Dnes mě inspiroval článek nazvaný Ztrácí se mi slova, ve kterém single žijící seniorka píše, že prý se jí díky koronavirové izolaci a s tím spojeným nedostatkem komunikace ztrácejí slova a zhoršují vyjadřovací schopnosti. To mě vedlo k zamyšlení, jak jsem na tom já sama. Taky se mi občas stane, že si nevzpomenu na nějaké slovo, ale přičítám to narůstajícímu věku a snažím se na to nemyslet a nestresovat se tím. Jen si občas říkám, kam se ta všechna slova ztrácejí. Někde přece musí být, vždyť jsem je celý život používala a nemohla se jen tak ztratit. Mívám v takové chvíli pocit, že stojím venku v husté mlze. Vnímám, že svět okolo mě je na svém místě, tak, jak má být, jen já v té mlze nic nevidím. A pak se vyjasní a všechno je v pořádku. Tak kde jsou ta slova v mé hlavě? Kam se propadla a z jaké mlhy se zase po chvíli vynořila? Ta situace je podle mě podobná i tomu, když vám doma vypadnou pojistky a po nahození se opět rozsvítí. Já se ale sama nahodit bohužel neumím.
Mozek je zvláštní věc. Prý za to může on a je potřeba ho trénovat. Tak ho trénuji. Internet je plný rad, jak nenechat mozek zakrnět. Dokonce jsem zjistila, že 11. březen je Evropským dnem mozku. Škoda, že jsem to nevěděla dřív, mohla jsem ho v ten den trochu víc prohnat. Trénink mozku zdarma, Jak rozhýbat mozek, Cviky na mozek, Potraviny povzbuzující náš mozek a milion dalších článků, které se zabývají tím jak pomoci naší paměti a našemu mozku. Zkouším co se dá, ale výsledek zatím nic moc.
Přemýšlení o ztracených slovech mě dovedlo ještě o krůček dál. Znáte ten hlásek ve vaší hlavě, se kterým si povídáte nebo on mluví na vás? Někdy jsou to naše nevyslovené myšlenky, přání, vzpomínky a co já vím, co všechno. A někdy nám ten hlásek říká, co je dobře a co ne a hádá se s námi. V podstatě je s námi celý den. Pokud zabavíte mozek jinou činností, hlásek na chvíli zmizí. Když se díváte na televizi, mluvíte s někým, vaříte, zahradničíte, malujete, prostě něčemu se soustředěně věnujete, hlásek na chvíli zmizí. A pak se zase vrátí. Něco mi říká a já mu odpovídám. A víte, co jsem zjistila? V téhle konverzaci mi nikdy nechybějí slova a ani se neztrácejí. Je to div divoucí, ale je to tak. A to se sebou mluvím hodně, vlastně skoro pořád. Ale nikdy ne nahlas. Ne, že bych to považovala za výstřednost nebo snad za příznak stáří či začátku nějaké nemoci. Prostě mě to nenapadlo ani se mi to nepřihodilo. Domácího mazlíčka nemám a věci kolem sebe zatím neoslovuji a ani ony mě.
Ale zajímalo mě to, a tak jsem se o tenhle druh jednostranné komunikace začala zajímat. A bylo to zajímavé. Cituji docenta psychologie z university ve Wisconsinu: "Stále více vědeckých studií dokazuje, že samomluva mimo jiné pomáhá rychleji vyvolávat informace z paměti, zvyšuje sebevědomí a zlepšuje soustředění. Samomluva není iracionální.“Jiná psycholožka své klienty nabádá, aby mluvili sami se sebou. "Nejenže si tím zlepšují paměť, ale také tím ovlivňují své pocity. Když je například klient podrážděný, poradí mu, ať nahlas vysloví příčinu a vztek zmizí." Podle studie z Michiganské univerzity samomluva zlepšuje pocit, jaký máme sami ze sebe, a zvyšuje naši sebedůvěru, která nám pomáhá zvládnout obtížné situace.
Takže přátelé, a především my, co žijeme sami - nebojme se a vzhůru do toho. Koho známe nejlíp a s kým jiným bychom si mohli o samotě tak dobře a nahlas popovídat?
Další příspěvky autorky najdete na jejím blogu Moje literární poklesky
