Vytvořte si vlastní pověru
Ilustrace: Tomáš Polák. Poskytnuto portálu i60

Vytvořte si vlastní pověru

9. 1. 2022

Snídám vajíčka na měkko, slánka padá se stolu, její obsah se rozsýpá, a sakra, čeká mě nějaká smůla! Naštěstí mi okamžitě naskakuje poučení moudré pratety Edity, že prý se má v tomto případě špetka rozsypané soli hodit přes levé rameno a všechno bude v pořádku.

Ona špetka prý oslepí číhajícího ďábla. Pověra údajně vznikla z toho, že Kristův zrádce Jidáš Iškariotský při poslední večeři loktem převrhl slánku, což je ostatně zachyceno i na slavném Leonardově obrazu. Z biblické dějepravy pochází spousta pověr – třeba i ta o čtyřlístku. Když se Eva dozvěděla, že bude vyhrána z ráje, vzala si ho s sebou jako památku na Rajskou zahradu. Takže dodnes tato abnormalita jetele lučního (Trifolium pratense) symbolizuje štěstí a prosperitu.

Já fandím pověrám takříkajíc osobní individuální výroby. Takovým, které si každý z nás vytváří sám pro sebe. Bývají pozoruhodné. Například kamarád Zdeněk choval slepice několika plemen a tvrdil, že když je ráno hromadně pouští z kurníku a jako první vyběhne kropenatá plymutka, má celej den pech. Vyřadit plymutky z hejna ale odmítal, protože Štěstěna se prej nemá znásilňovat. Kolegyně Marie, se kterou jsem sdílel kancelář, zase věřila na „brejlouny“. Jako kritérium úspěšného dne si stanovila, že cestou do práce musí v tramvaji potkat nejméně sedm brejlatých dospělých chlapů. Ženy a děti se nepočítaly a sluneční brýle také ne. Byla tímhle ranním sčítáním pánů s poruchou zraku úplně posedlá, zažil jsem dokonce párkrát případ, kdy úmyslně přejela cílovou zastávku, protože jí jeden obrýlenec chyběl.

Někdy může být aplikace individuální pověry pořádně drsná. Kdysi jsme s volejbalovým manšaftem překvapivě vyhráli silně obsazený turnaj a při oslavách někdo z nás vymyslel, že to je tím, že jsme celý týden odehráli v jedné sadě dresů, které jsme si mezi zápasy ani nestačili vyprat. Usnesli jsme se, že šťastné dresy se prostě neperou a že v nich zkusíme hrát dál. Fungovalo to, v následujících několika týdnech jsme fakt všechno vyhrávali, ale vítězná atmosféra byla kalena tím, že jsme byli bezkonkurenčně nejsmrdutějším týmem světa. Pamatuju si dodnes, že při nástupu na plac mi jeden kluk přes síť řekl: „Tývole, vy jste snad přijeli hovnocucem, nebo co.“ Jinde nám zase někdo na dveřích šatny škrtnul cedulku „Hosté“ a napsal tam „Tchoři“. Naštěstí pak přišla porážka.

Pověry bývají taky provázené povinnou fyzickou reakcí. Moje exmanželka Magda například dodržovala zásadu, že vidí-li sanitku, musí neprodleně zkřížit ukazováčky a prostředníčky na obou rukou. Jednou kvůli tomu dokonce odhodila tašku s nákupem, čímž rozbila flašku octa a většinu zakoupených poživatin jsme museli vyhodit. Hájila se neprůstřelným argumentem, že to se přece musí, aby někdo z rodiny neonemocněl. Kamarád Ondřej zase věřil, že když šlápne na kanálovou mříž, zažehná neštěstí jen tím, že ten kanál dvanáctkrát oběhne a bude při tom na něj plivat. Pokud se mu to stalo na frekventovaném veřejném místě, bylo docela zábavné poslouchat, jak přihlížející čumilové diskutují copak se tomu podivnému chlapci s vytřeštěným výrazem v ksichtě asi stalo. Problémy mohou přinést i tak zdánlivě jednoduché reakce, jako je známé chycení se za knoflík, spatříme-li kominíka. Přítel František byl skálopevně přesvědčen, že to musí být výhradně knoflík u poklopce. Proto odmítal nosit džíny, neboť ty tam mají zip. Nakonec ale rezignovaně přistoupil na kompromis vymyšlený jeho chytrou ženou Lídou – přišila mu zevnitř do džínsů v místě poklopce knoflíček, takže při setkání s kominíkem stačilo rozepnout zip, vnořit palec s ukazováčkem a pověrový rituál byl splněn.

Nevím o žádném sociologickém výzkumu oblíbenosti pověr, ale já je mám rád. Obarvují život a zbystřují smysly. Netvrdím, že bych třeba rád vstoupil do lejna, ale když už se to stane, dojdu si to očistit na nejbližší trávník a radostně očekávám, jakouže šťastnou událost mi to přinese. Když mi přes cestu přeběhne černá kočka, zostřím pozornost a například při přecházení ulice se obzvlášť pečlivě rozhlídnu. Kamarádka Evka mi kdysi řekla: „Hlavně žádnou paniku s pověrama. Já třeba počítávám u projíždějících vlaků vagóny, jestli jako mě má můj Petr rád, nebo nemá. A když mi vyjde, že nemá, tak započítám i lokomotivu.“ Jen pro úplnost: Evka s Petrem jsou spolu dodnes.

Fejetony Tomáše Poláka
Hodnocení:
(5.1 b. / 31 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

AKTUÁLNÍ ANKETA