Emigrant - díl desátý

Emigrant - díl desátý

26. 12. 2012

Je páteční odpoledne. Sedím v rychlíku Vindobona, který se vydává z vídeňského jižního nádraží směrem k českým hranicím. V Brně mám domluvenu obchodní schůzku s jedním novým partnerem. Začal jsem spolupracovat s jednou českou firmou. Zdá se, že se bude jednat o vzájemně výhodnou spolupráci a navíc mám chuť začít něco podnikat ve své staré vlasti a být jí také samozřejmě něčím užitečný. Po tolika letech izolace to bude snad jen prospěšné. Mám mnoho kontaktů prakticky v celém západním světě včetně zámoří, potřebný kapitál je možno dát také dohromady, a zkušenosti, které jsem postupem času získal, určitě také nebudou k zahození.

Cesta příjemně ubíhá, najednou je až neskutečné, že je možno přes hranice cestovat bez jakýchkoliv problémů, ostnaté dráty jsou nenávratně pryč a jen z okna prohlížím ona místa, kde se donedávna nacházely. Břeclav, celní a pasová kontrola bez problémů, přístup českých úředníků na hranicích je najednou také jiný. Jejich arogance a povýšené vystupování, obojí najednou zmizelo, je vidět, že to jde i jinak. Jsou to přitom titíž lidé, kteří zde sloužili i za minulého režimu. U některých z nich je změněné chování samozřejmostí, někteří se bojí, že přijdou o svá místa.

V Brně navštěvuji známá místa. První obchodní jednání mám v hotelu Grand. Vypadá to, že se bez problémů dohodneme. Další den mám nějaké vyřizování na pasovém oddělení. K mému velkému překvapení jednám s úředníkem, se kterým jsem se již kdysi dávno dříve setkal. Nestačím se divit vlastním očím. Jeho vystupování je slušné, zdvořilé, je samá ochota člověku hned ve všem vyhovět. To je samozřejmě v pořádku, ale velmi dobře si vzpomínám na jeho chování před lety, kdy bylo hulvátské, nadřazené, byl velmi nepříjemný a téměř nikdy v ničem člověku nevyhověl. Co způsobilo takovou změnu v jeho chování a vystupování? Dříve samozřejmě velký soudruh, dnes již bez stranické legitimace a určitě měl také strach o své dobré místo. Na každém kroku se setkávám s tím, jak bývalí komunisté zahazují své stranické knížky a najednou jsou velkými demokraty, mnozí jsou v Občanském fóru, stačili bleskurychle převléci kabáty - museli jsme kvůli dětem, kvůli zaměstnání a podobně.

Jsem v Brně každou chvíli, podnikání má svá úskalí, setkávám se s neseriózností svého partnera. Mé představy byly trochu jiné. První nezdar mě však neodradí a pouštím se do dalších aktivit. S Františkem mám nějaké další v Praze, začíná se celkem dařit. Začínáme se stýkat také s některými úředníky ministerstev. Stále častěji se však setkáváme s tím, že některým lidem, i těm vysoce postaveným, vadí to, že jsme emigranti. Nemají zájem o stálou spolupráci s námi, dávají najevo, že naše zkušenosti nepotřebují a mají tendenci všechny a všude poučovat. Přesto jsme se s Aničkou dohodli, že budeme žít částečně ve Vídni a částečně v Praze. Děti studují v Rakousku, ale obě rády do Čech jezdí. Mají zde také již mnoho kamarádů. 

Postupem času euforie opadá. Začínají se hromadit problémy. Politické, hospodářské, mezilidské, stranické. Soudruzi si znovu upevňují své staré dobré pozice. Když zjistili, že se jim vůbec nic nestane, strach opadl, vrací se staré zvyklosti, povýšenost a arogance státních úředníků. Hospodářský zázrak se nekoná. Došlo k rozdělení státu. Vznikla nová Česká republika, Slovensko je samostatné a vývoj  tam se ubírá jiným směrem. Pořád máme s Frantou ještě dost elánu občas někde pomoci, Franta pracuje dokonce v kanceláři prezidenta republiky. Setkáváme se s mnoha poslanci a politiky a poznáváme jiný obraz České republiky než jsme si představovali. Je to opravdu země, kde vzniklo Dva tisíce slov, Charta 77, Několik vět?

Političtí vězni jsou na tom hůře než jejich věznitelé, soudy se vlečou a jejich výroky jsou často velmi podivné v demokratické zemi, za jakou je již Česká republika považována. Není výjimkou, že rozsudky dnešních soudů vynášejí stejní soudci, kteří vynášeli své rozsudky proti nepřátelům socialismu, lidé začínají ztrácet zájem o věci veřejné, jeden politický skandál střídá druhý, poslanci a politici svým jednáním a chováním znechucují stále větší množství občanů, v ekonomice mizí spousty peněz podvodnými způsoby, politická kultura je na prachmizerné úrovni. Tato nová země se potýká se stále většími problémy snad ve všech oblastech a její politici a představitelé se tváří jako by se nic nedělo.

Stále více hlasů se ozývá, že za komunistů bylo lépe, aniž by lidé přemýšleli, pojmy jako svoboda, volnost, možnost sebeuplatnění, svoboda pohybu - to vše najednou nějak v myslích lidí ztrácí svůj význam. nemohu se zbavit pocitu, jestli sem vůbec ještě patřím, mám-li ještě s touto zemí vůbec co společného, i když vím, že jsem ji nikdy ani v emigraci nepřestal milovat, stal jsem se kosmopolitou, ale cit a lásku k české zemi jsem si v sobě vždy uchoval a o to víc jsem byl šťasten, když k onomu listopadu došlo. Spousta lidí začíná pochybovat o autentičnosti tehdejších událostí, stále více slyší člověk názorů, že bylo vše zosnováno, připraveno, domluveno. Vzpoura chytrých komunistů proti blbým komunistům. Další z obecných názorů. Všechno paktováno, domluveno, občané podvedeni a zneužita jejich spontánnost, jejich masová vystoupení na náměstích, jejich cinkání klíči připadá mnoha lidem směšné. Proto opravdu asi klíči nezvonili!

Nový český kapitalista je bývalý komunista, ještě jeden z těch bývalých mocnějších, měl styky, možnosti, prostředky. Další český kapitalista je rychlozbohatlík, bezohledný gauner, mnohé mají společné. Neseriózní jednání s obchodními partnery, nesolidnost, nespolehlivost, podrazy, hulvátské zacházení s podřízenými a vztah k nim. Tito lidé nikdy nepoznali, co je to opravdové podnikání, co je to řízení firmy, co je to jednání s lidmi. Nepochopili co jsou to zaslouženě vydělané miliony, chtějí okamžitý přepych, luxusní zahraniční auta, dovolené na nejvybranějších místech zeměkoule, služebnictvo, honosné vily, neznají co je to dodržovat zákony, podplatí kdekoho, vydržují si své gorily jako ochranku, neumí se chovat, zkrátka z botou jim čouhá sláma, stále více se přibližují svému dřívějšímu ruskému bratru a jeho balkánských spojencům. Vůbec jim nevadí, že dluží státu obrovské miliony. To je pro ně zanedbatelný detail. Vůbec jim nevadí, že likvidují i dříve relativně dobré podniky. A ta další hrstka poctivých podnikatelů, velkých i těch středních a zvláště těch drobných, se může snažit seč může a přece tuto zemi nezmění. Podmínky pro drobné podnikání jsou stále horší, lidé mají méně peněz, hospody, dříve oblíbená česká místa, začínají stagnovat, mají stále méně hostů.

Vztah mocných této země k nám, emigrantům, je více než ostudný. Ale to samo o sobě by byla jiná kapitola. V mnoha věcech je vidět úmysl, nezájem něco dělat lépe, jakoby podle hesla čím hůř, tím lépe. Takzvaní odborníci minulého režimu byli jen v málo případech nahrazeni opravdovými, i když mladými a ještě nezkušenými odborníky. 

,,,

Všechny tyto úvahy mně potvrdilo jedno náhodné setkání. Jel jsem z Prahy do Brna rychlíkem a v první třídě ještě před odjezdem z Prahy si ke mně do kupé přisedl starší pán, dá se říci již starý pán, na němž bylo na první pohled zřejmé, že je cizinec, i když mluvil  česky. Ale nějaký ten přízvuk již tam byl patrný. Emigrant. Onen emigrant z té dřívější vlny po roce 1948. Cestou jsem si s ním velmi dobře popovídal. Byl v Praze navštívit prezidenta Havla. Líčil mi svůj útěk za hranice společně s Járou Kohoutem, také své působení v rádiu Svobodná Evropa. Řeč se stočila na všechna možná i nemožná témata. Ještě si vybavuji některá jeho slova: Víš, on snad některý český člověk ani nikdy nechtěl být svobodný. Jemu ty okovy nevadily, jemu někdy i vyhovovaly. Režim, který tady byl, toho důsledně dokázal využít. Zdánlivé jistoty, na tyto jistoty vsadil a ve svůj prospěch neudělal špatně. Relativně mnoho výhod, tak zvaných sociálních výhod, v zaměstnání, v osobním životě, a také žvanec, relativně vždy dostupný a levný žvanec a leckterý český člověk jej konzumoval i s těmi svými okovy na rukou a byl vcelku spokojený. Nikdo jej moc neobtěžoval, měl svou chaloupku, zahrádku, škodovku, občas se zúčastnil brigády, aby měl splněny brigádnické hodiny, zaplatil pár korun na fond solidarity, mával mávátkem v prvomájovém průvodu jen, aby měl čárku za účast a pokoj od soudruhů, zašel si denně na svá čtyři pivka a pár panáků, zanadával si na všechno a na všechny, pustil si televizní noviny a pak se v lepším případě pomiloval se ženou, pokud nebyla ze socialistického shonu a shánění a přesčasů natolik unavena, že se k němu nepřejícně otočila zády a usnula.

Pak se zdravě naštval, dal si z lednice studeného lahváče, pustil si tajně dovezenou a pečlivě uschovanou pornokazetu na stejně pracně pořízeném videu pochybné kvality z vídeňského Mexikoplatzu a snad pohlavně ukojen ulehl ke spánku, aby byl ráno svěží a mohl radostně budovat socialismus. Že si předtím budováním dal na nádraží u stánku dva své lahváče a nezbytných pár cigaret, bylo úplnou samozřejmostí, a trvalo alespoň další dvě hodiny, než se dostal vůbec k nějaké práci, neboť bylo třeba si napřed odpočinout, obhlédnout, kde se dá před koncem pracovní doby něco šikovně ukrást a nepozorovaně přepašovat přes vrátnici. Vždy a všude se našlo něco co se hodilo doma, na chalupě, na zahradě, u známých. Jeden sehnal to, druhý ono, pak si to vzájemně pomohli instalovat a byli spokojeni všichni. Všichni měli všechno a nikdo nic, ale všichni to brali jako samozřejmost.

A co ten Havel, kdo to vlastně je, o co mu pořád jde, proč pořád rebeluje? Do toho Rudé právo s tím svým článkem - Kdo je to Václav Havel -, pěkně srozumitelně a polopaticky, a do toho umělci, zpěváci, herci se svou slavnou antichartou a tak vidíš člověče, všichni chtějí jen své majetky a tebe znovu zotročit. Ale to se jim nepodaří. Na nás ti zlí imperialisti jsou krátcí a nic nezmohou ani jejich dolary ani jejich štvavé vysílačky. My už si to ohlídáme. Taková byla realita socialistického Československa. Pak se něco dělo a nikdo první moment nevěděl co se vlastně děje. Spousta lidí již dávno poslouchala Svobodnou Evropu a jiné zahraniční vysílání. V listopadu 1989 se tedy něco dělo. A tito lidé dodnes vlastně pořádně neví, co se to vlastně stalo. Mnoho pozitivního se za tu dobu událo a mnoho lidí to také pochopilo.

Ale pak jsou zde pořád ještě ti, kterým vyhovoval jejich žvanec i s okovy na rukou polykaný. Ti nepotřebovali stříhat ostnaté dráty na hranicích, ti nepotřebovali cestovat. Těm je na obtíž starat se o sebe a o svou rodinu, nespokojit se s průměrem. Ti neustále požadují regulované ceny, všechny možné dotace. Ti se nepokusí ani o nějakou aktivitu, ti zase jen budou nadávat na všechny a na všechno po hospodách u zdraženého piva a budou nadále křičet, že za komunistů se měli lépe. Že se žilo radostněji, najednou jim zase chybí rekreace ROH a podnikové večírky k MDŽ, kde se mohli za pár korun zpráskat a poplácat spolupracovnice po zadnicích. Nedivím se ale těmto lidem. Oni na sebe nevidí jinak než svýma vlastníma očima. Jim to nepřipadá divné, nechápou, že je někdo může vidět jinak. Oni byli tak dlouho nuceni žít v okovech, až je přestali vnímat, až jim přestaly být na obtíž. Většina sice nadávala, ale věřila, že má jistoty. Nemuselo se přemýšlet, ba bylo škodlivé moc přemýšlet, existoval jeden kolektivní mozek, který zvládal myšlení za všechny, jednoznačně však podle vlastního scénáře. Věta, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou, byla velmi aktuální, aniž byla vyslovena. Kolik úsilí bylo věnováno na rušení rozhlasových stanic, jak bylo úzkostlivě dbáno na to, aby informací ze zahraničí bylo co nejméně těch pravdivých.     

Ti, kteří je měli přivést k něčemu lepšímu, ti kteří se o to měli alespoň pokusit v mnoha a mnoha případech velmi zklamali. Stali se arogantními a namyšlenými, své zájmy povýšili nad zájmy obecné. V mnoha případech se nemohu zbavit dojmu, že to bylo a je cílené, jsou to překabátění komunisté, kteří nemají zájem na tom, aby bylo něco lepšího. Komunista zůstane komunistou vždy a za každých okolností a bude hájit a vyznávat jejich zcestné ideály, bude to dělat třeba skrytě, ale budou to pořád jeho ideály a nedej bože, aby se zas někdy otevřeně dostali k moci. Realita dvacátého století před prahem jednadvacátého století. V tom je celý problém. Chtělo-li někdy Československo něco změnit , mělo to být ihned po tak zvané revoluci, kterou pak nazvali sametovou, okamžitě mělo přestat vycházet Rudé právo, nástroj moci a zla KSČ, komunistická strana měla být postavena mimo zákon. Bylo by to samozřejmostí, nikdo by se nad tím nepozastavoval, socialističtí odborníci měli opustiti svá dobrá místa, bývalým stranickým funkcionářům měly být vyměřeny ty nejmenší důchody a měla být stoprocentně vyřešena otázka majetku KSČ a SSM. Tehdy by lidé pochopili, že to někdo v této zemi se změnami myslí vážně. Nebylo to samozřejmě všechno jednoduché, ale stát se to mělo. Namísto toho byl předveden pravý opak.        

Pokračování...

Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.