17. listopad
Ilustrační foto: Wikimedia Commons CC-BY-3.0, Gampe

17. listopad

9. 11. 2020

Každý měsíc v roce má sedmnáctý den. Pro mnoho lidí je to obyčejný,všední den. Jen 17. listopad bude navždy lidmi spojován s rokem 1989. I když, i euforie ze 17.11.1989 vyprchala a vše tak nějak zajelo do hodně klikatých kolejí.

Pro některé, dodnes žijící pamětníky, bude toto datum připomínat navždy daleko dramatičtější a smutnější události, uzavření vysokých škol, zatýkání a popravy studentů.Navíc 1200 z nich, jich bylo posláno do koncentračního tábora. O dva roky později vyhlásili v Londýně tento den za Mezinárodní den studentstva.

Pro mě však zůstane tento den v mém srdci až do mého posledního vydechnutí pro zcela jiný důvod. Nad ránem tohoto dne, avšak o mnoho let později, se narodila moje vnučka Madlenka. V tom okamžiku se nejen pro mě, změnil život. Jejímu zrození jsem vděčná za to, že toto datum nevnímám ve spojitosti s politikou.

Když si však vzpomenu na onem „osudový“ 17. listopad 89, někdy mě až mrazí. V zemi fakticky končila éra jedné strany, jak se hodně  skandovalo, a nejen to, i jedna etapa naší společnosti- socialismus. Davy demonstrovaly za lepší časy, očekávajíce zářnější budoucnost. Některým lidem nestačila okresní města při demonstracích, tak jezdili jak pominutí dnem i nocí demonstrovat do Prahy. Vše bylo spontální, hektické, dokola se opakovalo heslo Václava Havla: Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, až se z hesla stalo jakési klišé. Smysl hesla má svoji hloubku, jen v naší zemi se to nějak úplně minulo cíle. Často jsem si při sledování záběrů z demonstrací kladla otázku, kolik z těch účastníků to myslí doopravdy a kdo se nechal jen strhnout davem.Otázka vždy zůstala bez odpovědi.

I mnozí mí známí byli dobou zcela ovlivnění, doslova pohlceni, jako kdyby se jim vytrácel zdravý rozum. Říkala jsem si, jak mohli do tohoto osudového 17. listopadu žít ve lži sami k sobě a přetvářce vůči okolí. Byli často členy nebo kandidáty KSČ a na stranických sekretariátech leštili kliky častěji, než bylo zdrávo. Zastávali díky této příslušnosti vcelku významné posty, které jim zaručovaly slušné výdělky. A nejen to. Znala jsem i takového, kterého z podniku nevyhodili díky chlastu jen proto, že to vždy předseda partaje vyžehlil. Onen pracovník byl odoborník na slovo vzatý, jen nesměl čuchnout ke špuntu. Ale věděl, že „strana a vláda“ to nějak zařídí a tak mu zůstane teplé místečko. Po 17. listopadu na tohoto partajního předsedu při demonstraci na náměstí házel jednu slovní perlu za druhou a obviňoval ho snad i z upálení Jana Husa. I to už bylo pro mě hodně přes čáru. Byl jak pomatený a nebyl bohužel sám. Vyměnil „třešničky“ za „modré ptáky“ mávnutím proutku. Právě pro jeho chlast a částečně i „vychlastaný“ mozek ho jeho nová strana odstavila od všeho dění. Nakonec se upil k smrti. Ale i po listopadu, když tak trochu sleduji politické dění, jsem zaznamenala i mezi vrcholnými politiky řadu těch, kteří převlékali a převlékají kabáty jak na módní přehlídce.Cestují z jedné strany do druhé s vidinou, ža tam na ně čeká lepší korýtko. Kdepak je to jejich přesvědčení a uvědomění? Čemu pak mají věřit voliči? Kde je to heslo:Pravda a láska...., tolik dříve denně proklamované? kladla jsem si otázku, ale odpověď zase nepřicházela. A kdo ví, kolik takových bylo v demonstrujících davech po celé zemi, to se nikdo nikdy nedozví.

Ale nechci se vracet k historii této doby. Každý má na ni svůj názor, každý to zažil jinak a hlavně po svém. Názor měli i ti moji známí, kteří až po letech uznali, že se nechali unést ideologií a davem a že dnes je vše jinak, než si představovali a než se slibovalo. S některými doba hodně zamávala. Z vysokých postů je srazila až na dno, z náměstků se stali noční hlídači, zedníci, pošťáci atd. Bohužel, jejich prozření přišlo až příliš pozdě, ale přišlo. Já byla spíš přemýšlivější, zdrženlivější, nečekala jsem vůbec to, co se hlásalo. Nejsem naivní a  vím, že nic na světě není takové, jak se na první pohled zdá. A udělala jsem dobře. Měla jsem i dost informací, které veřejnost neznala. Alespoň jsem později nebyla tolik zklamaná. Hodně věcí se sice změnilo k lepšímu, ale dost, hlavně podstatných věcí, se zcela zvrtlo až tak, že naše země se stále dodnes někam propadá. Žádná vládnoucí garnitura nevládla a nevládne pro lid a v zájmu lidu, ale pro svá koryta. Netáhnou za jeden provaz. A tak to je od sametovky a kdo ví, zda to kdy bude lepší. Poslední události v naší zemi - pandemie coronaviru - zcela prověřují nejen lid, ale celou politickou scénu a dle mého názoru se jen potvrzuje to, že nikdo z těch nahoře, od prava do leva a zpět, nemá zájem táhnout za jeden provaz. Každý si hraje na svém písečku, osočuje a napadá druhé a dělá si body pro svůj další politický boj. Je vidět, že o člověka jim jde až na druhém místě. Svým vládnutím po listopadu a to bez výjimky, umožnili všichni podvodníkům, vekslákům a dalším, k nimž patřily i špičky, poslanci, senátoři, rozprodat, rozkrást naši zemi. Podívejte se kolem - co patří našemu lidu po 30 letech? Majetek, který naši předci po mnoho let budovali, mnohdy až na světovou úroveň, je v rukách cizích majitelů většinou z okolních zemí, rozprodán za mrzký peníz, ale možná za velké provize, protože za informace se platí a za pomoc ještě více. Za majiteli jdou i tučné zisky z nabytých majetků. Nám nezůstalo celkem nic podstatného. Jak si vážíme práce našich předků, když jsme je v podstatě zaprodali? A tak bych mohla jmenovat dál. A taky nelze opominout, kolik lidí od listopadu zbohatlo tak, že by tu museli žít alespoň 200 let, aby na část hodnoty majetku vydělali. Jistě si na to nevydělali poctivou prací.

Jen jsem se chtěla v tento čas zamyslet, jak, že je to s tou naší svobodou? Tou svobodou, která je vlastně pro jednotlivce i pro lid možností volby. Jistě, svobodu si někdo představuje dodnes hlavně v tom, že může libovolně cestovat po světě a že si může dělat, co chce, když je ta demokracie. Bohužel neví, co to ta demokracuje vůbec j, a bylo by dobré pro něj se s významem slova seznámit. Jistě to není to, že si člověk může dělat, co se mu zlíbí. Slovo a skutek má hlubší význam, který pro znalce významu slova jasně říká, o co jde.

Dříve StB sledovala závadové osoby pro režim. A to, ať už sama, či svými spolupracovníky. Myslíte si, že dnes je to jiné? Není, jenže se to dělá zcela jinak. Navíc, veřejné prostory, obchody, podniky, úřady, nemocnice, zčásti i školy jsou doslova prošpikované kamerovými systémy, které podle složitosti a tím i ceny zálohují nahrávky až několik roků. Sledovaní jsme na internetu, facebooku jejich poskytovateli. Lze dohledat uskutečněné hovory z mobilu, SMS zprávy, lze zaměřit osobu s mobilem. Technika od dob StB značně pokročila, sledovací zařízení, odposlouchávací zařízení, které dnes používá nejen BIS, ale i jiné bezpečností složky státu, mají neskutečně vysoké parametry a tím i vysokou úroveň, kterou si laik neumí ani představit. Prostě, v dnešní době kam by se hrabala StB se svými prostředky.
Jako v minulosti, tak i dnes, nemůžeme říkat nahlas, co si myslíme. Když se veřejně začneme vyjadřovat k problematice cikánů, zejména o jejich závadovosti v kriminální oblasti, či zabrousíme na dávky, které jim štědře dává na náš úkor stát, na zabezpečení dětí a bydlení, je to problém.
Rovněž tak, v současné době často diskutované téma uprchlíci, muslimové. Hájíme jen své zájmy potažmo zájmy naší země, ale diskutovat o tomto problému je cesta k problémům. Proč, tato země je přeci po staletí naše, a tak lid má právo si rozhodovat o tom, kdo zde bude žít! Nebudeme poslouchat nějaké úředníky z Bruselu, nebo nějaké sluníčkaře, proradné neziskovky a další, koho nám sem hodlají přesídlit.

A naše školství? Naše školství patřilo k nejlepšímu školství ve světě. Přiznali to i emigranti, kteří vystudovali v naší zemi a později emigrovali. A dnes? Ve školách za dob socialismu se učili všichni relativně zdraví pohromadě. Jen ti, ať už cikáni, či zdravotně nebo mentálně postižení, navštěvovali tzv.zvláštní školy, kde jim byla věnována pozornost odpovídající jejich handicapu, či vývoji. Dnes nám všade nutí inkluzi /společné vzdělávání dětí, včetně těch, které mají speciální edukativní (vzdělávací a výchovné) potřeby, protože jsou mimořádně nadané nebo jsou sociálně, duševně, tělesně nebo psychosomaticky handikepované a mají závady a poruchy v chování. / -viz. Wikipedie.

Nejsem odborník na pedagogiku, to jste tu jiní, ale z mého laického uvažování si myslím, že to mělo zůstat, jak bylo. Dítě je zrozeno z početí dvou lidí. Takové, jaké se narodilo, je nutné ho brát. Některé je chytré, nadané, některé normální a některé bohužel na jmenované svým intelektem nedosáhne. Nemůže za to, jaké se narodilo, třeba i navíc zatíženo dalšími různými syndromy atd. A  pak to jsou děti z prostředí nepřizpůsobivých. "Dítě nemůže za to, v jakém loži se narodilo", říká jeden můj známý psychiatr. Myslím si proto, že pro děti, jejichž IQ je takové, jaké je, by byla lepší výuka s těmi na stejné úrovni. Necitili by se tak frustrovaní a jaksi i méněcenní vůči ostatním. A ti, kteří mají normální úroveň či vynikají, zase nemají důvod se postiženým posmívat, jak to v dnešní době bývá, a je jim možno se lépe a důkladněji věnovat studiu, nemusí se brát ohled na ty pomalejší.

Otázkou dnešní doby často diskutovanou je i to, že neexistují jen dvě pohlaví – muž a žena. Jste toho názoru, že je to normální? Mně připadá, že už svět neví, co by vymýšlel i přes to, že na řešení je mnoho důležitěších věcí. Třeba například v Africe častý hladomor, úroveň zdravotní péče v rozvojových zemích atd. Nemyslíte? Z Wikipedie jsem pro vás vytáhla pro info pro upřesnění:
Na rozdíl od kategorie pohlaví, ze které gender vychází a která je založená především na biologických základech, bývá gender většinou chápán jako společenský konstrukt,
Gender, česky také někdy rod, je pojem užívaný pro označení osobní identity a společenské role jedince ve vztahu k maskulinitě a feminitě. Gender jednotlivce v západní společnosti znamená, do jaké míry se daný člověk cítí být mužem či ženou, které pohlaví je mu okolím přisuzováno, a jaké chování a povahové rysy jsou od něj proto očekávány. Pojmem gender může ale být míněna pouze genderová identita jedince nebo pouze genderové stereotypy. Gender bývá někdy označován jako sociální pohlaví. /viz Wikipedie/

Dříve jsme byli jako ČSSR, později ČFSR v paktu RVHP. Zde jsme byli na druhém či třetím místě za vedoucím SSSR. Po revoluci jsme se nasměrovali do EU, kde se řadíme lidově řečeno na chvost pořadí států. Zase jsme v nějakém spolku, kde se musíme podřizovat těm bohatým, kteří mu vládnou. Já osobně jsem proti všem paktům, spolkům, aby se naše země do nich zapojovala. Lidé si to sice tak odsouhlasili, myslíce, že to bude pro nás výhodnější. Pár mých kamarádů, kteří žili v zahraničí, mě varovali. Měli s EU dost špatných zkušeností. Určitě o ní mluvili s despektem, než jak ji u nás vychvalovaly sdělovací prostředky a vláda.
EU nám diktuje nejen, co máme vyrábět, pěstovat, kolik bude krav, ovcí, prasat, slepic tím pádem i vajec, kolik budeme pěstovat hlav vína, kolik budeme chovat ryb atd. Je toho tolik, že se nám i točí hlava, když to na nás sypou. Měli jsme vynikající zemědělství, bylo dost obilí, dostatek masa, vajec a za rozumné peníze. To vše je dnes na úbytě, a tak musíme dovážet. Dovážet nekvalitní, často podřadné, drahé maso, drahou zeleninu a ovoce. Téměř v ničem už nejsme soběstační.

Dokonce EU nám nařizuje, jak se některé naše výrobky budou jmenovat – pomazánkové máslo, rum. Např. pivovary taky už nepatří naší zemi. A co životadárná voda – francouzská firma Veolia si tak na naší spotřebě vody ročně namastí vlastní kapsu, zisky jdou samozřejmě do Francie. A co odpadová firma AVE? To je taky podvod na lidi. Tak je to i se zisky jiných firem – TPCA, Nošovický Huynday, Foxconn a další a další, také zisky řady něměckých, rakouských bank odcházejí do zahraničí. A je toho ještě dost, na což můžeme už jen vzpomínat, protože už nám to nepatří. Zmíním ještě cukrovary, kterých bylo v okolí Kolína několik, jsou zbořené, zlikvidované, a co zbylo, je v cizích rukách. Kolik řepy rostlo na lánech v okoli města, kolik bylo dětmi vyrobených strašáků z řepy na dušičky? V Kolíně významná Drožďárna, produkující tuny čerstvého droždí pro celou zemi od poválečných let. V tomto období ji srovnávají se zemí. Poohlédněte se, jaké droždí je v obchodech a hlavně, jakou má kvalitu V tomto roce skončila i 140 letá výroba lentilek, dobrůtky nejen pro děti. I já je milovala a miluji. I když ty z Německa, které mi můj syn vozil ze služebky, s těmi našimi se nedaly srovnat. Na vše už dnes zbylo jen smutné vzpomínání.

A tak, vážení, lehce se zamyslete, po více jak třiceti letech. Je to ta svoboda, kterou si řada z nás představovala? Zvonící klíče byly důkazem toho, že lidé touží po svobodě, po vládě lidu, po lepší budoucnosti. Je to to, za co se demonstrovalo, skandovalo Havel na hrad a Pravda a láska...? Komu ještě co budeme vracet? A je ještě co? Prolomí se Benešovy dekrety? Budeme přijímat imigranty a živit je náš úkor a trpět jejich excesivní a kriminální chování? Je co ještě slavit? Nebo je to vše spíš už jen k pláči?

Tak, to byl můj letmý pohled na dnešní 17. listopad....

Na úplně samý závěr se můžete při svém zamyšlení zaposlouchat do medového hlasu Waldemara Matušky a jeho nádherné písně Tvá země a uvědomit si, že pořád  země patří našemu lidu,  je ji třeba bránit, hájit, před nikým se neponižovat a ani nepovyšovat a nenechat se nikým ovládat. Jsme svéprávný národ, po staletí zkoušený různými zly, odolali jsme a tak by to mělo zůstat i pro další generace.

 

 

Mějte všichni pohodové dny a opatrujte se... 

Můj příběh
Hodnocení:
(4.8 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.