Něco o módě, o ženách, o závisti a o nevděku
Ilustrační foto: pixabay.com

Něco o módě, o ženách, o závisti a o nevděku

10. 5. 2021

Moje krásná žena, která vypadala po dvou dětech ještě krásnější, než když jsem ji poznal, se sama naučila šít, a tak se oblékala podle poslední módy.

V té době dělala provozní v jídelně na statku v jedné vesnici a já jsem přímo vyžadoval, aby tam chodila vyfintěná, tak jako jsem ji znal z Prahy. Byla hrozně svědomitá, a tak se slitovala i nad jednou mladou pomocnou sílou v kuchyni, že nemá výuční list, a tak jí v Praze, kde znala k tomu povolané a ochotné lidi, vyřídila, že si (jako) udělala někde dodatečné nějaké zkoušky a že ona jí dá potvrzení z té praktické části a že jí tím pádem bude moci dát asi o 300 Kčs vyšší plat, jako by se normálně vyučila. Když jí to všechno vyběhala a měla v ruce pro ni to potvrzení, tak ale onemocněla pořádnou chřipkou, že sotva lezla. Ale protože byla tak hodná a svědomitá, tak i v tom stavu si řekla, že do práce musí alespoň na chviličku jít a vyřídit došlé faktury a že vezme s sebou to potvrzení pro tu paní, že z toho bude mít určitě velkou radost.

To já ale všechno nevěděl, já přijel teprve k večeru z Prahy a našel jsem ji doma plačící u stolu, myslel jsem, že někdo umřel. Pak mi to všechno, co jsem výše napsal, vyprávěla a pokračovala: „Tak jsem tam sotva dolezla, málem jsem upadla už při vystupování z autobusu, měla jsem ráno vysokou horečku, že se mi fakt podlamovala kolena. Rychle jsem nechala proplatit ty faktury a pak jsem to té paní slavnostně předala. Ona poděkovala a já se rychle rozloučila a pospíchala na autobus, ale pak jsem zjistila, že jsem si tam nechala kabelku, tak jsem zase rychle pospíchala zpátky, a protože jsem byla hrozně unavená, tak jsem si v té místnosti – v té chodbičce mezi dveřmi na chvilku sedla a zaslechla na sebe tolik sprosťáren, kde to ty ženy uzavřely mým kabátem a tou mou pletenou čepičkou. A ta, které jsem vyběhala ty papíry, aby mohla mít větší plat, tak ta přímo řekla, že v ní – v té čepičce, jak jsi říkal, že v ní mám tak pěknou hlavičku – tak, že v ní prý opravdu vypadám jako debil.“ Když mi to vyprávěla, tak se u toho zase tak rozbrečela, že si taková situace přímo říkala o pořádné pomilování, horečka – nehorečka, a tak jsme dali děti na dvě hodinky k sousedce a tu chřipku společně s nevděkem jsme z těla vyhnali pořádným pomilováním.

Nakonec se manželka stala ředitelkou jedné velké firmy ve stravování, ale v tom, že se snaží dále pomáhat lidem, tak v tom se vůbec nezměnila. A co z toho vyplývá? Že každá žena má nosit to, aby se v tom líbila mužům, tedy hlavně tomu svému, v čem se cítí dobře, že na věku až tak moc u módy nezáleží, a kolik té kritiky od ostatních žen unese a když ji neunese, tak pak už je to jen na tom, kdo ji má rád, aby jí vrátil sebevědomí, a to v každém věku. :)

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5.2 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.