FEJETON: Jak jsem uspořádal konferenci
Ilustrace: Tomáš Polák. Poskytnuto portálu i60

FEJETON: Jak jsem uspořádal konferenci

7. 11. 2021

Procházel jsem se po zoo a hlavou mi rotovala otázka, proč se my lidi považujeme za nadřazené nad zvířenu. Co nám vlastně dává důvod k názoru, že jsme takzvaně nejdokonalejší tvorové? Kdo to rozhodl? Myslej si taky ta zvířata, která tu očumuju, že jsem něco víc?

Bylo jasné, že tento problém je nutné jednou provždy vyřešit, proto jsem svolal velkou všetvorovou konferenci s názvem „Je člověk nejlepší, a pokud ano, proč?“ V plénu zasedl od všeho živočišstva a havěti všeliké vždy jeden zástupce, delegátem lidí jsem byl já.

Jednání jsem zahájil obsáhlým referátem o profilu člověčenstva. Popsal jsem jeho působení ve sféře vědecko-technické, kulturní a společenské. Zmínil jsem se o jeho hodnotách morálních i estetických, hovořil jsem o lidských tužbách, fantazii, vizích a tak dál. Byl jsem úžasnej, sám sebe jsem dojal…, totiž, skoro bych sám sebe dojal, kdyby se býval byl lev v jednu chvíli nenaklonil k rosomákovi s poznámkou: „Tyhle kecy mu nežeru, já už vůbec teď lidi moc nežeru, mají maso samou chemii.“ Nicméně jsem brilantně své expozé dokončil a začala diskuse.

Přiznávám, že jsem nestačil kulit oči, jak se do mě fauna pustila. Jednotliví řečníci mě systematicky, nemilosrdně a do detailů cupovali na kousky. Začala to včela, která nazvala organizační strukturu lidského společenství neefektivní, v čemž ji podpořil i mravenec. Ten navíc zesměšnil i lidskou pracovitost. Chameleon promluvil o trapně amatérském přebarvování se politiků, vlk zesměšnil schopnost jedinců homo sapiens týmově spolupracovat. Slon se zabýval nepoučitelností člověka, danou jeho nízkou paměťovou kapacitou, jepice v kratičkém vystoupení upozornila na nesmyslnou snahu člověčenstva uměle prodlužovat délku životního cyklu jedince.

Hned několik diskutujících se do mě naváželo i v oblasti techniky. Například gepard ironicky poznamenal, že když se chce člověk rychle dostat z místa na místo, musí strčit svůj rozmazlenej zadek do smradlavýho plechovýho auta. „No jasně,“ přitakal mu kondor, „a když chtěj něco vidět z vejšky, nalezou si do plechovýho letadla.“ „Bez plechový piksly se ti srabi neobejdou ani v mořský hloubce,“ doplnila chobotnice. Šimpanz to shrnul konstatováním, že lidi prostě na všechno potřebujou složitý pomůcky a nástroje, třeba i na rozbíjení kokosových ořechů si postavěj fabriku a přitom na to stačí obyčejnej šutrák. „Prosimtě, kde by na to vzali sílu,“ zabručel medvěd grizzly.

Ohradil jsem se, že lidstvo v jedné z takových plechových piksel už přece dobylo vesmír a jeho noha stanula na Měsíci... „A k čemu je vám to dobrý,“ přerušil mě pakůň žíhaný, „to tam jako potáhnete za potravou, až to tady na Zemi všechno zlikvidujete, nebo co?“ „Třeba tam chtějí lítat třít se,“ zauvažoval losos.

Jako Napoleon u Waterloo jsem se cítil, když zvířena hovořila o fyzických dispozicích člověka. „Prd vidí,“ konstatoval ostříž, „prd slyší,“ přidal netopýr, „a bohužel taky prd cejtí,“ podrazil mě můj vlastní jezevčík Boban, kterýho jsem si na konferenci přivedl, aby mě podporoval. „Kůžičku to má jako papírek,“ hulákal hroch, „a jenom dvoje zuby,“ překřikoval ho žralok. „Ruce mají taky jenom dvě,“ pohrdavě utrousil orangutan. Nejvíc mě ale naštval satirický referát plemenného býka na téma lidských samčích pohlavních orgánů.

Prostě jsem to dostával sežrat na všech frontách. Zvířata bez skrupulí kritizovala i naší mentalitu a povahové položky. Labuť analyzovala náš sklon k partnerským nevěrám, sojka zase naše anonymistické udavačské sklony („tak to oznámím veřejně a šmytec, né“), páv se pozastavil nad člověčím sklonem k narcisismu, přestože vůbec není krásnej, prase se ohradilo proti lidmi všeobecně užívanému pojmu „prasárna.“ Slepice ostře protestovala proti ztotožňování s nepříliš bystrými lidskými samicemi, a tak dále, bylo toho ještě moc, moc, moc.

Opouštěl jsem konferenci zdrcen, zlomen, roztřesen. Vtom mě ale napadl trumfovní argument: „A co jedinečná umělecká tvorba, hudba obrazy, sochy? Na to má přece jenom člověk, nikdo z vás zvířat, i kdybyste se rozkrájela!“ V návalu vracejícího se sebevědomí jsem opět vztyčil hlavu a zpevnil krok. Až do chvíle, kdy za mnou holub zavolal: „Řekl jsi sochy? Tak na ty já vám seru!“

Fejetony Tomáše Poláka
Hodnocení:
(5 b. / 20 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.