Co taková krize znamená pro divadlo, jako je Viola?
Stejně jako ostatní, můžeme v tuhle chvíli jen čekat. Pro diváky „hrajeme“ on-line, připravujeme setkání s některými herci před kamerou v divadle, dokončili jsme zkoušky nové hry, která měla mít premiéru začátkem dubna. Divadlo Viola je obecně prospěšná společnost, tedy nezisková organizace. Na provoz sháníme granty a výrazně nám pomáhají tržby a vyprodaná představení. Ovšem co bude dál? Kdo ví. Všichni se budeme snažit, aby Viola přežila, ale v té představě budoucnosti je nyní tolik neznámých. Nejdůležitější je, aby se diváci nebáli vrátit, aby jejich společné prožívání divadelních příběhů na jednom místě bylo silnější než obava z nějaké další potenciální nákazy.
Jak trávíte volný čas?
Jan Werich jednou řekl, že nejhorší je, když je každý den neděle. V době, kdy nemohl hrát divadlo a vlastně se mu moc nechtělo ani psát „do šuplíku“. Současná situace je opravdu nečekaná a v mnoha směrech velmi zvláštní. Člověk si musí pro každý den udělat přesný harmonogram, aby nezlenivěl nebo aby se „nezbláznil“. Snažím se to dělat jako můj tatínek po smrti maminky. Myslím, že to byla cesta, která mu pomohla všechno v osamění bytu postupně překonat. Stejně jako dřív jsem obklopen knížkami a texty. Čtu, hledám, přemýšlím, co by pro Violu bylo vhodné a nejlepší.
Jaký máte recept na dobrou náladu?
Obecně vyznávám výlety do přírody s rodinou, stolní hry s dcerou. Snažím se občas vypnout mobil a zavřít počítač. Momentálně mi to moc nejde, ale i když jsme teď společně víc než dřív, hledáme všechny možné způsoby, jak domácí „ponorku“ v karanténě překonat a přežít s humorem a vtipem.
Co má za normálních podmínek ředitel Viola na starosti?
Protože Viola je víc klubové prostředí, odjakživa nemá příliš zaměstnanců. S dvěma kolegyněmi jsme jen tři a další velká skupina kolegů z techniky s námi spolupracuje externě. Ředitel, stejně jako všichni ve Viole, se snaží, aby uměl ode všeho něco. Ale každý máme to své za hlavní. Program, provoz, dramaturgie a výběr titulů. Další spřízněné duše nám pomáhají s propagací. Ale u Violy naštěstí po léta platí, že to nejlepší se propaguje samo a lidé – spokojení diváci - si mezi sebou řeknou a doporučí večery ve Viole navzájem.
Představení ve Viole jsou neustále vyprodaná. Čím to je? Jak volíte repertoár?
Jak se říká, klepu na dřevo… Snažíme se, aby každý měsíc nabídla Viola nějakou novinku, třeba i jen jednorázový večer mimo stálý repertoár. A protože náš sál je opravdu malý, máme některé výjimečné tituly na repertoáru delší dobu. Navíc, Viola to už dávno nejsou jen večery poezie, ale i dramatické miniatury, koncerty nebo večery ve stylu literárních kabaretů. Neopakovatelnou atmosféru Violy si kromě našich herců a diváků užívají také např. Milan Markovič, Milan Lasica nebo Jaromír Nohavica. Skvostem byl i večer k poctě Josefa Somra a Jana Skácela, kdy za námi přijel Jura Pavlica s Josefem Fojtou z Hradišťanu. Koronavirus nám zatím zhatil večery s Marií Tomášovou a nebo Viktorem Preissem, ale na podzim jistě nabídneme náhradní termíny.
Kdo patří mezi vaše kmenové herce?
Viola je asi nejmenší velké divadlo v Praze. Uvítáme u nás každý večer jen 80 diváků, ale velké divadlo je to pro svou bohatou historii a významná herecká jména Violu doprovázejí od začátku. Viola není pro každého, ale kdo si ten komorní sálek zamiluje, vrací se rád. Vždyť u nás vystupovali od Zdeňka Štěpánka a Karla Högera přes Radovana Lukavského, Eduarda Kohouta, Vlastu Fabiánovou nebo Danu Medřickou snad všichni velikáni předchozích hereckých generací v průběhu dosavadních sedmapadesáti let. Dnes mezi kmenové tváře počítáme např. Táňu Medveckou, Jiřího Langmajera, Hanu Maciuchovou, Jiřího Dvořáka, Táňu Dykovou, Jaromíra Medunu, Davida Novotného, Marka Ebena, ale i Václava Koptu nebo Jana Zadražila a Hanuše Bora. A to jsem zdaleka nepřipomněl všechny.
Po kterém představení se Vám teď nejvíc stýská?
Samozřejmě asi nečekáte, že bych vám řekl jedno jediné představení. Těším se, až Viola bude zase plná diváků, ať už si z naší nabídky vyberou cokoliv. Večer poezie, divadelní představení nebo koncert. Ale líto mi je herců, kteří měli právě před premiérou, byli jak závodní koně na startu a ten výstřel jsme museli odložit. Hru Tomáše Vondrovice Michalengelo: Mramorová horečka první diváci uvidí, až přestanou platit pravidla nouzového stavu.
A na co byste pozval seniory, až zase začneme chodit do divadla?
Nemám rád dělení podle věku. Znám hodně mladých starců a stejně tak i mladých a aktivních seniorů. Viola je divadlo pro všechny citlivé a vnímavé diváky. Tahle bývalá vinárna poezie, dnes divadlo bez všech základních technických parametrů, bez portálů a pořádného zákulisí nabízí nevšední zážitky a setkání s herci a uměleckými díly, jaké jinde sotva potkáte. Přesně to popsal Otakar Ťulda Brousek: „V dnešní době, kdy na obyčejné placičce, zvané mobilní telefon, můžeme pozorovat hvězdné nebe, pouštět si filmy, spojit se s kýmkoli na druhé straně zeměkoule, sdílet fotografie s “přáteli” na sociálních sítích a mít pocit, že jsme in, tak jsme vlastně out, nebo-li vedle jak ta jedle. Jsme sami jen s tou plackou. A přece existuje místo, neuvěřitelně malé, kde člověk může zažít takový malý zázrak. Něco jako červí díra. (Červí díra je ve fyzice hypotetický objekt umožněný schopností časoprostoru utvořit „zkratku“ přes prostor a čas. ) Být kdekoliv, prožívat osudy lidí z historie i současnosti, plavit se po moři, létat vesmírem, nechat se unášet proudem fantazie kamkoliv a sdílet tenhle zážitek s jinými, živými, sedícími hned vedle vás. Tím místem je poetické divadlo Viola. Viola je totiž taková červí díra do vesmíru poezie.“
V současné době je možné Divadlo Viola podpořit ve sbírce, která může za současné situace pomoci nejen pražským divadlům. Viola má vlastní dárcovskou platformu na https://www.donio.cz/Viola „Jsme obecně prospěšná společnost a do značné míry jsme závislí právě na příjmu ze vstupného. Tato výrazně delší divadelní přestávka, než na jakou jsme všichni za normálních okolností zvyklí, může naši práci výrazně ovlivnit. Velmi si vaší podpory vážíme!,“ vzkazují z Violy všem svým příznivcům a přátelům.
