Nabízí nám články a knihy, v nichž se dočteme o důkazech existence jednoho člověka v několika podobách v minulosti. Mávneme rukou a s mírnou ironií požadujeme odpověď na otázku: kdy a čím budu za 200 let? To se prý nedá jednoznačně určit, ale mohlo by pomoci, kdybychom si přáli, v čí kůži bychom svůj příští život chtěli strávit.
V situacích, kdy se mi nic nedařilo, všechno mi padalo z rukou, všichni okolo mě měli našlápnuto na špatnou náladu, jsem občas prohodila, že bych v příštím životě chtěla být naším psem. Má pravidelnou, na živiny a vitamíny zdravou stravu. Denně dostává pamlsky, z páníčkova talíře pokaždé ochutná několik soust. V bytě i na chalupě spí ve vybudovaném pelíšku, i na zemi se povaluje na několika teplých podložkách. Na chalupě se vyhřívá před rozpálenými krbovými kamny. Každé odpoledne běhá po louce, chytá míček, očmuchává stébla trávy, keře, stromy, kameny. Spokojenost projevuje přátelským poskakováním a vrtěním ocásku, tedy proutku. Když musí dostat nějakou pilulku, zabalíme ji do plátku šunčičky. Na vyšetřovacím stole u veterináře ho jemně držím, šeptám mu láskyplná uklidňující slůvka.
Náš pes a jeho páníček tvoří nerozlučnou dvojici. Sice slýchávám: "To jsem si nadrobil ke konci života. Strach o psa mě stojí několik let." Ale svého miláčka miluje. Co se manželovi vymklo z rukou, je fyzický kontakt. Od malička našeho psa hladí, šimrá, laská a pes si na to zvykl. Manžel se na křesle zkroutí jako paragraf, jen aby rukou dosáhl na psa ležícího na zádech s nožičkami vztyčenými a bříškem nastaveným na drbání. Nebo když psík pololeží, polosedí jako sfinga a nechá se drbat mezi ušima. Tato canisterapie je u nás prováděna od rána do večera. Drbat ležícího psa a sedět na židli u počítače je nápor hlavně na páteř. Kvůli psovi manžel trpí, naklání se, aby na kožíšek dosáhl, nebo alespoň psa držel za jeho trčící nožku. Občas toho má manžel dost a psa odhání. Jenže ten, vědom si faktu, že většinou svého pána oblomí, upře své psí oči a vytrvale bez pohnutí hraje hru - kdo to vydrží déle.
Dnes ráno manžel vstal špatnou nohou. Stále si něco brumlal, psa odháněl slovy: "Běž, nech mě být, nebudu tě šudlit. Jdi si za paničkou." Pes seděl jako vytesaný z mramoru a sledoval každý pohyb svého pána. "Neotravuj, nic nebude," trval na svém páníček. "Nestrkej mi ten studený čumák do ruky, nebudu tě drbat," ozývalo se z pokoje. "Jdi ven, nedívej se na mě," ozvalo se pro změnu. "Křikni na něj - místo! - on zaleze," nadhodila jsem povel, který zabere. Moje rada zůstala bez odpovědi, zato zaznělo: "Jdi už pryč. Nebudu tě šudlit. Myslím to vážně! Dám ti facku!" Rozchechtala jsem se na celý byt. "To je teda povel pro psa! Dám ti facku," a řvala jsem smíchy, až jsem se zalykala. "Ještě, že tomu ten pes nerozumí, dostal by z tvých pokynů deprese," pokračovala jsem a smála se ještě hodně dlouho.
Den pokračoval jako každý jiný. Odpoledne se pes pletl manželovi pod nohama, ten ho odháněl a já radila: "Dej mu facku, třeba poslechne."
Pes facku nedostal a já po tomto incidentu vím jedno jistě. V příštím životě už nechci být naším psem se stejným páníčkem. Co kdyby zase někdy měl špatnou náladu! Přece se kvůli jednomu pohlazení nenechám fackovat!
