Někdy koncem 70. let při natáčení pořadu „Televizní klub mladých“ byla v komparsu moc pěkná brunetka, kdybych ji měl k někomu připodobnit, tak byla podobná Ině, že nevíte kdo byla Ina? Tak to jste v té době nebyli asi na světě nebo už máte sklerózu. Ina, to byla přece ta skoro vůbec nemluvící zdravotní sestra - Andrea Čunderlíková, do které se zabouchnul v seriálu „Nemocnice na kraji města“ doktor Josef Abrahám, který se v tom seriálu pohyboval v západním autě zn. Honda Civic z roku 1975, které se dalo koupit tehdy jen v Tuzexu a stálo 18 000 TK, což bylo v přepočtu asi 90 000 Kčs a moc jich po Praze nedrandilo.
Tehdy byla Čunderlíková mého věku a určitě bych dal přednost jí, před tím autem. A nebyl jsem sám, vždyť to byla hvězda té doby ( https://www.csfd.cz/tvurce/1129-andrea-cunderlikova/biografie/) a každý chlap by si přál mít doma, tu krásnou, plachou, zasněnou, nerozhodnou a tak neskutečně nemluvnou bytost, kterou by on – pán tvorstva, vedl životem. Tak se nedivte, že se tam v tom publiku zalíbila ta její „dvojnice“ hned několika mladým kameramanům a asistentům.
Já jsem měl jen nepatrnou šanci, že to budu já, kdo ji pozve po natáčení na rande, ale snad o tom rozhodl fakt, že jsme byli oba vyšší štíhlé postavy a že se jí líbily mé světlé vypasované kalhoty do zvonu, které jsem měl ušité na míru a když jsme se v pauze o nich bavili, tak jsem jí řekl, že mi je ušil brácha – elektroinženýr, který má šití jako koníčka. A tak slovo dalo slovo a domluvili jsme se, že si po natáčení uklidím pár věcí ze studia a že se sejdeme před Vladislavkou za půl hodinky a půjdeme do kina ALFA na Václavském náměstí.
Dnes si nepamatuji, o čem ten film byl. Z pokračování vypravování se dozvíte, že se mi vůbec nedivíte. Ještě nikdy jsem neměl scénu ve studiu tak rychle uklizenou a jen jsem si potřeboval ještě odběhnout na konec chodby na WC. I tam jsem to vzal tryskem a na mísu jsem dosedl skluzem a šikmo ještě bez odstrojení. To jsem neměl dělat, kdo znal stav té budovy, tak už ví, co se dalo čekat. Ta mísa se mnou spadla, šrouby byly narezlé, a já jsem si ty nádherné kalhoty do zvonu namočil dole asi do výšky pěti centimetrů od té špíny.
Co dělat, abych to vyčistil, hlavně klid, tak rychle do rekvizitárny, svléknout se a vydrhnout mýdlem a kartáčem – vysušit žehličkou - k tomu všemu jsme my rekvizitáři byli vycvičeni. Ale i tak jsem měl pocit, že to není dostatečně čisté. Naštěstí za mnou do rekvizitárny přišel technik z laborky, kde se vyvolávaly filmy, zda nezbyly nějaké chlebíčky, že má noční a má chutě a nic s sebou.
Když mne viděl jak se tam s tím morduji, tak poradil – byl to chemik a donesl mi nějaký prášek, že ten prý všechno okamžitě zneutralizuje a budu moci za tou kočkou upalovat do kina – že ji neztratím. Já jsem si to tím práškem posypal a byl to naprostý zázrak – všechno okamžitě mizelo – po nečistotě a ani po smradu po vykartáčování žádná památka, dokonce to nádherně i vonělo.
Venku už byl krásný vlahý květen a „ONA INA“ tam na mne stále čekala. Já ji okamžitě chytil kolem ramen, ale důvod zdržení jsem jí samozřejmě neříkal – máj je lásky čas a vyprávět dívce o tom, že jsem spadl z přemíry touhy po ní do záchodové mísy, se mi zdálo i na srandistu mého kalibru moc kontrastní – vždyť to byla ta málomluvná „Ina“, tak jsem ji jen pohladil po krásných vlasech.
Měli jsme to jen tak tak do kina (lístky jsem už měl zamluvené v kině u známé pokladní), o krátký film a o týdeník jsme přišli bez nářku. Sedli jsme si a teprve s gongem jsme se představili celými jmény. Říkám si pro sebe: „Tak já zase nemůžu mít nic normální, ale dopadlo to zase dobře, stačí pár přátel mít!“ To jsem si ale jen myslel. Asi za deset minut mne začaly pálit nohy od kotníků až po lýtka . . . . . to se stupňovalo - už jsem se těšil na konec filmu, abych se za světla mohl podívat na ty nohy, jak to svědilo.
Venku jsem se částečně s tím problémem té Věře svěřil a ta mne s tím okamžitě dohnala k lékaři do nemocnice na Karlovo náměstí. Já měl lýtka jako bandy a byl jsem už osypaný i v obličeji. Oni si mne tam nechali do druhého dne na pozorování a dali mi nějaké injekce a chtěli vědět, co to bylo za ten „čistící prášek“, tak volali v noci do televize do laborek a Věra odešla domů. Já myslel, že s tím končí i ta známost, úplně tím dnem nekončila, za dva dny mne volala z vrátnice do rekvizitárny . . . . . . starší brácha jí nakonec ušil ty kalhoty do zvonu a chodili spolu asi dva roky. Jo – ten laborant – co mi "vyčistil" ty kalhoty do zvonu, tak mi ty kalhoty i zaplatil, protože do druhého dne byly v tom místě zvonu tak vyčištěné, že se tam ta látka úplně rozpadla a „zazvonit“ by na ně nešlo, ale konec toho vyprávění tedy opravdu je.