Chtěli jsme odcestovat s rodinou na chalupu za babičkou, ale nepojedeme. Nechceme riskovat, že do Beskyd zatáhneme covid z Prahy a babičku ohrozíme. Dětem jsme zakázali stýkat se se spolužáky, a to přesto, že už doma neví, co roupama dělat. Nemůžeme se vyřádit na beach volejbale, který hrajeme s ženou dvakrát týdně a já si nepopovídám u pátečního mariáše s kamarády. Holt všichni se musíme vzdát řady činností, které máme rádi, ale kterým teď doba nepřeje.
Každý z nás si musí nastolit svůj osobní lockdown, daleko tvrdší, než ten, který nám nařídila vláda. Zatímco na jaře jsme ji za zvládnutí pandemie chválili a celý svět nám tleskal, podzimní vlnu ale vláda hrubě podcenila. Opatření přicházela chaoticky a hlavně pomalu.
Se zaťatými zuby teď budeme sledovat hrozivá čísla o počtu nakažených a hlavně zemřelých. Bohužel, následující týdny budou ještě krutější a my se budeme muset připravit na obrázky, které jsme vídali v televizi z Itálie či Španělska. Musíme se na to psychicky připravit. Musíme věřit ve schopnosti našich lékařů a obětavost sester. Jejich příběhy sledujeme v médiích. Vidíme, že si nemocnice zatím umí poradit i v této krizi, do služby ve špitálech se hlásí praktici i medici, pomáhat přijedou lékaři ze zahraničí, v obcích a městech znovu začínají pracovat dobrovolníci a nosit starým lidem léky, nákupy, obědy...
V současné době nemá cenu diskutovat, kdo za to může, kdy a co se mělo či nemělo udělat. Zapomeňte na politiku a na to, že někoho z plejády ministrů, poslanců, senátorů nebo hradních pánů máte rádi a jiného nesnášíte. Jsme v tom všichni. Teď musíme být mnohem opatrnější a disciplinovanější než jaře a ono se to zlomí.
Nebojte se, Česko pandemii zvládne. Musíme věřit, protože „víra tvá tě uzdravuje.“ Účty budeme skládat později, až si sundáme roušky.
Držte se!
