Na Lichnici jsme byli naposledy asi před 5 lety, ještě tam však nebyla malá, ale dost významná rozhledna Milada. Ten, kdo ji navrhl nebo spíš měl nápad ji tam umístit, určitě potěšil mnohé návštěvníky. Z vyhlídky je krásný výhled po celé Polabské nížině směrem ke Krkonošským horám, Železným horám, končícím těsně před Kolínem a vůbec, pohled na zemský ráj kolem nás. Stáli jsme v potu tváře, nebo spíš jen já, na jejím nejvyšším ochozu, a ač byl opar a tím viditelnost nebyla úplně dobrá, řekla jsem si: zemský ráj to na pohled. I dětem se výhled líbil, hledali jsme Kutnou Horu, Krkonoše – jen obrysy v oparu, Kaňk. Dolů mi to šlo pomalu, chodím z kroucených výšek jak rak – pozadu, navíc točité schodiště a rastrové, kovové schody / je skrze ně vidět/ mi dávaly docela zabrat. Zato pro děti to byl tělocvik a pro mě chvilinka nervů. Nahoru vyšlápnout mi nevadí, ale až na dýchání, tak častěji proto odpočívám. Vnoučata vzorně čekala, až naberu dech a popojdeme. Nenechali mě v tom samotnou. Po zdolání rozhledny se mi tato odvděčila shora krásným výhledem, jen zábradlí, musím přiznat, jsem se držela jak veška košile.
Dole jsme pak doplnili tekutiny a vydali se na zpáteční cestu. V dochované, kamenné bráně Lichnice jsme zamávali s předsevzetím, že se zase brzy vrátíme.
Vypečeným autem jsme se vydali pokořit zámek Žleby, který je na cestě zpět k našemu domovu. Musím hned v úvodu zmínit, že stát se o zámek velmi dobře stará, což je patrné z celé prohlídky, kterou jsme absolvovali a nejen to, udržovaný park a celé okolí, které není zrovna nejmenší, vypovědělo, že všichni se snaží a dělají svoji práci dobře.
Vybrali jsme si okruh prohlídky – sály a salony. Viděli jsme nespočet jak palných, tak i chladných braní, loveckých trofejí, krásně prostřené tabule, porcelán ve vitrinách, obrazy, klenotnice, nádherná kachlová kamna a hned několik, další zajímavé drobnosti, stále ještě krásnou, prostornou funkční kuchyni. Rozhodli jsme se, že na podzim, než dojde k uzavření památek, ještě dáme věž a sklepení. Bude čas vhodný na to, aby byla co nejlepší viditelnost z věže. Potom, pokud bude doba příhodná a nebude nás trápit korona, možná dojde i na vánoční, resp. adventní prohlídku.
Naše vnoučata při výkladu na prohlídce ani nedýchala, o to se svým zajímavým výkladem zasloužil náš průvodce, který poutavě vyprávěl o rodině Auerspergů, kteří měli většinu času zámek v držení až do Benešových dekretů v roce 1945, kdy za jejich kolaboraci připadl státu.
Jsem ráda, že zase po několika letech jsme navštívili tyto historické objekty – jeden už jen nespočet let jako zříceninu, kterou vídáme denně přes údolí z naší chalupy, a z druhého objektu na nás dolehla síla dávné historie a sláva rodu Auerspergů, jimž dodnes vděčíme za jeden z krásných klenotů, který po nich zbyl. Tento objekt díky státu a potažmo díky mnoha šikovným lidem, je v takové stavu, v jakém je. Je zachován a opečováván pro další generace. A tak by to mělo být u všech objektů, které nám tu historie zanechala nejen pro nás, ale i pro budoucí.
Jenže kde vzít finance na opravy a údržbu, už tak je vstupné i pro děti a důchodce dost vysoké, ale stejně je to málo. Někdy se fakt vynakládají zbytečně finance na nesmyslné projekty, nebo se zřizují nové úřady, agentury se spoustou úředníků. To nechápu, „samet“ přeci sliboval zeštíhlení státních úřadů, zrychlení vyřízování věcí, mimo jiné i finance na opravu památek v naší zemi a to podle jejich důležitosti. Tolik let po „sametu“ se stále nic neděje. Stále čekám, kdy to už začne, a občas si myslím, že já se toho určitě nedožiju. I já jsem ani v době „sametu“ nevěřila všemu, co se slibovalo, ale to ať si každý rozebere sám podle pohledu na současnost, neboť to není předmětem tohoto letního putování mé rodiny, které se moc vydařilo.
Možná, že jsem některé z vás tímto příspěvkem tak trochu oslovila a zároveň i pozvala k návštěvě Lichnice a Žlebů. Ti, kteří by neodolali, bude čekat úžasný zážitek a nejen je, ale i třeba jejich vnoučat, či přátel.
Na vnoučatech jsem poznala, jak dychtivě poslouchala, na nic nesahala a jen jim očka svítila. Jen na malou chvilku jsem si vzpomněla, jak jsem to měla v dětství já, když jsem s rodičí jezdila po návštěvách hradů a zámků a užívala jsem si tyto prohlídky. Dodnes mi tyto prohlídky vždy učarují a historii hradů, zámků, zřícenin si vždy ráda poslechnu, a to i opakovaně.
Píšu tento článek v neděli v podvečer, na parapet bubnuje blahodárný déšť a oblohu protne sem tam i záře blesku a hrom zle zaburácí. Z očí se mi derou slzy stesku po vnoučtech, nevídáme je tak často, jako když byla malá, a tak nám jejich milá přítomnost s manželem chybí. Nedá se nic dělat, musíme se s tím smířit, víme, že tu jsou, jsou ve svém světě šťastná, a že zase nadejde čas shledání....
Na závěr několik snímků z výletu. Omlouvám se, snímky ze starého foťáku a v celém zámku, tedy v místnostech je dost šero a byl zákaz používat blesk.
