Vedle mě stojí frajer v kožené bundě, atraktivní šálou, jeho prošedivělé vlasy jsou svázané do copu, je ke mně zády, ale tipla bych ho tak na 45 let. Tento mladík je frajersky opřený svým ramenem o sloupek prosklené tramvajové zastávky. Nohy má překřížené, takže jedna je vystrčená do chodníku a brání lidem v chůzi. Stará babička chce projít kolem něj, vleče za sebou pojízdnou tašku, dívá se, jestli jí mladík uhne, ale ten s odpuštěním čumí do mobilu a ani se nehne. Babička zavrtí hlavou a čeká, až bude moci projít. Posléze se jí to podaří.
Konečně přijíždí moje tramvaj, která mě zaveze až domů. Mám štěstí, že zastaví tak, že mám dveře u nosu. Čekám, až lidé vystoupí a vidím, že hned proti dveřím je volné místečko pro mé unavené nohy. Ale kdopak mě předběhne? Ano, ten krasavec v kožené bundě s prošedivělým ohonem a atraktivní šálou. Dřepne si blbec, aniž by se podíval kolem sebe, stále zírá do mobilu.
Naštěstí jsem si našla jiné místo, uvelebila se a, ač mám také chytrý mobil, dívala jsem kolem sebe. Vlevo sedí mladík, kouká do mobilu, přede mnou holka žvatlá do mobilu nějaké blbosti, hlasitě se směje, dál přede mnou nejméně 5 lidí se dívají do mobilu. Přistupuje tatínek s dvěma malými dětmi, mlaďoši dál koukají do mobilu. Nic nevidí neslyší a kdyby viděli a slyšeli, stejně by asi nevstali. Takhle je to dnes s mládeží i lidmi středního věku. „Babičko, dědečku poraď si, sedni si třeba na zem, když tě bolej nohy“. Nebo ještě hůře: „Když jste starý, zůstaňte doma a neotravujte nás pracující. Jsme také unavení."
Nechci moralizovat, ale chytrému a vnímavému člověku musí dojít, že to jde s lidskou společností z kopce. Jak můžeme chtít něco změnit, jak můžeme bojovat za nějaké změny v přístupu k přírodě, k lidem, zvířatům, když většina mladých lidí téměř pořád kouká do mobilu. Jediné, co se změní je náš mozek. Nebudeme Homo Sapiens ale „Homo Flegmamobiles“.