Kdysi, když jsem byl ještě v pracovním procesu, tak jsem se domluvil se svým kolegou, že na konečné metra počkáme na čtyři ekonomky, které přijedou do Prahy auty na celopodnikové setkání, ony tam nechají auta na parkovišti a všichni pak pojedeme společně metrem do práce a cestou probereme nějaké věci pro celopodnikovou poradu – blbost, jen se nám líbily.
I když to nemívám ve zvyku, ten den jsem zaspal, a tak vynechal i snídani a udělal jen základní hygienu kartáčkem na zuby a voňavkou a hodil na sebe rychle spodky, ponožky, novou košili, oblek. I den před tím jsem byl někde na povinné oslavě, a tak se oblek větral na balkoně. Kravatu jsem si utahoval už ve výtahu a utíkal jsem na sraz... na konečné už všichni čekali. Kolegyně přijely už před hodinou, pak jsme nastoupili všichni do metra, na ty služební řeči nedošlo, mluvily jen ty kolegyně o dobrodružné jízdě s ještě neoschlým řidičákem.
Když jsme vystoupili na Václavském náměstí, tak jsem najednou zjistil, když jsme byli u výloh Domu módy, že se mi v kalhotách asi i tématicky ozvaly včerejší spodky, které tam zůstaly jako památka na náročnou oslavu. Když jsme ušli další kousek, tak jsem odhadl, že slipy už jsou u kolena a že se blíží jejich čas vystoupení. Takový úspěch jsem jim nechtěl ze žárlivosti umožnit. Co teď? Vyžádat si radu dle pořekadla: „Babo raď“, to nepřicházelo v úvahu, ty šly vedle nás a pěkné a určitě by vystoupení mých spoďárů kvitovaly potleskem a určitě by se stal tento malý kousek z mé garderoby i hlavním motivem jinak nudných celopodnikových výročních schůzí.
Pak mě napadla spásná myšlenka. Řekl jsem, jděte dál, já vás za moment doženu a vrátil jsem se zpátky až k tomu obchodu, kde byla na Václaváku prodejna stolních her a za výlohou tam byla vždy rozehrána partie šachů obležená kibici a čumily. Tam jsem se na chvilku zahleděl do výlohy a čekal, až můj kolektiv zmizí z obzoru. Pak jsem si klidně rozepnul kalhoty a sundal je pěkně až dolů – no jasně – až dolů, jinak to nešlo provést a věděl jsem, že v tom hloučku šachistů si mne nikdo z okolí nevšimne a slipy si konečně vyndal (možná nejbližší okolí čekalo něco i víc – ty jsem zklamal) a uložil je do úřednického kufříku a vyběhl už odlehčen od starostí za naší partou. Dostihl jsem je někde ve Vodičkově ulici. Když se mě ženy zvědavě ptaly, kde jsem byl, tak jsem jim se zadumaným výrazem ve tváři řekl, že tam je rozehraná šachová partie, kterou hrál Fischer, a že jsem si chtěl jen jeho tah porovnat s mým řešením a že já bych to hrál určitě lépe.
V celém podniku se pak rozneslo, že jsem špičkový šachista, já ale ve skutečnosti neznám ani základní tahy figur. Ale jak vyautovat včerejší přebývající spodky nenápadně mimo hru z kalhot, tak to byl dobrý tah – co? Když jsem to svému šéfovi později vyprávěl, ocenil mé řešení situace jako skvělé a k narozeninám jsem od něj dostal hru – jakou?