového náměstí – kostelu Nanebevzetí Panny Marie a sousední budově děkanství.
Na kostel navazuje nedávno revitalizovaný park, místo odpočinku, zklidnění nebo meditace téměř v centru města. Park lemují opravené staré náhrobky z původního hřbitova, výjimečným zážitkem je pak Meditační kaple sv. Jana Pavla II.
Za šera vás překvapí (tak jako mě) při vstupu samovolné a postupné zapínání světel v kapli, od červených lampiček v podlaze přes andělské postavy po stranách a mozaiku proti vchodu až po zářící strop. K umocnění atmosféry si můžete rozeznít ocelové trubicové zvony.
Více putování minulostí měst i dalších zajímavých článků najdete v časopise Moje země.
Pavel Radosta