Poslední debaty na téma "úřední maturity" ve mně vyvolaly vzpomínku na moji maturitu v r. 1971. V patnácti letech se rozhodovat o tom, čím chcete v životě jednou být, není v žádné době lehká záležitost. Jednou k nám do 9.A ZDŠ v Plzni zavítal bývalý hokejový reprezentant Standa Sventek, aby nás v roli náboráře v OP Škoda Plzeň seznámil s novým typem studia, což bylo "Souvislé pětileté studium při zaměstnání", při kterém absolventi získali po třech letech výuční list a za další 2 roky i maturitu.
S kamarádem jsme jeho výklad pochopili tak, že budeme stát ve slušivých montérkách u velkého stroje, který se po vložení železné tyče "rozbliká a vypadne z něho zámek nebo jiný výrobek". Realita byla bohužel zcela jiná, dostali jsme kus kolejnice a pilovali ji 6 hod. denně. Nové stroje tam žádné nebyly, zato těch historických s datem výroby před rokem 1920 tam bylo dost.
O průběhu praktického výcviku se tady zmiňovat nebudu, snad jen to, že ten mistr, co na mě řval při svařování plamenem, to neúmyslné zapálení jeho olejem nasáklých montérek přežil. Spálené ochlupení mu dorostlo a časem se zbavil i toho nepříjemného "ježka v kalhotách".
Daleko horší průšvih nastal, když nám v roce 1968 sdělili, že na protest proti invazi 5-ti "spojeneckých armád VS" budeme místo RJ maturovat z matematiky! Naštěstí odešel starý, nerudný učitel do penze a místo něho přišla mladá, hezká a příjemná matematikářka, aby nás na tu těžkou zkoušku připravila. Jednou jsme se vrátili s velkým zpožděním ze zájezdu v Praze, a jelikož jsme jako jediní vystoupili na sídlišti Doubravka, požádala mě, abych ji doprovodil domů. Její manžel studoval Vojenskou akademii v Moskvě, děti spaly u kamarádky, a tak jsem ji "poctivě hlídal" až do rána. V samotném studiu jsme ale stále zaostávali, protože jsme při jejích hodinách mysleli stále "na to samé".
Písemná maturita z matematiky proběhla přesně podle scénáře, který vymysleli 2 šikovní studenti. Po zadání příkladů se zvedl náš nejlepší atlet v běhu, vyskočil z okna WC a za chvíli předával příklady mladému inženýrovi v blízké hospodě, kterou jsme si pronajali. Rychle se vrátil zpět do školy a za 15 min. vystartoval běžec č. 2, který vyplatil inženýrovi smluvený honorář a vypočtené příklady umístnil do popelníku na WC. Časový limit byl velký dostatečně na to, aby si výsledky opsali všichni studenti, přičemž museli dodržet předem daný slib, že počet správně vyřešených příkladů bude odpovídat jejich prospěchu za poslední 2 roky. U ústní maturity byla komise příjemně naladěna i vlivem občerstvení, na kterém jsme opravdu nešetřili. Arménský, Gruzínský i Francouzský koňak navodil tu pravou sváteční náladu a naše krásná třídní mě s dovolením předsedy komise zarazila již na konci prvního příkladu se slovy "Soukupe, to nám stačí! Za poslední dva roky jste udělal opravdu velké pokroky". Někdo jistě napíše, že to nebylo čestné, ale tato 50 let stará událost se odehrála v době, kdy jsme tu měli cizí vojska, političtí vůdci vesměs zklamali, na škole se více besedovalo než učilo a nám mladým se zhroutily sny o svobodném cestování.
Přeji všem studentům, kteří letos ukončí svůj pobyt na středních školách, aby si postupně našli svoje místo v životě, i když to zřejmě nebude vůbec lehké!
