Naše základní škola se družila s nějakou podobnou v NDR. A někdo vyjednal, že my pojedeme o prázdninách po skončení sedmičky - osmičky a devítky na měsíc k moři a žáci z NDR pojedou na měsíc do Československa – do Tater a pak procestují celou republiku s návštěvami kulturních památek na Slovensku a pak že i několik dní pobudou v Praze. A že si vzájemně ty rekreace zaplatíme. Oni nám tam u moře a my jim tady v republice. Zájem byl velký mezi žáky i učiteli, bylo to poměrně levné, a tak bylo rozhodnuto, že pojedou jen nelepší žáci. Ale holky z naší třídy si mne prosadily, že mne tam chtějí, i když jsem měl i dvě trojky. Patřil jsem do třídy víc, než kdo jiný – šašek nesmí chybět ani v království, natož, když někam jede třída – škola. Dodávám, že to byly ty méně nápadně vyspělé, jako jsem byl na tom stejně já, vytvořili jsme takovou „ligu zoufalých“ - opožděných a holek ignorovaných v úmyslných tlačenicích u vchodu do šatny. :)
Jeli jsme vlakem. Na místě jsme zjistili, že netáboříme přímo u moře a že k moři je to docela pěkná dálka. Také strava nám neseděla. My bydleli v takových vojenských velkých stanech na pytlích ze slámy a ve spacácích, v jednom stanu holky, ve druhém kluci, třetí byl schůzovní a jídelní. Učitelé bydleli v menších – také vojenských stanech, kolem těchto velkých. Tehdy se vedly už druhý den debaty, že jsme byli napáleni, protože my dětem z NDR zaplatili krásné hotely v Tatrách i po republice s jídlem v hotelu a autobus k přejezdům. Některým našim dětem i učitelům bylo dokonce z toho jídla i špatně, prý maso smrdělo. Tedy atmosféra hrozná – skoro na cestu domů a na soudní dohru.
Asi za dva dny se rozhodl jeden hlavní organizátor - učitel, že se konečně s hrstkou zájemců vydá k opravdovému moři natáčet na kameru „8“ a my tak konečně spatříme otevřené moře, jinak jsme byli v místech, kde byl jen záliv – či řeka (?) s velice nízkou hladinou vody, která ještě kolísala přílivem, a čím méně vody tam bylo, o to více smradu z umírajících medúz, které domorodci nosili na hromady a o jejich zbytky se starali jen ptáci. Když jsme asi po 40 minutách konečně dorazili k moři, tak jsme ochutnali vodu a zjistili, že je opravdu slaná – nepodvedli nás – sláva! Je tu konečně moře a nádherné. Bylo ale hrozně větrno a zima, a tak jsme se schovali do písečných dun a učitel – fyzik nám něco vyprávěl o raketách V - 1 a V - 2 a že jsme kousek od toho místa, kde se vyráběly a zkoušely - u Peenemünde https://cs.wikipedia.org/wiki/Peenem%C3%BCnde To mne velice zajímalo, táta byl totiž za války nasazen v továrně na letadla ve Vysočanech – u Junkerse a některé součástky se tam vyráběly i pro ty rakety.
Pak si vyndal krabičku cigaret, ale zjistil, že nemá zápalky. Tak se zeptal, zda je nemá někdo z žáků, ale nikdo je neměl. Dodal tehdy polohlasem pro sebe: "Já mám tak velkou chuť na cigaretu, že bych za ty zápalky dal nevím co". Já se tedy rozhlížím, zda někdo není v okolí, že bych za ním odběhl, ale fakt tam nikdo náhodou – !!! blbou náhodou !!! nebyl, ale pak mi to došlo a povídám s úsměvem: „A kolik byste tedy dal za takovou krabičku zápalek?.“ A on tedy nahlas, aby to všichni slyšeli: „Za krabičku zápalek dám klidně 5 marek“, asi očekával, že se konečně přihlásí nějaký tajný kuřák, který se nenechal vyprovokovat prvním jeho přáním, nikdo ale žádné zápalky opravdu neměl a já povídám tedy všem nahlas: „Tak vy opravdu neumíte panu učiteli pomoci, když je v nouzi?“ :) Hraji si na Krhounka a pak pokračuji: „Tak dobře pane učiteli, já nechci 5 marek, ale jen třikrát více za každou krabičku, než oficiálně stojí v trafice, kterou vám tady předám, připravte se, že jich bude kupa.“ Učitel se tomu vysmál – myslel si, že je to jen vtip - souhlasil, ale nevěřil.
Pak jsem řekl: „Vás nikoho nenapadlo, že se tady celý den vyvalují lidé na plážích a že tedy určitě někdo z nich nechal zápalky v těch proutěných kukaních, které jsou od nás nedaleko - asi 200 metrů ?“ A rozběhnul jsem se k nim, všichni mne následovali a začali jsme vyndavat jednu krabičku za druhou a dokonce i pár načatých krabiček cigaret nad plán. Učitel si konečně zapalil a rozkošnicky vyfukukoval kouř nad hlavu a spočítal to asi na 5 marek (to bylo našich asi 15 Kčs - ? ) – zbytek jsme vrátili, ten se nepočítal, aby ráno kuřákům nechyběl oheň. Předal mi 5 marek a poděkoval, už když jsem je dával do kapsy, tak jsem přemýšlel, co za ně koupím pro všechny, aby v tom byl ale nějaký vtip. Učitel udělal pár záběrů kamerou a šli jsme domů, abychom byli včas na večerním nástupu.
Když jsme se vrátili, tak jsem se šel osprchovat, a když jsem se vrátil do toho velkého stanu, abych se převlékl k nástupu, tak tam byl jen malý klučina (6), syn jedné učitelky, kterého jsem se zeptal:“ „On je už nástup, vždyť jsem neslyšel trubku?“ On: „Ne – oni tě chtěj zbít a radí se za stanem!“ a než to dořekl, tak na mne skočí ten největší kluk a srazí mě pěstí na zem a pak do mne všichni kopali a řvali na mne: „Žide – smradlavej žide!“. Nebudete mi možná věřit, já ale necítil opravdu žádnou fyzickou bolest, ale bylo mi to hrozně líto, proč se to stalo, vždyť jsem byl ochoten pro pobavení ostatních si nechal dát i poznámku i horší známku. Když mi tekla z nosu a z pusy krev, tak už mne nechali. Pak mi řekli, že za deset minut bude nástup a já se za tu „židovinu“ soudruhu učiteli omluvím a vrátím mu ty peníze.
Pak byl ten nástup a já jsem se chystal omluvit, ale jakmile jsem řekl pár prvních slov rozechvělým hlasem, tak na mne ten učitel zařval MLČ! a hlasitě pokračoval, co se to tu děje? Poslal mne, abych se zařadil a vysvětlil dětem, které mnohé už ale měly mutování ukončené a neměly tam už být, protože ukončily už i školu, že jsem si tu odměnu zasloužil, protože nikoho taková obyčejná věc nenapadla a že se ten nápad hodnotí a že tu možnost měly všechny děti stejnou a že tu soutěž vyhlásil a zaplatil on sám. Já jsem však stejně ty „rozpálené“ peníze z ruky upustil na ten stůl do zelené vojenské deky před něj. . . . .
Uzavřeli jsme takovou dohodu, že já tu šikanu s tím fyzickým násilím nebudu ve škole hlásit a za to budu mít větší volnost pohybu po okolí. Že se nebudu muset zúčastňovat těch akcí, kterých se zúčastňovat nechci, tedy hlavně, kde byli ti žáci, kteří mi namlátili. Podotýkám, že to byly děti i učitelů. Já jsem německy moc neuměl, ale seznámil jsem se tam s jednou paní a pánem, kteří na pobřeží bydleli a provozovali tam malý stánek s občerstvením – tedy hlavně s jejich synem, se kterým jsem jim pomáhal se zásobováním a úklidem několika stolů a židlí - také jsem roznášel jídlo na deky a lidem v těch proutěných kukaních. Ti česky mluvili celkem dobře. Ano - vydělal jsem s tam na spropitném dost peněz. Zase mi to záviděli a uráželi mne, ale já jsem byl na sebe hrdý, že jsem jim odpověděl správným způsobem.
Někteří dospělí uměli trochu česky – já malinko německy (později i víc), a tak jsem byl převážnou část dne u nich a úplně i na stravu a jednou mne vzali autem až na dohled k těm budovám, kde se vyráběly ty německé rakety. Z toho se pak zrodil i můj celoživotní koníček. A protože šel ke kadeřníkovi ten jejich syn, tak jsem šel taky a on mne ostříhal stejně jako jeho, a to tak, jak oni Němci chodili - po stranách vystříhaní úplně na minimum. Já byl blonďák jako ten německý kamarád, a tak na mne žáci zase pokřikovali gestapáku, a když jsem projížděl kolem nich v otevřeném vojenském terénním autě, které měli ti stánkaři pro zásobování asi přidělené, protože v dunách se pohybovalo dobře, tak si vymysleli, že jsem je prý zdravil zdviženou pravicí. Blbost, ale o mnoho let později jsem si v komparsu zahrál opravdu německého důstojníka. Z mého příběhu je vidět, že jen hlupáci trestají iniciativu a jejich životním hybatelem je hlavně závist. Ty je pak vhodné udělat v jejich vlastní šťávě! :)
