Paní profesorko, děkuji
FOTO: Julie Vargová

Paní profesorko, děkuji

15. 12. 2021

Datem narození jsem si zajistila místo v posledním tříletém všeobecném středoškolském vzdělávání (SVVŠ). V té prehistorické době jsme si mohli vybrat, zda chceme studovat humanitní nebo přírodovědnou větev. V matematice jsem se dostala nejdál k Pythagorově větě, goniometrické funkce i dnes beru jako neslušné slovo, tak vítěz byl jasně daný.

Jakási vyšší moc zařídila, že mezi češtinářkou a mnou vyrostla neproniknutelná stěna. Monotónní monology o básnících a spisovatelích mě nudily. Zarputile jsem seděla zabořená do opěradla židle, rebelsky jsem neskláněla hlavu nad sešitem, tu jsem otočila hlavu na levou stranu, tu na pravou. Tato póza mi vydržela do prvního zkoušení. O Otakaru Březinovi jsem ani nehlesla a odnesla si nedostatečnou. „Bylo by dobré, kdybyste si psala nějaké poznámky,“ doporučila mi vyučující. Byla neodbytná. Stále odmítala pochopit, že my šestnáctiletí přece všechno víme a že jestli Válku s mloky napsal Karel nebo Josef, nám je jižním větrem. Na gramatiku a další češtinářské libůstky jsme měli podobný názor - nějaké shody podmětu s přísudkem, vedlejší věty předmětné, nebo snad doplněk považujeme za zhůvěřilosti a pro běžný život nepotřebné.

Po třech měsících mi termín rodičovské schůzky mával a přibližoval se každým dnem. Večer po příchodu maminky jsem seděla ve svém pokoji s rozevřenými učebnicemi. „To chceš za pár hodin dohnat to, co jsi za tři měsíce zmeškala?“, prohodila moje matka rodná jen tak přes rameno a dodala: „Tak aby bylo jasno, nadávat nebudu, ale s kinem a procházkami s kamarádkami máš nějaký čas utrum. Dokud se nedozvím, že sis ty špatné známky opravila.“ Ono totiž nešlo jen o pětku z češtiny, zanevřela jsem i na chemii, fyziku, dějepis, zeměpis, přírodopis. Jedničky ze základní školy se tak nějak mým přičiněním přetavily ve známky, na které u nás nikdo nebyl zvyklý.

Žák, který základní školu opustil se samými jedničkami a s pocitem, že mu všechno do hlavy naskáče samo, byl většinou zaskočen kvantitou informací potřebných ke zdolání další vzdělávací mety. Tedy, alespoň za mých mladých let. Po důkazu v podobě vysvědčení za první pololetí se ve mně něco pohnulo. Porovnala jsem tuto listinu s tou poslední z devítky a zděšeně zírala na pouhé dvě jedničky: z chování a z tělocviku. To přece nemůže být pravda! Jak jsem k takovému výsledku přišla? Pohled na klasifikační arch, což nebylo nic jiného než papír velikosti rozevřeného denního tisku se jmény, předměty a známkami (ach, kde tehdy bylo GDPR!) mi odkryl pravdu v celé své nahotě. Stal se ze mě lempl. Už jsem nevěřila, že se mi vědomosti samy od sebe přesunou z knih do mozku a Norimberský trychtýř byl nedostatkové zboží. Nezbylo mi nic jiného, než se začít učit.

A co se nestalo? Hodiny češtiny se mi začaly líbit. Najednou jsem zjistila, že zde mohu uplatnit obsahy knih, které jsem do té doby přečetla. Najednou jsem zjistila, že mě lákají slovní a větné rozbory, a nedala jsem nic na ironické poznámky spolužáků, že jsem se pominula, že přece nikoho nemůžou bavit grafy s větami hlavními a vedlejšími. Při hodinách literatury jsem si zaznamenávala podrobnosti a sešity se plnily zápisky a poznámkami. Na paní profesorce jsem zpozorovala změnu vnímání mých znalostí. Její stručné seznámení s básníkem Josefem Svatoplukem Macharem jsem totiž při zkoušení doplnila názvy jeho dalších knih. „No, páni, vidím, že jste si vzala k srdci moje výtky a začala jste studovat do hloubky,“ pochválila mě, ale výbornou nedala. Neprozradila jsem, že mi babička darovala sbírku básníkových knih, které máme srovnané v knihovně a že mě zaujaly názvy Zde by měly kvést růže, Confiteor, V záři helénského slunce. A že ty knihy nikdo nikdy z naší rodiny nečetl. Mně však posloužily k napravení reputace.

Básníkovi jsem se do dáli omluvila, že jsem ho vzala jako nástroj ke zlomení negativního postoje naší češtinářky. Pomohl nejen on, ale i gramatika, ke které jsem si vybudovala celkem kladný vztah. Postupem času jsem změnila vztah i k paní profesorce, která nás u maturity nejenže nezkoupala, ale mnohé podržela, a to silnou rukou, nad vodou.

Čeština se nestala mojí odborností, je toho hodně, v čem dělám chyby, co bych se měla doučit. Nicméně po zahájení vysokoškolských studií, po několika týdnech s hodinami českého jazyka, jsem se za přísnou a neúprosnou profesorkou češtiny vydala. S kytkou v ruce jsem překvapené ženě jen stručně sdělila: „Paní profesorko, celé tři roky jsem se vás bála. Teď vám chci poděkovat za přísnost. Díky vašemu důslednému přístupu mi čeština nepřidělává starosti a já se tak mohu věnovat oborům, kvůli kterým jsem se na vysokou školu vydala.“ Usmála se, přijala kytku, poděkovala, popřála hodně štěstí ve studiu a požádala, zda bych jí půjčila svoje sešity se zápisky z hodin literatury, že jsou pro ni důkazem pečlivé práce studenta. Její dojem jsem usměrnila přiznáním, že o pečlivosti se opravdu nedá mluvit. Leč sešity jsem předala s tím, že by si kvůli mému písmu měla zajistit milovníka šifer nebo odborníka na čtení hieroglyfů. "Pokud nebudu muset shánět někoho, kdo se vyzná v klínovém písmu, tak si myslím, že to přečtu," překvapila mě paní profesorka rychlou reakcí. Přísná, spravedlivá a vtipná, došlo mi. Sice pozdě, ale přece. Navíc se potvrdila myšlenka, že člověk vzpomíná spíše na přísné kantory, než na ty ostatní.

Takže milá paní profesorko, za mých studentských let jménem Malá, ještě jednou díky za vše, co jste mě naučila. Nejen ve vztahu k českému jazyku.

Můj příběh škola vzdělávání
Hodnocení:
(5 b. / 18 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.