Výdělky obchodníků jsou nyní v Řecku mizerné, turistů je málo. Zdá se, že sezóna bude ještě skromnější než ta loňská. Jenže oni přesto přišli s tím, že se vzdají denní tržby v prospěch cizích lidí. V jednom z obchodů v uličce vedoucí k pevnosti nad městečkem Parga totiž prodává Češka. Kateřina Panoy se tam před lety vdala, nyní tam pracuje v letní sezóně jako prodavačka a současně píše blog Řecké štěstí pojednávající o běžném v životě v Řecku. Když se začaly šířit zprávy o tragédii v její vlasti, lidé za ní chodili, vyptávali se jí, projevovali jí účast. A pak ji, pozdě v noci šokovali.
„Já jsem tady stála a tekly mi slzy. Normálně jsem brečela. Lidé z krámků v uličce mi nosili drobné částky. Přitom vím, že sami mají málo. Trvali na tom, že chtějí svou denní tržbu poslat lidem postiženým tornádem,“ vypráví Kateřina.
Stojíme v mimořádně teplé noci v té úzké zázračné uličce, kterou lemují krámky s oblečením, koženými výrobky, suvenýry pro turisty. Je v ní i vchod do malého kostelíka, který je otevřený a kdokoli v něm může pobýt, zapálit svíčku. Ulička je v těchto dnech téměř prázdná a prodavači smutně vyhlížejí turisty. Po večerech sice turisté vyrazí na vycházky, ale nakupuje málokdo. Doba, kdy se tímto krásným místem valily davy lidí z různých míst Evropy a nakupovali boty, oblečení, suvenýry a řecké dobroty, je pryč. Covidová doba pro mnohé provozovatele obchůdků v turistických oblastech znamenala loni zkázu a letos to nevypadá lépe. Utracená eura bohatých Britů, Němců, Skandinávců či Izraelců jsou minulostí.
„Lidé tady opravdu mají velké finanční problémy. Například v den, kdy se rozhodli věnovat své tržby, ta moje za celý den činila čtyřicet pět eur,“ říká Kateřina, která v obchodě s pěkným oblečením bývá nyní každý den od rána do půlnoci stejně jako ostatní obchodníci v Parze. „Štve mě, že si někteří lidé myslí, že Řekové jsou líní a že jen čekají s nataženou rukou na dotace a příspěvky. Já znám Řeky jako velmi pracovité lidi, kteří musí během sezóny dřít od rána do noci, aby jakžtakž přečkali zimu. Vím, že lidé, kteří nyní darovali peníze, na tom nejsou dobře. Všichni se tu známe. A oni mi svoje denní tržby podávali ještě s omluvami, protože den byl mizerný. Omlouvali se, že nedávají víc. Nedivte se, že mi tekly slzy,“ vypráví.
Lidé z krámků o svých darech nechtějí mluvit. Říkají, že o takových věcech se nehovoří a navíc, že jde o samozřejmost. Zmiňují, že mnoho Čechů a Moravanů také pomáhalo, když část Řecka před časem zničil silný hurikán. V uličce padají věty, že čeští turisté jsou fajn, že je tady mají rádi, že jsou milí. A tak několik obchůdků dohromady dalo celkem devět set sedmnáct eur. Kateřina Panoy s hrstmi plnými peněz zašla ještě v noci za místním podnikatelem, majitelem velkého hotelu s prosbou, aby zaslání peněz zařídil. Dárci se totiž shodli, že „Makis bude vědět, jak na to.“ Dopadlo to tak, odešlo peněz mnohem víc, protože Makis ještě výrazně přidal. ,
Ta ulička, ve které pracují hodní lidé, je stále mnohem prázdnější, než bývala v době, kdy turistický ruch vzkvétal. Je půlnoc, teplota vzduchu konečně klesla pod třicítku, všichni prodavači a majitelé obchůdků jsou unavení, zpocení. Další celý mimořádně horký den od rána stáli přede dveřmi, usmívali se a doufali, že si třeba někdo něco koupí. Zatahují rolety a říkají: „Fakt bychom vám na Moravu rádi poslali víc.“ A nám se tu s Kateřinou zase chce brečet.
Pro i60 Scarlett Wilková
