Panu učiteli s láskou (bez Sidney Poitiera)
Ilustrační foto: pixabay.com

Panu učiteli s láskou (bez Sidney Poitiera)

3. 7. 2021

Po škole odpoledne v devítce naše skupinka tří kluků a tří holek chodila holdovat stolnímu tenisu do klubovny. Jednou se stalo, že se k nám přidali ještě tři velice mladí učitelé, dvě učitelky a náš třídní, a že si s námi zahrají prý turnaj.

„Nelítostná“ řež začala a já nakonec bojoval o vítěze turnaje se svým třídním učitelem a vyhrál jsem. Tříďák chtěl udělat asi vtip a řekl, že je to tím, že on hrál ale levou rukou a já jsem mu tedy vtipně odpověděl, že on je ale levák na všechno. Jasně, že jsem si uvědomoval, že je to více významové konstatování – ano, mělo to být i takové malé seknutí – byly tam přece ty holky a chtěl jsem jim ukázat, že není radno mé čestně vybojované vítězství ponižovat. A protože jsem toho učitele měl nefalšovaně rád, tak jsem si myslel, že se tomu zasměje se mnou – se všemi. Kdyby to všichni brali stejně, tak se mohlo dál hrát a nikdo by o tom za chvíli nevěděl. Blbě to rozjely učitelky, které se tomu nadlimitně smály a holky z naší třídy to vzaly jako pokyn, aby se také přidaly - že už to taky pochopily i po té ženské linii a tak se to dostalo tam, kam jsem si to nepřál dostat, měla to být jen rychlá odpověď na snahu snížit mé zasloužené vítězství. Budiž – i tam to mělo a mohlo skončit. Ale třídní učitel si s tím nevěděl rady a naši hru ukončil a poslal nás domů a na chodbě mi řekl, abych doma vyřídil, kdy by mohl k nám přijít na návštěvu. On to měl stejně v plánu, protože ty návštěvy v rodinách měly učitelé asi v nějakém pokynu z ministerstva, protože o rodině byla vždy i zmínka v posudku, který šel s námi do střední školy nebo do učení, ale v této souvislosti to nevěstilo nic dobrého.

 

A tak se stalo, že nás pan učitel navštívil v době televizních novin, které to setkání kolorovaly jen obrazem. Po úvodních frázích tříďák vyzval otce, bych já opustil místnost, že s ním chce mluvit o mně. Táta mu řekl, že když se bude mluvit o mně, že bych snad u toho měl přeci být, abych měl možnost se k tomu také hned vyjádřit, ale když viděl, jak to pana učitele rozhodilo, tak mi jen nepatrným pohybem ukazováčku naznačil a já se odebral do sousedního pokoje.

 

Začal tím, že stále pořád nosím „krátké kalhoty“, tím se nevyjadřoval k mému oblečení, ale k mé nedospělosti. Z vedlejšího pokoje jsem slyšel mimo jiné i ten celý příběh z toho turnaje s dovětkem, že by bylo vhodné, abych se mu za to omluvil, že jsem ho zesměšnil před těmi jeho vrstevnicemi. Tak to byl první poločas, kdy měl iniciativu pan učitel a otec jen vyčkával, kdy skončí. Pak táta řekl, pane profesore, já – jako zkušený chlap, vám na věc řeknu svůj názor, když dovolíte. Ten dovolil a tak pokračoval. Už jste udělal první chybu, že jste se zapojil do hry těch mladých, kteří tam nepřišli jen z důvodu té hry, ale také si tak trošku zkoušet vztahy mezi muži a ženami, asi stejně, jako vy s těmi učitelkami, že ano, proto vás to tak ranilo, že se nemýlím. Tím se stalo, že jste se všichni stali konkurenty a hráči i v jiné hře, než byl jen ten stolní tenis. A kdo první neunesl tu porážku v té hře s míčkem, jste byl pane profesore, s dovolením, přece vy, proč jste se snažil ponížit to vítězství Martina? On vám jen odpověděl, tak jak to on umí, protože si nemohl tu nahrávku na smeč odpustit.

Tak navrhuji: Vy se omluvíte Martinovi a on se pak omluví vám, a to jen tady, pokud do toho chcete ještě zatahovat ty účastníky toho „mače“, tak ano, ale já bych vám to nedoporučoval. On už opravdu nenosí ty „krátké kalhoty“, protože vám to tou odpovědí dospělého chlapa právě dokázal a vy z toho máte tedy radost – že ano. Pak táta otevřel dveře a řekl, že jsem určitě všechno slyšel a že si máme podat ruce. Podali jsme si ruce a ten zbytek roku jsme byli s tím učitelem nejlepší kamarádi a několikrát jsme si i zase zahráli stolní tenis v lepší atmosféře.

 
Já si na něj často vzpomínám při rodinných setkáních – on dokázal skvěle naučit přírodopis a sám, jak je vidět z toho příběhu, se neodmítal i dále vzdělávat v interpersonálních vztazích. :) Za celou třídu jsem se s ním loučil a předával mu jeho bustu, kterou jsem mu vlastnoručně uplácal ve výtvarném kroužku. Já jsem si od něj v posudku odnesl zmínku, že žiji v rodině, kde panuje přirozená autorita otce, ale s právem každého na názor a velká pohoda.

 

https://www.youtube.com/watch?v=pEo-IDTHisY

 

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.