Marka - to veselé a bezstarostné děvče - ale ne, to už není ona.
To už není ta sportovkyně, kterou i se třemi dětmi dokázala obdivovat ulice. Dnes je to úplně jiný člověk. Velice se jí zamotal život... Dny jí plynou velice pomalu v temnotě a šedi, někdy vlastně ani neví, proč ona musí žít v bolestech, smutku a depresi. Zůstaly však kolem ní tři děti a ona ví, že musí žít hlavně pro ně - postavit je do života alespoň trochu zodpovědně. A kdy jsou vlastně děti dospělé - vlastně až tehdy, až se úplně osamostatní a i pak je potřeba, aby alespoň z povzdálí měly oporu a pomoc ve svých blízkých.
Všechny její děti začaly jezdit dvakrát v týdnu do okresního města do kroužku plavání - Marka je začala doprovázet a v bazéně se jí velice zalíbilo.
Čistá, průzračná voda, školení trenéři a už i ona není jen pozorovatel, ale mnohdy vypomáhá s výcvikem nejen svým dětem, ale i jiným. A tak pomalu a jistě se z ní stává také pomocná trenérka. Na závěr hodiny si vždy do vody skočí také a vždy pociťuje úlevu svých psychických i tělesných potíží. Po nějaké době k ní přichází trenér oddílu:
"Nechtěla byste si udělat trenérské zkoušky? Měla byste kvalifikaci na výcvik dětí..."
Marka je potěšena důvěrou trenéra, ale současně i ví, že by ji to už zavazovalo. Avšak ona by to i dělala ráda. Ovšem dokáže to...?
Vzpomíná na své dětství, které se tak hodně lišilo od dětství těchto děti.
Vyrostla v poválečné době na vesnici, kde jediným zdrojem vody byl rybník. Byl to vlastně rybník? Vždyť se tam máchaly i husy a kačeny. Ale dětem to naprosto nevadilo. Máchaly se v té nízké vodě všichni společně, v zimě tam bruslily, když povolil led, tak se jezdilo zase na ledových krách.
Po čase se vybudovala poblíž vesnice vodní nádrž, kde už byla voda čistá. Dno sice kamenité a bahnité s drobnou násadou ryb - ale zde se již dalo plavat...
Marka si vyprosila od rodičů plavky a zkoušela se udržet na vodě. A jak to dělala? Rukama lezla po kamenech, nohama plácala na vodě. Takovým houževnatým způsobem se snažila udržet dolní polovinu těla nad vodou. Po nějaké době se už občas pustila jednou rukou a za delší čas se pustila kamenů úplně. Začala splývat, dělat tempa, i když občas ještě sjela úplně do kamenů. Její píle jí přinesla úspěch. Naučila se plavat. Její styl pochopitelně nebyl profesionální, ale plavat uměla. Občas si i troufla skočit ze stavidla do vody - měla výdrž i sílu - dokázala to...
To všechno bylo v dětství.
Jenže roky plynuly a ona teď již má nějaký ten křížek v zádech. A teprve teď dělat zkoušky? Ale co, za pokus to přece stojí...
V okresním městě byla první den teorie. Tu zvládla na výbornou.
Druhý den si již měli všichni účastníci dovézt plavky, neboť celý den se už zkouší v bazéně.
Zde Marka jen s úctou naslouchá, kolik let kdo závodně plaval a jakých při tom dosahoval úspěchů. Úplně se choulí do koutka bazénu - zde si příliš sebevědomá nepřipadá...
Začíná se s výcvikem jako u malých dětí. Profesionální odborníci z Brna nacvičují s plavci dýchání do vody, vyfukování bublin - obeznámení s vodou. Nácvik splývání a dochází na jednotlivé styly...
A už je tu komise a každý účastník musí přeplavat bazén ve třech stylech.
Marka je samozřejmě až na konci. Říká si - udělám, co je v mých možnostech, nic jiného stejně dělat nemohu - snad to zvládnu.
První dva styly na ni všichni moc pokřikovali, vyslechla připomínky, které k ní dopadaly do vody, ale dokázala bazén přeplavat. A už je zde kraul - volný způsob. Nikdy tento styl neplavala. Ví přesně podle pouček, co má dělat s rukama, co s nohama, jak dýchat. Kolikrát toto všechno ukazovala dětem, předváděla i osobně, ovšem to bylo jen u bazénu na sucho. Přesně ví, jak natáčet hlavu...
Teď je ve vodě. První tempo a už slyší trenéry - pořádně dýchat, co ty nohy - co ty ruce? Marka je ve vodě, která se jí přelévá přes hlavu... Co pomůže, že zná tak důkladně teorii, když ji z ní voda úplně smyla. Polyká vodu, ta do ní teče všemi otvory a trenéři na ni jen křičí... Teď již vůbec neví, jak plave, má sama dělat co se sebou, aby se v hloubce neutopila. Ani neví, jak vlastně ten bazén přeplavala...
A již je zde poslední disciplína - záchrana tonoucího.
Všichni účastníci se elegantními skoky snášejí do vody. Všichni, všichni až na Marku. Ta samozřejmě jako poslední a dokáže do vody skočit jen po nohou ... vyplavala... uchopila jednu paní a táhne ji ke břehu, kde už na ni čekají trenéři. S vypětím všech sil jim odevzdává "utonulou..."
A zde se plní číše jejího zoufalství...
"Milá paní, vy jste měla být utonulá a zatím jste nám přivlekla zachránce..."
Avšak jen tato úsměvná příhoda dopomohla Marce k úspěchu. Přesto, že neovládá dokonale své umění, dostává i ona trenérské oprávnění čtvrté třídy s tím, aby si na názorné předvádění plavání ve vodě brala raději "demonstrátora..."
Samozřejmě s tím souhlasí.
Teď už jen sprchy, sušárny a všichni účastníci se převlékají a mají zakončení v blízké restauraci.
Marka si sedá s jednou kolegyní ke stolu a vzápětí k nim přisedají dva trenéři.
S úsměvem se jeden z nich ptá Marky, co si dá na pití...
"Já vůbec nic, vždyť jsem za to dopoledne v bazéně ještě stále plná vody. Do mne snad tekla úplně vším. Ale to nevadí, jsem ráda, že jsem jela..." říká Marka.
A trenér dodává s úsměvem - kdyby takových nadšenců jako vy bylo víc - ono vám již prošlo rukami spousta neplavců, které jste naučila plavat - viďte?
"Ano, velmi mne to těší a děti v plavání mne mají rády. Zajezdím si s nimi často i po závodech a lékařských prohlídkách. Alespoň tak má ten můj současný život trochu smysl..."
* * * * *
PS. Tuto povídku zveřejňuji v této soutěži proto, že mne velice bolí, když čtu, kolik se už letos zbytečně utopilo v letních měsících nejen dětí, ale i dospělých...
Voda je k životu nezbytná, ale je to i živel, před kterým se nedá utéct.
Proto se k vodě musíme chovat všichni s tou největší pokorou a také ji chránit, aby se zbytečně neznečišťovala *
