Herec Jiří Langmajer: Díky vlivu silných a také krásných jevištních partnerek jsem překonal fázi solitéra

Pro magazín Zákulisník, který vydává Divadlo Ungelt, poskytl Jiří Langmajer rozsáhlý a velmi otevřený rozhovor.

Vybavíte si ten okamžik, v němž jste se rozhodl stát hercem?
To je zvláštní otázka. Neuvědomuji si, že bych si někdy řekl: chci být herec. Na konzervatoř jsem šel proto, že mi nic jiného nezbývalo. Jsem z muzikantské rodiny. Hrál jsem asi osm let na housle a v jednu dobu, zhruba v jedenácti letech, docela dobře. Pak přišla puberta a já přestal.

Proč jste tedy šel na hudebně-dramatický obor pražské konzervatoře?
Může za to táta. Nevěděl, co se mnou. Naštěstí studoval operní zpěv na „večerní“ konzervatoři a všiml si, že je tam taky hudebně-dramatický obor. Chytil se toho „hudebně“. Měl jsem totiž dobré hudební základy. Ne že bych měl absolutní sluch, to ne, ale třeba v hudební nauce jsem byl za vodou. A co se týče toho „dramatického“, tak si táta myslel, že se to prostě nějak samo od sebe dopeče...

K divadlu jste tehdy žádný vztah neměl?
Měl, ale vůbec jsem nechodil na činohru. Chodil jsem na opery. Moji nejmilovanější operu Carmen jsem viděl snad tisíckrát. Zbožňoval jsem ji. Pořídil jsem si i partituru a doma z ní zpíval. Jen díky návštěvám opery jsem si všiml, že existuje i činohra. Táta zjistil, že v Plzni žije pan Juřička, který za komunistů dostal v divadle stopku. Byl to herec s velkým „H“. Jeho dvě děti – Tomáš a Lucie – už na konzervatoři byly. S jejich pomocí táta domluvil, aby mě pan Juřička připravil na zkoušky. To byla moje první velká škola herectví. Naučil jsem se od něj úplné základy, které jsem po letech naplno využil v Divadle pod Palmovkou. Před tímto zásadním angažmá jsem sice hostoval na několika jiných pražských scénách, ale má divadelní kariéra ve skutečnosti začala až tam.

Co byla zlomová role, díky které jste v souboru Divadla pod Palmovkou získal tak významnou pozici?
Petr Kracik rozhodl, že budu dělat Peera Gynta. Jím odstartovala má éra velkých rolí, která se protáhla až k Letním shakespearovským slavnostem. Jsem mu za to vděčný. Ale dal mi taky velkou životní facku. Vzal mi víru v to, že se dá dělat divadlo v partě. Cítil jsem kdysi k Palmovce to samé, co Ivan Trojan k Dejvickému divadlu. Stejně jako on jsem si nedokázal představit, že bych hrál někde jinde. Dokonce jsem se z volné nohy vrátil do angažmá, což pro mě bylo finančně mimořádně nevýhodné. Chtěl jsem být ale tím, kdo spolurazí štít divadla. Věřil jsem tomu. Petr mi tuhle víru rozbil na cimprcampr. V ten okamžik jsem se stal solitérem.

Ale to se teď mění, nebo ne?
Jo. Mimo jiné jsem totiž měl celý život, a do dneška mám, ohromné štěstí na partnerky. Silné jevištní partnerky. Jako byla Vilma Cibulková, Klára Issová, Klára Trojanová anebo jako je dnes Táňa Dyková. Všechny byly nejenom silné, ale i krásné. I díky jejich vlivu jsem fázi solitéra překonal.

Možná i proto jste se stal jedním z těch českých herců, z nichž přirozeně sálá mužská energie.
To teda nevím. Je pikantní, že se v mnoha věcech cítím a chovám jako ženská. Opravdu. Možná i proto jsem měl s holkama vždycky dobré vztahy. Dá se říct, že jsem „zženštilý“ typ chlapa. Používám pánskou kosmetiku, sprchuju se každé ráno, jsem čistotný, někdy až moc, starám se o zahradu, nechodím na fotbal, prostě k tomu, abych se cítil jako chlap nepotřebuju „chlapské věci“. Nepotřebuju ani svoje chlapství dávat najevo. Mám za to, že muž se měl ženě dvořit. Tak jsem to vždycky dělal, a i proto mě ženy měly rády. Nikdy jsem se nevyvyšoval, nikdy jsem je neponižoval, nedával jsem najevo, že mám navrch. Nepotřebuju být ten, kdo udává tón. Jsem raději, když jsou spokojené ony. Jedině pak jsem spokojený i já.

Jak je to v případě, že Váš hlavní herecký partner je muž? Ve Viole třeba hrajete s Jiřím Dvořákem a v roce 2022 budete mít společně premiéru u nás v Ungeltu...
Za tu dobu, co spolu hrajeme, se nám povedlo toho druhého načuchat, už se máme rádi, už se na sebe těšíme. Nemusíme vůbec nic říkat, prostě jsme spolu a víme, že to tak je v pořádku. Jirka mi řekl, že se v nové roli na divadlo vrátí až se mnou, což byla poklona. Zavazuje mě to. A nesmírně se těším. Vím, že kdybychom se spolu před tím nepotkali ve Viole a viděli se poprvé až v Ungeltu v roce 2022, tak by před námi byly asi dva roky poznávání se. Díky Viole to už máme za sebou, což je velká výhoda. O svých chybách oba víme. Jsme stejné typy, víme, že si vlastně můžeme konkurovat, ale taky víme, že si konkurovat nebudeme. Každý z nás dá všechno, co umí a navzájem se od sebe budeme učit. Na Jirkovi je fajn, že z něj cítím – a já to vůči němu mám taky –, jak si váží, že s ním chci hrát. Je hezké, když od chlapa cítíte určitou úctu. To je pro mě nový.

Nic takového jste předtím nikdy nezažil?
Chlapi mě dřív ctili jen těžko, byl jsem jako tsunami. Vztahy jsem měl vždycky lepší se ženskýma. Ale musím říct, že jednu výjimku jsem překvapivě zažil. Bylo to s Borisem Rösnerem. Poprvé v životě šel hrát jinou roli než hlavní. Na Palmovce přijal roli druhého herce v Ubohém vrahovi. Já hrál prvního. Byla pro mě obrovská pocta, že mi právě on jistil záda. Mohl by jen lusknout prsty a strčil by mě do kapsy, ale neudělal to. Bylo úžasné, jakým způsobem jsme se jako dva chlapi porovnali, jak v životě, tak na jevišti. Kdykoli jsme se viděli, řekli jsme si „ahoj“ a dali si pusu. Dával jsem si pusu s chlapem, k němuž vzhlížely ženské, a které když stály u rakve v Národním divadle čestnou stráž, tajně stáhly kalhotky, protože byl pro ně Boris prostě kus chlapa! Asi vycítil, že jsme si v něčem podobní. Jezdívali jsme spolu autem a pořád si povídali. Neúnavně mě fedroval nahoru. V tomto vidím skutečné chlapství. Včetně toho, že pro chlapy našeho ražení je hrozně důležité, abychom byli neustále obklopeni krásnými ženami, ať už herečkami, režisérkami nebo dramaturgyněmi.

S režisérkou Lucií Bělohradskou a dramaturgyní Kristinou Žantovskou jste udělali tři dnes již legendární inscenace.
Caligula, Slečna Julie a Oidipús vladař – tyto jejich inscenace mě posunuly někam úplně jinam. S Luckou jsem pak ještě dělal Hamleta na hradě, ale tam už jsme si neporozuměli. Bylo to rok po Králi Learovi a ji ovládly ambice. Chtěla, abych na jeviště přijel na motorce a s dredy. Hned jsem věděl, že to nepůjde. Chtěl jsem to hrát jenom v černým triku, chtěl jsem to prožít, a ne se ukazovat. Což mě paradoxně naučila ona sama. Na Hamletovi ale už byla bez Kristiny Žantovské... Lucie byla vynikající ve spojení právě s ní – stavěla paneláky, z kterých Kristina dělala secesní vily.

Jak může herec pracovat s tím, když nesouzní s režijní koncepcí?
Být co nejvíc připravený. A přesvědčený, že to, co dělá, je správně. Ale to na druhou stranu nejsem nikdy. Nikdy. Neustále, před každým představením, prožívám děs z toho, jestli se mi povede vžít do mé postavy. Jestli svou postavu skutečně prožiju, jestli divákům předám ten správný zážitek. Lucie ale za mnou po čase přišla a omluvila se mi. Uznala, že jsem měl pravdu. To z ní v mých očích udělalo obra.

Zásadní setkání muselo být jistě i s Martinem Hubou na Letních shakespearovských slavnostech.
Měl jsem obrovské štěstí, že jsem se s ním v Královi Learovi potkal. Pamatuji si, jak mi v Divadle Na zábradlí nabídl Edgara s tím, že nechce, abych měl alternaci. Bylo to fantastické období, na které jsme pak navázali v Richardovi III. To bylo to nejlepší, co se mi kdy mohlo stát – jak jako člověku, tak jako herci. Pracoval jsem tehdy v Národním divadle na Slovensku a s Martinem trávil každé dopoledne. Učil mě hrát s obrovským vnitřním napětím, ale neokázale. Tak, jak to umí on. Tvrdě jsme pracovali a zároveň jsme se u toho oba ohromně bavili. Ale nešlo jen o to, jak mě režíroval, jak předehrával a jak vysoké měl nároky, které mě často přiváděly k šílenství, on mi krom toho věnoval i svůj osobní čas. Po práci jsme si zašli na pivo a povídali si jako dva chlapi. O všem. Byl nejen můj učitel, ale i skvělý kolega a kamarád. Vyprávěl mi, že několikrát v životě na první čtené zkoušce okatě zaklapl text, plácl s ním o stůl a celou roli odmluvil zpaměti. Na první zkoušce! Domluvil jsem se s ním, že tak to udělám i já na Richardovi III. Strašně jsem se bál, ale dal jsem to. Vděčím za to naší společné přípravě. Je pro mě prostě velikán. Velikán, s kterým jsem se toužil celá léta znovu potkat. A díky Ungeltu se to opravdu stane…

Je zřejmé, že režisér je pro Vás klíčová postava...
Samozřejmě. Nedokážu sám sebe režírovat. Nutně potřebuji vedení.

V čem kouzlo vedení zmíněných režisérů spočívalo?
Prostě jsem jim věřil. To je hrozně důležité. Protože jedině pak se pouštím i do věcí, kterým třeba nerozumím, nebo si nemyslím, že jsou správně. Lucie Bělohradská byla první, která mě nutila dělat věci jinak, něž jsem byl zvyklý. Přestože se mi to vůbec nelíbilo, poslechl jsem ji. A dobře jsem udělal.

Jak jste se vyrovnával s tím, že jste veden někam, kde to je podle Vás špatně?
Řval jsem na ně. Strašně.

A jak reagovali oni režiséři?
Řvali zase na mě.

Přineslo to něco?
Samozřejmě, že to něco přineslo. Nový vjem, jiný vnímání. Ale bylo to strašný.

Vaše nasazení na jevišti i v zákulisí muselo spotřebovat obrovskou zásobu energie. Jak jste ji doplňoval?
Kdykoli jsem zkoušel vekou roli, tak jsem přestal kouřit a pít.

I v tom nejdivočejším období?
Jo, dodržoval jsem to už během zkoušení Peera Gynta. Vůbec jsem nepil, nekouřil jsem, každý den jsem se rozcvičoval a rozezpívával. Žil jsem jako asketa. Prvního panáka jsem si dal až po premiéře. Byl to pro mě ještě těžší úkol než role samotná. Ale jen díky tomu jsem danou roli vždycky dotáhl do konce.

Takové asketické období se muselo pozitivně projevit i v životě mimo divadlo...
Ne, během zkoušení – a zvláště během zkoušení na hradě – jsem nežil. Neměl jsem vůbec žádný osobní život. S čímž souvisela spousta problémů...

Kdy jste začal tento svůj devastující životní styl přehodnocovat?
Bilancovat jsem začal asi kolem čtyřicítky. A kolem padesátky jsem divadlo začal brát trošku jinak.

Jak?
Tak, jak mě to učil Petr Kostka. Na začátku kariéry jsem s ním hrál jednu zájezdovku a při našich cestách mi vždycky říkal: „Co blbneš? Vždyť je to jenom divadlo.“ Když jsem si ale chtěl sníst před představením housku, v dobrém na mě řval: „Herec před představením nežere!“ Po padesátce jsem přestal divadlo tolik prožívat. S tím, jak jsem to cítil v pětatřiceti nebo čtyřiceti, to je nesrovnatelné. Myslel jsem si, že když hraju tak těžké role, že když je hraju s takovým nasazením, a že když je hraju s takovým úspěchem tolikrát – hrál jsem je víc jak stokrát, což je v repertoárovém divadle něco výjimečného –, tak mi to dovoluje chovat se jakkoli. Říkal jsem si: pokud chcete, ať takto hraju, tak pak musíte respektovat i to, jak se chovám.

Co si vlastně pod takovým chováním můžeme představit?
To se spíš zeptejte mých tehdejších kolegů. Měl jsem pocit, že si můžu dovolit cokoli, bylo to zvláštní… Jsem rád, že mě to pak pustilo.

Co Vás třeba dokázalo vyvést z míry?
Často jsem nechápal, jak je možné, že to, co cítím já a to, co je mi absolutně jasný, necítí moji kolegové. Oni si k tomu třeba došli až za tři neděle, měli jiný rytmus. Ale pro mě to už bylo pozdě. Chtěl jsem to mít a jít dál. V tomto jsem byl zvlášť nesnesitelný. Mimochodem, to jsem leckdy i dneska. Ale tak to prostě je. Akorát se dnes snažím být mnohem diplomatičtější.

Jak povaha člověka zasahuje do jeho herectví?
To je něco, s čím budu bojovat celý život. Ale už jsem kapituloval. Chci si dožít svůj život v relativním klidu. I proto jsem musel vyhledat profesionální pomoc. Mám svého psychiatra, odborníka, s kterým se jednou za měsíc setkávám.

A pomáhá vám to.
K psychiatrovi jsem šel ne kvůli divadlu, ale kvůli tomu, abych nepřišel o člověka, kterého mám tak strašně rád, a kterého jsem si vzal – o Adélu. Pochopil jsem, že jestli chci dožít nejen v relativním klidu, ale jestli chci dožít s někým, a ne sám jako nějaký vyvrhel, tak musím pro to udělat maximum. Sám jsem si pomoct nedokázal. Když jsem se začal léčit, strašně se mi ulevilo. A troufám si tvrdit, že i Adéle. Vlilo to do mě mnohem větší klid, díky němuž jsem pak mohl udělat spoustu zásadních rozhodnutí. A těch tentokrát – na rozdíl od těch dřívějších – nelituju.

Jak se to projevilo v divadelní práci?
Rozhodně dobře. Jsem o tom přesvědčený.

Často se člověk setkává s tím, že by „pravý umělec“ měl trpět. Je na tom něco pravdy?
Možná, ale jenom do určité doby.

Je to vůbec nutné?
Jsou herci, kteří to nepotřebují. Já jsem ale tolik vzruchu potřeboval. Chtěl jsem být co nejautentičtější, nechtěl jsem nic vytvářet. Chtěl jsem divákům vyrazit dech.

Myslíte, že by to šlo i bez toho?
Nevím…

Jak se díváte na téma sebevědomí herce?
To je téma na celou disertační práci. Příliš sebevědomí škodí a příliš ne-sebevědomí škodí taky. Je těžké tyhle věci vyladit. Velice těžké. Ideální je, když dospějete do takové fáze, v níž o tom vůbec nepřemýšlíte. Prostě víte, že tam, kde jste, jste správně.

Odehrál jste toho strašně moc. Šel jste pokaždé na dřeň?
Myslím, že jo. Odehrál jsem nespočet představení… Ve Viole hraju už zmíněné představení s Jirkou Dvořákem Anděl v modrém o vztahu Jeana Maraise a Jeana Cocteaua. Cocteau v jednu chvíli Maraiseovi říká, že „herec musí hrát. Pořád a cokoli.“ A já jsem díky tomu pochopil, že jedině tak se herec stává hercem. Když sportovec nebude denně cvičit, nebude dobrým sportovcem. Když houslista nebude denně hrát, nebude dobrým houslistou. Herec zraje jen tím, že hraje. Až stovky a stovky představení z člověka udělají skutečného herce. Když pak pozná někoho jako je třeba režisér Láďa Smoček, který skoro vůbec nerežíruje, tak snadněji porozumí tomu, o co mu jde. Na druhou stranu, když hrajete tak moc jako jsem hrál já, může vás to zničit. Jaromír Hanzlík mi jednou poslal pohled a připsal na něj něco v tom slova smyslu, ať si dám pozor na to, abych nevyhořel.

Obával se oprávněně?
Jo. A proto jsem rezignoval na velkou dramatickou tvorbu a pustil se do zájezdovek, komedií a muzikálů. A když jsem pak začal pošilhávat po tom, kde bych zaparkoval, úplně neuvěřitelná náhoda chtěla, že jste se mi ozvali Vy – Ungelt. Možná, že za to může ten náš herecký Bůh. Přišlo to totiž přesně v tu správnou chvíli. Tušil jsem, že tohle bude moje nová cesta. A teď už vím na tisíc procent, že toto opravdu moje cesta je. S velkou divadelní expresí jsem se rozloučil a vstoupil na další schod, který je oproti tomu předchozímu mnohem civilnější. Používám minimální prostředky k co největšímu a nejintenzivnějšímu diváckému zážitku. Přesně tohle dokonale umí chlapi o jednu generaci starší – mám na mysli Františka Němce a Petra Kostku. Tudy chci jít. Nedávno se mě někdo ptal, jestli mi ty velké dramatické role nechybí – s čistým svědomím už dnes můžu říct, že nechybí. Poznal jsem totiž lepší zákusek – hraní tady v Ungeltu. A ve Viole. Hraní věcí, kde nemusím křičet, řvát, brečet, trhat ze sebe kostým a lítat po jevišti. Dnes už vím, že méně je více.

Vybavíte si svůj první zážitek z hraní v malinkatém Ungeltu?
Jasně! Po veřejné generálce Skleněného stropu za mnou přišel Milan Hein a řekl: „Takto nemůžeš hrát“. Koukal jsem na něj, jak z jara, ale on pokračoval: „Tady se nehraje do lidí.“ To je všechno, co řekl. Táňa pak k tomu dodala: „Hned, jak jsi ucítil lidi, už ses k nim otočil a začal to do nich prát.“ Měla pravdu. Byl jsem tak zvyklý. Vždycky jsem vylezl na scénu, podíval se na lidi a už je tahal k sobě, už jsem to do nich pálil. V Ungeltu něco takového nejde. Byla to pro mě rána, jak z děla. Ale pochopil jsem to okamžitě a pohledům do publika se vyvaroval. Postupem času jsem přišel na to, jak neuvěřitelný plezír zažívám díky hraní v Ungeltu. To skutečně nemá žádné jiné divadlo. Hrál jsem v Dejvicích, v Řeznický, na mnoha dalších scénách, ale s Ungeltem se nic srovnat nedá. Ten filmový detail, to, že člověk musí zavřít čtvrtou stěnu, to všechno pro mě byla absolutní novinka.

Skleněný strop brzy oslaví svou stou reprízu. Jak se tato inscenace od premiéry v květnu 2018 proměnila?
Jsme s Táňou víc spolu. Ať chce nebo nechce, nebo ať já chci nebo nechci, jsme spolu a prožíváme spolu intenzivní dvě hodiny života. Vidíme si už do kuchyně a víme, že pokud nám na začátku někde něco nesepne, tak už to nedohoníme. Divák to třeba ani nepozná, ale někdy prožijeme intenzivnější dvě hodiny, jindy slabší. Naučil jsem se vůči ní být trpělivý, protože má jiný přístup k věci, ale vím už jednu věc, že když chce a dá mi to, tak já jí to statisíckrát vrátím.

A stalo se někdy, že se nechtělo Vám?
Samozřejmě. Tento rok jsem se rozváděl, ženil, měl zdravotní problémy, k tomu všemu špatně spím. Mnohokrát jsem přišel do divadla s vědomím, že to bude pěkná fuška. Ale i když od pěti ráno točím, pak jedu k Milanovi Heinovi se osprchovat, protože bydlí u Letní scény, pak běžím naproti odehrát představení, po kterém mě zase odváží na natáčení, tak to furt ještě neznamená, že si dovolím hrát špatně. Někdy mi únava naopak prospěje. Speciálně Petr Kostka vždycky říkal, že herec hraje nejlíp, když je unavený. Pak totiž nemá čas vymýšlet kraviny a hraje čistokrevně, z podstaty. Vstupujete na jeviště a v hlavě vám nebzučí žádné nápady, nechcete nic vylepšit. Soustředíte se jen na to nejdůležitější. Ale taky se mi určitě stalo, že jsem nebyl tím správným partnerem, prostě mi to nesedlo. To je přirozený, nejsem robot. Někdy stačí, aby lidi divně reagovali, smrkali nebo kašlali a úplně mě to vyhodí z koncentrace.

S Táňou Dykovou se vlastně špičkujete stejně jako se špičkují Vaše postavy Kyry a Toma...
Táňa se mě často po první půlce zeptá: „Tak co?“ A já vždycky něco nesrozumitelně zabrumlám, ona se ale nenechá odbýt. „Dobrý, ne?“ Zkouší mě. Je to hra. Jak hra před oponou, tak za oponou. Je strašně dobrodružný, když se v divadle člověk potká s lidmi, kteří jsou váš úplný opozit. A to ve vnímání divadla, v přípravě, v učení textu… A vy se musíte sehrát. To je fantastický proces. S Táňou nám trvalo, než se to podařilo. Dnes si už nedělá srandu, že jsem dramatický umělec, a že umím text týden po začátku zkoušení. To už má za sebou. A já už respektuji, že chce být pořád ještě mladou punkačkou, která se z ničeho neposere. Teď máme k sobě korektní láskyplný vztah. To, že jsme se nakonec sehráli je pro některé naše kolegy velice překvapující, protože jsme oba, jak bych to řekl… sví. Ani jeden z nás nebyl zvyklý hrát v týmu.

Jak se sehráváte během generálek v Houslích?
Každý jsme někde jinde. A když už jsme takto nevyrovnaná parta, musíme udělat všechno proto, abychom se vyrovnali. Největší práce nás teprve čeká, nás společně. Protože já sám nemůžu jít výš, to by bylo neprofesionální a nekolegiální. Musíme jít společně. Někoho z nás to bude stát víc sil, někoho míň, někoho víc trpělivosti, někoho víc úsilí. Těším se na to, až si budeme o věcech povídat a už si u toho nebudeme dokazovat, že to, jak to cítím já, je správnější než to, jak to cítí on. Vždyť to sehrávání je vlastně poznávání se. A člověk člověka nejlíp pozná právě na jevišti. Když to funguje tam, tak to začne fungovat i v životě.

Přemýšlel jste někdy nad tím, jakou další roli potřebujete k tomu, abyste se zase posunul o schůdek výš?
Nepotřebuji další a další a další role jako někteří. Mě baví pracovat na tom, co je. Jen skrze reprízy může člověk docílit pomyslné dokonalosti, něčeho, co najednou zavoní jinak. Hercům, co chtějí po čtyřiceti reprízách zase něco nového, zůstane mnoho utajené. Je to stejné, jako když žijete se ženou. Když s ní žijete jen deset měsíců, tak s ní v životě nemůžete zažít to, co s ní zažijete za pět let. A když jí těch pět let budete věrný, tak teprve zjistíte, jestli k sobě opravdu patříte. Zrovna tak je to s divadlem.

Jaké to je převést inscenaci z Ungeltu na velkou zájezdovou scénu?
Člověk nemůže divákům vnutit stejné soukromí, které zažívá tady. Ale já mám velké jeviště rád. Vždycky jsem ho rád měl a pohyboval se na něm velmi drze a bezostyšně. Jako třeba na Vinohradech. Zakládám si totiž na tom, že mám dobrou techniku. Nedělá mi problém vyslovovat, doslovovat a pracovat s jevištním prostorem. Mimochodem každý den po cestě do Prahy se rozezpívávám. Sednu do auta a během těch svých 35 km nezavřu pusu. Je to takový můj rituál.

Máte nějakou speciální metodu, s níž přistupujete k herecké tvorbě?
Vždycky jsem především chtěl, aby do mě postava vstoupila. Neexistovalo, že ji budu vytvářet, musel jsem se jí stát. Stát se Bobbym je ještě fajn, ale stát se Caligulou… to bylo šílený.

Jak takový proces „stávání se někým jiným“ probíhal?
Chodil jsem celé noci po Palmovce, kde jsem měl ateliér, a přemýšlel... Teď taky chodím po Pyšelech. Nemám s sebou nic, ani text, protože si ho už celý pamatuju, a mluvím sám se sebou. Naštěstí mě tam už lidi znají.

Z čeho při těchto pochůzkách, na nichž se přetělesňujete do dané postavy, vycházíte?
Nevím, je to intuitivní.

Mně při zkoušení vždy přišlo, že poctivě vycházíte z textu.
Proto jsem tak nešťastný, když si herec vezme text a začne v něm škrtat jen kvůli pocitu, že se mu to špatně říká, nebo že má pocit, jak to je špatně napsaný. Co to je za volovinu? Nejdříve to musíte zahrát, jak nejlíp umíte. Pokud to ani tehdy nefunguje, teprve pak si můžete dovolit něco vyškrtnout. Nejdřív je potřeba ctít autora a až později se v jeho mantinelech začít uvolňovat, začít si v tom hledat něco pro sebe. Už nevím, kdo mi to řekl, ale souhlasím s ním: největší frajeřina je zahrát hru tak, jak je napsaná... Text si beru úplně na každé představení. Je pro mě svatá věc. Bez něho se necítím dobře. Ale nevycházím jenom z textu. Vycházím taky z lidí – režisérů a hereckých partnerů.

Co si může obyčejný divák představit pod tím, když pracujete na textu?
Zkoumám emoci, kterou ve mně vyvolává. Já prostě nehraju. Dřív jsem se tím dokonce holedbal. Hrozně jsem se chlubil, že žádné představení, ve kterém hraju, není stejné, protože na každou reprízu jsem si z podvědomí vyvolával jinou hrůzu. Vymačkával jsem tak ze sebe pravdivou emoci. Text ale nijak nerozebírám.

Tom ve Skleněném stropu a Bobby v Houslích jsou každý z úplně jiného světa. Jak se Vám podařilo odlišit je i co se týče jejich psychofyzického jednání?
To je jedna z věcí, kterou mám hrozně rád. Vždycky přemýšlím nad psychofyzickým jednáním své postavy, například nad její chůzí. U Richarda III. jsem si ortézou zkrátil nohu tak, abych kulhal. Po pár zkouškách jsem skončil u profesora Pavla Koláře, protože mě to po fyzické stránce úplně rozhasilo. Pavel proto vymyslel, aby mi podrazili boty a já tak mohl mít jednu nohu zkrácenou a přitom je mít obě v rovině. Beru jako samozřejmost, že herec vytváří postavu nejen hlasem, jinou kadencí, ale že se taky jinak chová, jinak sedí. Když po nocích chodím po Pyšelech, přemýšlím i nad tím, co budu dělat s rukama, jak se budu pohybovat. I tohle můžu během reprízování prohlubovat. Zkoumat, jak má postava popochází nebo jak skládá ruce. To všechno dělám vědomě, tedy lépe řečeno nejdřív nevědomě, ale po nějakém čase, když se zklidním, tak s tím začnu vědomě pracovat. Je dobrý, když občas přijde na reprízu režisér a zkontroluje, jestli to klape tak, jak má. Zjistí, co vzniklo nového a herce buď pochválí, nebo jim naopak vynadá a řekne, aby se vrátili k tomu, co si původně řekli. Představení nemůžou být dobrá, když nemají dozor. Zvlášť někteří kolegové dělají něco, co mě strašně štve. Inscenaci začnou rozvolňovat ve víře, že si to užívají. Martin Huba mě naučil, že tohle je přesně to, co by herec nikdy dělat neměl. Užívat si musí divák, ne my. Není potřeba sólovat a předvádět se, je potřeba jít k meritu věci.

Jakou roli ve Vašem přetělesnění hraje kostým?
Strašně důležitou roli hrají v celém mém hereckém životě boty. Jakmile nemám správné boty, je to špatný… Proto v Houslích hraju ve svých. A co se týče kostýmu, to je téma na dlouho. Vzpomínám na první kostýmovou zkoušku Caliguly. Totálně jsem na ní vyhysterčil. Do té doby jsem zkoušel v teplákách a najednou mně dávali dlouhé pláště a róby. Úplně jsem ryčel vzteky, řval jsem, že mi to všechno zkazili. Jako by mě svázali. Ztratil jsem pocit volnosti. Kristina Žantovská mě uklidnila a já se nakonec kostymérce Kataríně Hollé omluvil. Se všemi jejími kostýmy jsem se naučil pracovat. Zdrželo mě to, ale bylo to správně. Mé úsilí se zúročilo – za Caligulu jsem získal Cenu Thálie.

Na zkouškách je vidět, jak dokážete být mimořádně přesný, a zároveň spontánní.
Pokud si pamatuju, tak přesně tohle jste říkali o klucích o generaci starší než já. Mám na mysli Petra Kostku a Františka Němce. Oni z textu neuhnou ani o centimetr, a přesto to vypadá jako kdyby hráli s prstem v nose. To je přece ono! Takto by to přece mělo být. Já ani jinak hrát nechci. Jinou cestu než tuhle nevidím.

Jaký je pro Vás rozdíl v tom hrát ve verších?
U Shakespeara můžu konečně zúročit svůj perfekcionalismus. Tam se prostě musí říkat všechno správně.

Jaký myslíte, že má dnes divadlo smysl? Jaké by mělo mít cíle?
To je těžká otázka… Divadlo nesmí vnucovat lidem názory a pokroucený vnímání světa nás tvůrců. Divákům je třeba dát to nejobyčejnější a zároveň to nejtěžší – absolutní prožitek z toho, co vidí. Zážitek. Hlavně nechci nikoho nikam tlačit, ať už režijním záměrem nebo nadsazeným herectvím. A ještě mě napadá jedna věc: tak jako mně nastavuje zrcadlo v mém soukromém životě moje manželka, tak bych rád, aby divadlo nastavovalo zrcadlo divákům. Adéla mi toto zrcadlo nastavuje velmi diplomaticky. Formuje mě a já si toho skoro ani nevšimnu. Celkově mě zjemňuje, protože v sobě nemá moje běsy, hrozně lidem přeje. A zrovna tak bych mohl tím, jak hraju, tím, co umím a tím, co se ještě naučím, zjemňovat já další lidi.

Je něco, čeho byste ve své profesi chtěl dosáhnout? K čemu směřujete?
Kdysi dávno jsem na Palmovce hrál velké role ve velkých příbězích. V tom chci pokračovat, ale v menším formách tady v Ungeltu. Zároveň chci, aby lidi věděli, že jméno Langmajer je záruka kvality. Že když se někde objeví, můžou se na něj spolehnout.

Proslavil jste se jako filmový herec…
…a přitom jsem tolik filmů nenatočil. Hodně jsem hrál v televizi, ta ke mně byla velmi štědrá. Ale jsem především divadelní herec. Divadlo je pro mě ta pravá cesta. Čím jsem starší, tím intenzivněji to vnímám.

Jak divadelní herectví dokáže ovlivnit filmové, a naopak?
V jednu dobu jsem na to těžce narazil. Svoje návyky z divadla velkých gest a exprese jsem si přenesl i před kameru. Moje mimika a vůbec intenzita projevu byla neúnosná. I proto si myslím, že Aňa Geislerová udělala chytré rozhodnutí, když v divadle odmítla hrát. A to jsem ji kdysi na jeviště lákal. Neúspěšně. Začínala by tam od nuly, což pro hvězdu jejího formátu není jednoduché. A zároveň si myslím, že nechtěla divadlem načichnout. Před kamerou je dobrá i proto, že je čistokrevná filmová herečka. Svým „civilem“ umí zahrát i dost těžké role. Kdybych s ní stál před kamerou, měl bych asi problém naladit se na její způsob hraní. Ale i to se poslední dobou začíná srovnávat.

Jak se proměnilo herectví od dob, kdy jste začínal? Jaké to dnes má nastupující herecká generace?
Dneska jsou začínající herci bohužel konfrontováni s prací, která je okamžitě zprzní. Mám na mysli nekonečné seriály, v kterých si logicky vydělávají, ale v kterých nabydou falešnou jistotu, že takto je to správně. A to je totální průser. Proto jsem z takového seriálu odešel. A to i ve chvíli, kdy mi chtěli dát na půl roku hlavní linku. Týden jsem kvůli tomu nespal, protože moje kariéra je až na druhém místě, na prvním je rodina, o kterou se musím postarat. A tohle rozhodnutí bylo vůči rodině dost sobecké, protože jsem přestal vydělávat prachy. Skoro rok jsem neměl do čeho píchnout. Naštěstí mě rodina podržela a já se později zase roztočil. Nikdo z nás tedy nestrádal. Za tu zkušenost jsem rád, díky ní vím, že pokud to jen trochu půjde, bude pro mě nekonečný seriál zakázaná oblast. A právě v tom to ti mladí mají hrozně těžké. Už bych nechtěl být mladý. Tedy jako herec, jako chlap jo. Divadel je strašná spousta, všechno se to drobí, a aby se člověk něco naučil, musí se střetnout s něčím pořádným. Ale určitě se najde pár našinců, kteří jdou po těžší cestě... A těším se z toho, že mi už dýchá deset, patnáct mimořádně talentovaných kluků na záda.

Máte nějaké „zlaté herecké pravidlo“? Něco, přes co nejede vlak a co byste poradil mladým začínajícím hercům?
Nejsem ten pravý, který by měl dávat rady. Kdyby pět lidí žilo jako já, tak čtyři z nich by byli mrtví. Je zázrak, že jsem ještě tady. Stálo mě strašné úsilí, spoustu dřiny, průserů a sraček v osobním životě, abych se dostal tam, kde jsem teď. Stálo mě to vlastně skoro všechno. Skoro bych řekl, že mi to za to nestálo. Teď jsem šťastný, ale dojít k poznání mým způsobem bych nikomu nepřál. To znamená, že jediná má rada zní: je potřeba myslet na to, že člověk není sám. V herectví člověk snadno sklouzne k tomu já, já, já, já, prostě „jáismu“. Člověk musí pořád myslet na to, že tým je vždycky víc než ego. Ale abych Vám dal nějakou další hodnotnou radu, na to jsem ještě moc mladý!