„Toto období je pro všechny velmi těžké, zvládám ho, udělala jsem věci, na které nebyl čas, ale už se šíleně těším mezi lidi, hlavně do divadel a na konzervatoř, kde učím,“ říká herečka Ilona Svobodová.
Jak velký bude mít epidemie koronaviru dopad na kulturu?
Dopad to určitě mít bude, nevím, jak dlouho se z toho budeme sbírat, ale na druhou stranu se lidi určitě těší do práce, takže budou pracovat radostněji. Myslím, že si lidé uvědomili spoustu věcí, pokud na to měli čas a kapacitu se zamyslet. Kulturu potřebujeme, možná víc, než si často naši vedoucí představitelé představují. Doufám, že se diváci na divadla, koncerty, festivaly těší. My potřebujeme je a oni, doufám, nás. Kultura často odráží pocity a atmosféru společnosti, proto třeba lidé tak prahnou po narážkách např. na politiku.
Máme nyní čas zavzpomínat na vaše začátky. Jak vás vlastně napadlo být herečkou?
Když jsem byla malá, tancovala jsem, hrála na klavír, kreslila a chtěla jsem dělat vždy něco uměleckého. Ale na gympl mě komouši několikrát nepustili, kvůli tatínkovi a dědečkovi, tak poslední šance dělat zkoušky na střední školu byla Konzervatoř. A vyšlo to.
Jako mladou dívku si vás vybrali do svých filmů režiséři Vláčil a Otakar Vávra. Jak na tyto velikány českého filmu vzpomínáte?
Často na oba pány myslím, hlavně na Františka, byl to geniální a laskavý člověk. I když práce s ním byla velmi drsná. Ale dal mi tolik rad do života i do práce. Otakar Vávra se choval velmi přátelsky, měl asi pocit, že mě musí pomalu zasvěcovat do tajů filmu. I když ženy trápil, na mě byl milý.
A co vzpomínky z divadla, jací herci vás nejvíce ovlivnili a které hry jste měla nejraději?
Vzpomínám moc ráda na práci s Martinem Hubou, který hry režíroval a také v nich hrál. Krásně se mi hraje s Danou Kolářovou. Ze zesnulých herců pořád ráda vzpomínám na úžasná setkání s Mirkem Dlouhým, Borisem Rösnerem, Jiřím Sovákem, Janou Dítětovou, Jiřím Adamírou a hlavně Vilémem Beserem. Z titulů jsem milovala Garderobiéra, hráli jsme ho v Divadle v Dlouhé a pak představení Ingmara Bergmana Po zkoušce, které jsme nastudovali v Divadle v Řeznické. Teď mám ráda Drahou Matyldu s Danou Kolářovou a Ženu, která uvařila svého manžela s Nelou Boudovou.
Přátelíte se s herečkami, se kterými hrajete?
Nevím, čím jsem si to zasloužila, ale moc si rozumím s Danou Kolářovou. Vídáme se, i když nehrajeme, jdeme třeba na oběd nebo na sklenku. Ráda mám holky z divadla v Celetné. Tam teď zkoušíme hru Dámská čtyřhra. Jsou to čtyři holky na golfu. A jejich řeči, to je tak trochu Sex ve městě po x letech…
Hodně se věnujete také dabingu. Svůj hlas jste propůjčila celé řadě hereckých hvězd jako jsou Michelle Pfeiffer, Demi Moore, Melanie Griffith nebo Sharon Stone. Která z těchto hereček je vám nejbližší?
Asi Michelle Pfeiffer. Moc mě baví, je dobrá herečka, je stále krásná, ale nedávno jsem ji dabovala jako stařenku a to oceňuji, že se nechala zestárnout. A to hodně. Ale svým způsobem ráda dabuji i Demi Moore.
Lidé vás asi teď nejvíce znají jako Jitku Farskou ze seriálu Ulice. Ještě vás ta postava stále baví?
Ano, Ulice mě stále baví, protože tam nejsem pořád a nějak výrazně. Střídáme se v linkách, to znamená, že každý má po určitou dobu hlavní roli. Tvůrci mi vycházejí obrovsky vstříc, protože mám plno jiné práce. A když tam jsem méně, neznamená to, že mě vyhodili, ale že jsme se tak dohodli.
Možná ne všichni vědí, že vaším druhým manželem byl skladatel a hudebník Petr Skoumal. Jak moc ovlivnil vaši uměleckou dráhu?
Velmi. Bylo to úžasných 25 let. Ale myslím, že jsme se v dobrém ovlivňovali vzájemně. Ani jeden jsme s jiným partnerem tak dlouho nevydrželi.
Hrajete v několika divadlech, v seriálech, učíte na konzervatoři. Máte čas i na nějaké další koníčky? Nebo jak nejraději relaxujete?
Mám ráda posezení s přáteli, i jen tak po představení. To mě naučili staří herci a herečky v Realistickém divadle, kde jsem strávila pěknou řádku let. Dali mi určité tradice, po každém představení i generálce se zůstalo v klubu. Mělo to něco do sebe. Čas odpočívat moc nemám, ale už jsem stará, a proto si ho musím dopředu plánovat.
Bojíte se stárnutí?
Stárnutí se nebojím, už se tam řítím. Bojím se jen některých nemocí. Zažila jsem dva dědečky a dva pradědečky, všichni umřeli ve věku kolem devadesátky. Měli plno zájmů, četli, udržovali si znalost cizích jazyků, vlastně měli pořád co dělat a byli optimisté. Jeden dědeček si například dělal statistiku, jak dlouho jsou u nás Rusáci. Je důležité být stále aktivní.
