Vstává poměrně brzy, je teprve půl sedmé. Ale má toho na starosti ještě dost, zub se zase trochu ozývá, v noci moc pořádně nespal. Přání Fredyho, aby na Prahu moc nemyslel, nevyslyšel. Honily se mu hlavou všelijaké myšlenky, vzpomínky na bývalý domov, ono to na člověka někdy přijde, při pomyšlení, že není návratu...
Káva však již voní po celém vídeňském bytě, venku je docela pěkně, sousedka na malém dvorku již věší prádlo. Také si dnes přivstala. Volá na ni z okna ranní pozdrav. Celkem již v pohodě se nasnídal, důkladně si asi třikrát vyčistil zuby, no a jde se na to. Sedá do auta, i když to do ordinace nemá moc daleko. To asi již ze zvyku všude jezdit autem. Na Dresdnerstrasse to má jen několik minut. Mladá sestřička jej zve dál do ordinace. V okamžiku, kdy tam vstoupí, není schopen slova. To snad není možné, to nemůže být pravda. Je si teď zcela naprosto jist, že stojí tváří v tvář Aničce Skopalové, té Aničce z vedlejší třídy jejich základní školy, té Aničce, kterou v patnácti hrozně miloval a které se to tenkrát všemožně snažil dát najevo. Má pocit, že ona je na tom teď úplně stejně. Slyší krásnou češtinu z těch nejkrásnějších úst:
„To není možné Dušane, to nemůže být pravda, že jsi to ty. To já vůbec netušila, prosím tě, kdy jsme se vlastně viděli naposled? Já vůbec neměla informaci, že jsi také pryč a zrovna tady ve Vídni, no já prostě nemám slov.“
Sestřička v tom okamžiku byla celá vedle a nechápavě se na ně dívala. Nerozuměla sice ani slovo, ale došlo jí zřejmě, o co se jedná. Měl chuť se na celý zub vykašlat, ale Anička ho přinutila po chvíli usednout na zubařské křeslo a na zoubek se mu přece jen podívala. A nejen podívala, dokonce mu ho hned chtěla ošetřit. „Ale to nestojí za to, necháme to na příště, já jsem teď v šoku,“ špital jenom. „Dobrá, dobrá, nic se neboj, dám to hned do pořádku,“ mrkla na sestřičku, ta již začala cosi připravovat a on byl neschopen slova. „Všechno ostatní necháme na večer, byla bych strašně ráda, kdybychom se večer sešli, když jsme se tak náhodou potkali." A pak se dala do práce, chopila se vrtačky a jen hleděl s otevřenou pusou.
Zákrok byl proveden. Anička se s úsměvem zeptala, jestli to bolelo. „Ne, alespoň o tom nevím, nebyl jsem schopen to vnímat," odvětil. Dala mu svoji adresu a domluvili se na pátou hodinu odpoledne. Ani se nezeptal, jestli bydlí sama. Sedl do auta a vrátil se domů. Musel si dát již druhou dnešní sprchu. Leží si na pohovce a hlavou mu plynou vzpomínky, v češtině...
4
Je jaro 1968. V Československu se něco děje. Je mu patnáct a blíží se nezadržitelně konec školního roku a s ním i konec základní devítileté školy. Kdekdo mluví o "pražském jaru", probíhá jaro na malém moravském městě. Všichni jsou najednou jiní a všude je plno politiky. Je jim teprve patnáct, ale také se zajímají. Je najednou prostě jiná doba, než na jakou byli zvyklí. Vůbec poslední roky byly již jiné než dříve. Každé prázdniny několik dní, někdy i několik týdnů trávil Dušan u příbuzných ve Vídni v sousedním Rakousku, kam se dříve nesmělo. Měla přijet na další návštěvu teta z Ameriky. To dříve opravdu nebývalo. Ale oni patnácti a o něco více letí mají samozřejmě i takové starosti, takové, co mají v tomto věku být.
Přišel konec roku, předtím přijímací zkoušky na průmyslovku, poslední vysvědčení a vytoužené prázdniny. V jeho životě se poprvé výrazně objevuje Anička. I to patří k tomuto věku. Je o něco starší, chodí již na gympl. Líbí se mu, je velmi milá a přitažlivá dívka. Dost často chodí se svou kamarádkou do jejich nové klubovny. Československý svaz mládeže je minul, po ukončení školy se stali členy nově vzniklé mládežnické organizace Juvena a dostali k užívání klubovnu. Mají se kde scházet, bavit se, poslouchat muziku. Anička čím dál víc zaměstnává jeho mysl. I když není jeho první láskou, pro něj se stává již symbolem blížící se dospělosti. Zamiloval se do ní, zpočátku se mu však zdálo, že jeho láska není opětována. Začátkem prázdnin jede s rodiči na dovolenou do Bulharska. Tam přes Rumunsko a zpět přes Jugoslávii.
Politická situace zatím houstne. Jejich autobus se blíží k Slunečnímu pobřeží a zatáčí ke kempu. Najednou je kolem autobusu spousta českých i slovenských turistů a všichni se jeden přes druhého ptají, co se děje doma. Horké bulharské léto se mísí s horkým létem československým. Zájem o zprávy z domova je obrovský. Každý, kdo má nějaké noviny, je dává nedočkavým spoluobčanům, kteří jsou již delší dobu mimo republiku. Je červenec, poprvé je Dušan u moře a plně si vychutnává prázdniny.
5
Podívá se na hodinky. Je půl třetí odpoledne. Jejich domluva s Aničkou je na pět hodin, měl by se trochu hodit do gala. Anička bydlí v šestnáctém okrese. Zná již Vídeň tak dobře, že orientace v tomto městě mu kdekoliv nečiní žádné problémy. Znal prakticky Vídeň velmi dobře již od svého dětství, kdy sem s oblibou o prázdninách jezdíval. Má ještě chvíli čas a myšlenky běží dál.
"Pobyt v Bulharsku pomalu končí. Přijíždí další turnus a jsou na tom stejně jako ti před nimi. Běhají kolem jejich autobusu a zjišťují, co se děje doma. Probíhají politická jednání, člověk slyší stále jména Dubček, Svoboda, Černík, Smrkovský a stále častěji se ozývá jméno nejvyššího představitele SSSR Leonida Brežněva. Je jasné, že to v Československu nebude jednoduché. Dušan se již docela těší domů. U moře se mu sice líbilo, bylo to všechno pěkné, ale už zase potřebuje mezi kamarády a stále častěji myslí na Aničku. Balení kufrů a jede se. Tentokrát přes Jugoslávii. Cesta je o něco zajímavější, mají dvě přestávky. Kupuje si na tehdejší dobu super moderní košili, aby také doma se měl čím pochlubit a taky se samozřejmě trochu předvést, zvláště před Aničkou. Přijeli pozdě večer domů a tam je čekal dopis od tety z USA, že přijede na návštěvu začátkem srpna.
