Zvon se rodí u rýsovacího prkna. Jak bude znít, se musí předem přesně vypočítat, říká zvonař Petr Rudolf Manoušek
Zvonař Petr Rudolf Manoušek. FOTO: Pavel Háž

Zvon se rodí u rýsovacího prkna. Jak bude znít, se musí předem přesně vypočítat, říká zvonař Petr Rudolf Manoušek

10. 3. 2022

Zvonař z pražské Zbraslavi má za sebou řadu úspěchů. Ale i mnoho těžkých chvil. Jeho dílnu v roce 2002 spláchla zničující povodeň, a tak svoji profesi nyní vykonává v Nizozemsku. Životní energii a lásku ke zvonům však Petr Rudolf Manoušek předává všem, kteří o to projeví zájem. 

Vy jste vyučený zvonař?
No, vyučený jsem, ale stejně jako tenkrát, tak ani dnes nemá můj výuční list žádnou váhu a nikdo ho neuznává. Vystavil mi ho můj otec, k němuž ílny jsem chodil do dílny od svých deseti let. Nikdy to nebyl a ani dosud není učební obor, nejen u nás ale ani ve světě. Zvonaři vyrůstali v rodové linii. Já jsem sice vystudoval uměleckoprůmyslovou školu, abych k tomu byl blízko, ale to řemeslo mi nikdo jiný než táta nemohl dát. Takže, když jsem si žádal pro první živnostenský list, měl jsem s tím docela potíže. Podmínka byla doložit kvalifikaci, ale to nebylo čím. Paradoxně mě tehdy zachránilo, že jsem od svých 24 let byl soudním znalcem v oboru zvonařství a ten jmenovací dekret na znalce živnostenský úřad uznal jako doklad o mé kvalifikaci.

Jste třetí zvonař v rodině. Máte následníka?
Děti mám, ale ty to dělat nebudou. Bohužel, ani mezi mými spolupracovníky se žádný zájemce nenašel. Jsou dneska lehčí metody, jak se uživit. Nemáte pevnou pracovní dobu a kvůli penězům se zvonařina dělat nedá.

Je dnes vůbec zájem o vaši práci?
Je, ale já musím přiznat, že jsem měl práce vždycky dost. Teď mám zakázky tak na dva roky dopředu a musím práci odmítat. To mě samozřejmě mrzí, ale musel bych se naklonovat.

Před dvaceti lety v roce 2002 vaši dílnu zasáhla povodeň...
Ano, voda sahala do výše pěti metrů, byla až po krovy. Jsme blízko slepého ramene Berounky, býval tady v těchto místech brod a my jsme nejníže položené stavení. V roce 2002 tady nebyla protipovodňová ochrana a trvalo asi devět let, než ji vybudovali. Ale když v roce 2013 znovu přišla velká voda, ukázalo se, že tato ochrana nefunguje. To je pro pojišťovnu signál, že stavby nelze pojistit. A úřady zase nepovolí provoz v nepojištěném prostoru. Dům je barokní z roku 1658, dá se říct, že povodeň ze stavebního hlediska přežil. Avšak vybavení dílny a slévárny byly nenávratně poškozeny. Obnova provozu v současném prostoru není příliš reálná. Vyslechl jsem si mnoho slibů ze strany českých úřadů, ale jak se říká - sliby chyby. Pomoc mi nabídla nizozemská zvonařská firma z Astenu, ačkoli jako konkurenti by mohli být rádi, že jim zmizí jeden hráč z trhu. Otevřeli mi svoji dílnu. Řekli, když jsi v maléru, tak přijeď a můžeš u nás dočasně odlévat. Už tam jezdím dvacet let.

Jak jste si na to zvykal?
Nebylo to jednoduché. My jsme tady pracovali starou klasickou metodou. A oni už byli mnohem dál a využívali moderní metody. Moje představa o práci se musela přizpůsobit novým podmínkám. Používám jejich zařízení, jejich prostory a jejich lidi. Odlité zvony si přivezu do Čech a tady moji spolupracovníci vytvářejí ve svých dílnách příslušenství jako je srdce zvonu, závěsné konstrukce a potom se to celé kompletuje.

Je pro zvonaře překvapení, jak ten zvon pak zní?
Ne, ne. Zvonař nesmí být překvapen. Jak bude zvon znít, musí vědět, ještě než se začne vyrábět. Je to velmi přesný výpočet. Musí to sedět na poslední setinu tónu a zvon musí znít dobře. Zvon, obrazně řečeno, se rodí na rýsovacím prkně.

Je dnes větší  zájem o výrobu nových zvonů nebo o rekonstrukce těch poškozených?
Je to tak půl na půl. My ale děláme i svařování puklých zvonů, nikdo jiný to u nás nedělá. Například teď mám v Nizozemsku dva puklé zvony z Kutné Hory, ten větší má pět a půl tuny a oba čekají na svaření. Před dokončením tam mám tři nové zvony pro Harrachov, které by měly být v provozu na Velikonoce.

Co vás dnes zatěžuje nejvíce?
Docela určitě papírování. To, na co vám kdysi stačilo podání ruky, dnes představuje nekonečné množství smluv a dokumentů, do jejichž podoby mluví právníci a odborníci ze všech stran. Nikdo není s ničím spokojen, takže se to stále dokola přepracovává.

Z jakého materiálu vlastně zvon vzniká?
Téměř tisíc let se používá zvonovina. Ze 22 až 23 procent cínu, a zbytek je měď. Pověsti o stříbrných a zlatých zvonech jsou nesmysl. S dostupností zvonoviny nebo spíš s její cenou je nyní problém. Došlo k brutálnímu nárůstu cen a my jsme zaznamenali meziroční zvýšení o sto procent. To se odrazí v zakázkách, neboť zákazníci na to nebudou mít. Týká se to hlavně menších zvonů, které si města a obce pořizují z veřejných sbírek.

A kupují si zvony i individuální majitelé?
Ano, největší zájem je o ty kolem 30 kilogramů. Ten si nejčastěji lidé dávají na farmy, statky a soukromé usedlosti a nebo na své jachty. Cena takového zvonu dnes představuje asi 80 tisíc korun.

Říkáte, že vaše zvony jsou jako vaše děti. Kam nejdál jste je poslal?
Asi ty které jsem dělal pro Československou námořní plavbu. Ty pluly na palubách zaoceánských lodí po celém světě. Vždycky mě potěšilo, když jsem třeba dostal pohlednici s razítkem od Mysu Horn, na níž stálo, že náš zvon zachránil posádku v mlze. Dosud jsme odlili na 2000 tun zvonů. U zvonů se to nepočítá na počet kusů, ale na odlité tuny.

Můžete nám popsat vaší proslulou mobilní zvonohru?
Je největší z pěti existujících zvonoher srovnatelné velikosti na světě. Ostatní nástroje jsou po jednom v USA, Portugalsku, Francii a v Polsku. Moje zvonohra má 57 zvonů. Objednat si ji může každý na cokoli. Kromě akcí politických stran, to odmítám a odmítal jsem to vždycky. To, jak putuje po Česku, mohou zájemci sledovat na našich webových stránkách. Bohužel u nás o ni není tak velký zájem jako třeba v západní Evropě. Například v Nizozemsku a v Belgii se zrodila tradice, že když člověk odchází do penze, objedná si právě na oslavu zvonohru. Pro ně je to začátek další fáze života, kdežto u nás je to zahájení péče o vnoučata a času krmení holubů v parku. Jeden z nejhezčích koncertů s naší zvonohrou jsem zažil na oslavě 50. výročí svatby belgického královského páru. Pozvali na ten den dalších 50 párů, které se braly ve stejný termín jako král a královna. Udělali pro ně velký raut a my jsme pak měli koncert. Belgičané mi to dodnes závidí, protože i oni měli v té době svoji mobilní zvonohru, ale král pozval nás.

Jak je zvonohra stará a jak se na ni hraje?
První koncert měla 4. září 2001 a má za sebou  567 koncertů. Je to soubor fixně zavěšených zvonů a uvnitř jsou srdce, která jsou pomocí lanek a táhel propojena s klávesnicí. Klaviatura má stejné rozložení jako třeba klavír. Rozdíl je v tom, že se nehraje prsty, ale malíkovou hranou ruky.

Můžete říct, jak vidíte budoucnost své profese?
Víte, zvon je jeden z mála hudebních nástrojů, který nemusíte ladit. Ten tón s nímž se narodí, zní stejně po staletí. Já myslím, že zvony se budou vyrábět stále. Dnes už jim asi nehrozí, že by je někdo rekvíroval, aby z nich odlil zbraně. Zbraní je dost a jsou rychlejší metody, jak se lidstvo zničí. Lidé stále zvony potřebují. Při poslechu kvalitních zvonů vás to nutí přemýšlet a obrátit se do sebe.

podnikání práce rozhovor
Hodnocení:
(5.1 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.