Krokem Krakovem
Foto: autor

Krokem Krakovem

23. 3. 2020

O tomto starobylém polském královském městě se dozvíte nekonečně víc z internetu. Já tam nebyl jako turista (ani kulturista, ani naturista). Mohu přispět jen několika postřehy a fotkami, jak to  obvykle ze svých cest píšu. Hlavně to, co se v příručkách pro turisty nedozvíte.

A už jen podotýkám, že měsíc strávený v Krakově jsem prožil v epoše před koronavirem. To byla ještě svoboda…

Prvně jsem víc promluvil s místními lidmi 20. února. Přivítali mne mísou obrovských koblih, až jsem se lekl, že vědí, že mám ten den jmeniny. Ale to nevěděli. Oni prostě slaví poslední čtvrtek před Popeleční středou (začátek masopustu) jako Tlustý čtvrtek. Jak to, že to my, obézní a ateističtí Češi, nevyznáváme? Kde jsou obchodníci, kteří by nás po svatém Valentýnu přesměrovali na koblihy? U nás na to přišel jen jeden člověk, a to ještě původem cizinec… 

Tak dál. Co mi tu dělalo opravdu velké potíže, to je to, že jsem neměl kam dávat odpadky. Já jsem si spolu s vámi zvykl třídit odpad v domácnosti. Papír zvlášť, PETky zvlášť, sklo zvlášť. A teď si představte, že Poláci – aspoň tady v Krakově – netřídí! Já chodil celý nervózní s petkou a se starými novinami a pořád hledal, kam to uložit. Ale bohužel, Poláci to všechno hází do velkých pytlů a ty skladují u chodníku. Nevěřili byste, jaké přemáhání mě to stálo, naházet to všechno do jednoho pytle. A to všichni tušíme, že se to dnes v české spalovně zase míchá dohromady a spaluje.

Musím ještě dodat, že největší potíže měl jeden Fin, kterému jsem dal trochu kávy. Příslušník ultraekologického národa si uvařil, pochutnal si, ale pak chodil po našem minihotelu a pořád se ptal: „Kam patří bioodpad? Kam patří bioodpad?“ No kam, do společného pytle se vším možným a na ulici, Fine. (Ale bylo mi ho líto.)

Bydlel jsem v sousedství lidiček z různých zemí. Kromě Fina tam byla třeba Gruzínka s poetickým jménem Tinatini (což znamená Sluneční paprsek), Číňanka Xinyu, která poslala domů balíček s rouškami a dezinfekcí (který ale někdo na cestě ukradl) nebo Turek s krásným jménem Devrim  Ḉakmak (které je v současném polodiktátorském Turecku podezřelé, neboť znamená Svobodu a Světlonoše či Maják – takže mladík jel raději studovat do zahraničí).  

Protože jsem v ultrakatolické zemi (80% obyvatel), narážím všude na skvostné a pečlivě udržované kostely. Nejstarší je kostel sv. Vavřince již z 11. století (na snímku), k nejmohutnějším patří klášter a kostel sv. Františka z Assisi. Ale já posílám fotku kostela sv. Josefa z předměstí Podgórze, kam už se tolik turistů nedostane. Cestou tam jsem v lanoví mostu zahlédl pár akrobatů – naštěstí to jsou jen umělecké figury. Hrad Wawel jsem fotil v noci i ve dne a je to obrovský komplex převážně renesančních budov. Uvnitř starého města jsem pro vás vyfotil dvě krásné postavy zvoucí do restaurace.

Na Hlavním náměstí bych ovšem neměl opomenout slavnou baziliku Panny Marie s obrovitým, bohatě vyřezávaným oltářem (bohužel právě opravovaným) a s melodií, která denně zní nad hlavami. Kdysi ji troubil trubač, kterého však zasáhl šíp, takže znělka zůstává nedokončená. Od baziliky se táhne dlouhá šňůra vyšňořených koňů s krásnými kočáry. Všechny čekají na turisty a všechny řídí jezdkyně… nebo se jim říká řidičky nebo snad vůdkyně? Kočí asi ne, když to jsou ženy, ale kočky to jsou, to jo…

Všude v ulicích jezdí spousty cyklistů, většinou v jakési burce, protože jim jsou vidět jenom oči, je totiž pořád únor. Taky je tu množství městských kol, která si můžete půjčit, jak to známe i u nás. Ale když mi v jednom obchodě nabídli hulajnogu, tak jsem raději zdrhnul. Ani jsem nečekal, co to znamená. (Ani to nechtějte vědět a já vám teda řeknu. Má to dvě malá kola, jezdí se na tom vestoje a odráží se vždy jednou nohou. Kdybyste to zkusili oběma najednou, spadnete si do úsměvu. Již snadné…) 

Je zajímavé, co se může stát zkušenému seniorovi, když jede městskou dopravou. Už jsem si asi příliš zvykl na to, že většinou – jako osoba na hranici přestárlosti - jezdím zdarma. V Krakově jsem však potřeboval lístek. Naštěstí v každé tramvaji i autobusu byly samočinné plechové krabice, které lístky po vložení mincí vydávaly. Pro důchodce stál zhruba deset korun. První dva dny jsem jezdil tak, že jsem si po řádném zaplacení odebral z krabice čerstvě natištěný lístek a spokojeně se usadil. Fakt mi trvalo dva dny, než jsem si povšiml, že si nestačí lístek koupit, ale také si ho musím orazit v jednom z mnoha přístrojů, které tam jsou v nápadně žlutém provedení každé tři metry. Já se nějak domníval, že stroj mi vydává lístek jen jako potvrzení o zaplacení, čili už „oražený“. Pěkně oražený jsem byl ale já.

 

Cizinec se přizpůsobí, anebo zaplatí

Jednu zkušenost vám popíšu podrobněji, neboť vám může zachránit skoro dvě tisícovky.

Dlouho jsem už mimo centrum hledal, kde bych zaparkoval auto. Jel jsem asi kilometr a všude stály vozy. Až konečně u zastávky tramvaje bylo místo, tak jsem se postavil na začátek celé fronty. Bylo to před přechodem pro pěší. Ještě jsem očima odhadl vzdálenost od přechodu. Jo, je to minimálně sedm metrů, řekl jsem si spokojeně. V Česku se těch povolených pět metrů často nedodržuje, ale v cizině si musím dávat bacha.

Když jsem se za hodinu vrátil, měl jsem na autě botičku. Volám na číslo městské policie a česko-anglicky vysvětluju, že si u mě na autě zapomněli botičku a aby přijeli. Naštěstí jsem měl zrovna v autě nákup, tak jsem začal hodovat, dokud se neobjevili dva městští strážníci. Jak to někdy bývá i u nás, nevypnuli modré majáčky, aby bylo každému jasné, že pracují a že chytli provinilce.

Starší strážník pečlivě vypsal všechny údaje z mé občansky a řidičáku a pak přikročil ke mně: „Co nám říká artikul 49?“ Nevěděl jsem, co nám říká artikul 49 a jen jsem doufal, že mne pan strážník nezbije. Nejen že nezbil, ani pokutu mi nedal! Vysvětlil mi, že parkuji příliš blízko přechodu. Takových osm metrů. „No sláva,“ řekl jsem už česky, „osm metrů je víc než pět, takže…“

Ani mě nenechal dojásat. Trval na svém a varoval mne, že jestli to udělám ještě jednou, dostanu pokutu 300 zlotých. To bych teda nerad, protože to je asi 1800 Kč. Večer jsem hledal, co je článek 49. A bohužel, bylo to tak, v Polsku se nesmí parkovat méně než deset metrů před přechodem pro pěší. To je právě v tom článku 49. Tak si to zapamatujte prosím a vzpomeňte na mne, než někde v Polsku odstavíte auto. (Jste cizinec a proto si při vstupu do země nemůžete dělat to, na co jste zvyklí z domova, to dá rozum. To platí pro každého ilegálního připrchlíka čili imigranta. Domácí obyvatelstvo se vám nebude a nesmí přizpůsobit, vy se musíte přizpůsobit jemu. A vláda hostující země by si to měla umět vynutit. – Ale to už je kus politiky.)

 

Ve světě soli

Obrovský dojem na mne učinila návštěva solného dolu ve Věličce. Teda ono se to správně píše Wieliczka, ale když to chci „po česku“ skloňovat, už to jinak napsat nejde. Naprosto monumentální podzemní „stavba“. Nejdřív  jdete stovky a stovky metrů dolů po krásném dřevěném schodišti. Schodů je 800! Už skoro cítíte, že Austrálie je blízko.

Jedna ze základních tras měří 3,5 km a vede množstvím chodeb a sálů s vynikajícími a plně funkčními modely technologie i samotných horníků, s originály i replikami důlních strojů a nářadí, s rafinovaným osvětlením všelijakých zákoutí, podzemních jezer a důlních děl. Úžasné konstrukce ze stovek trámů důmyslně sesazených. Dech beroucí kaple. Množství solných soch a především největší sál – jedenáct metrů vysoká kaple svaté Kingy (to je polská kněžna ze 13. století, tehdy se k dědičnému královskému titulu dostali v Čechách Přemyslovci).

Kaple je plně vyhloubená v soli, s nádhernými lustry, o nichž jsem si s obdivem říkal, že jsou křišťálové. A nebyly! Průvodce nám říkal, že ze soli jsou vyrobené lavice i ty lustry. O sochách nemluvě. Všechno je vytesáno v soli.

Po celá staletí zde pracovaly generace horníků, pochopitelně ne kvůli turistům, ale aby měli obživu. Za 700 let zde lidé vytvořili 245 km chodeb a dostali se do hloubky přes 300 metrů. 26 šachet vedlo do podzemí! A celou tu dobu byla sůl vzácnost, to přece víme. Dalo se s ní výborně obchodovat a zázračně zbohatnout. Proto se mě silně dotkla nekonečná státnická moudrost jejich krále Kazimíra Velkého, který panoval ve 14. století. Nejenže byl zakladatelem druhé nejstarší středoevropské univerzity (po naší Karlově univerzitě), byl také prozíravým hospodářem. Ustanovil totiž zvláštním královským výnosem, že sůl se musí těžit tak, aby zůstalo dost i pro příští generace. (A tohleto by měla slyšet nejedna současná vláda.)

Ještě bych připomněl, že polský bolševik začal po válce těžit tak bezohledně, že hrozilo zničení velkých památek. A pozor, v celém dole se smí fotografovat. To bylo jedno z mých největších překvapení, vždyť při prohlídkách našich historických staveb jistě znáte nerudně úzkostlivé zákazy fotit.

(Nejraději bych dodal, že svatá Kinga byla maďarského původu a původně se jmenovala Kunigunda, ale bojím se, že by některý český starý muž si z toho dělal veřejně legraci, protože nezná původní význam toho slova a nevidí si do pusy.)

 

Když vraždí sousedé

A ještě jeden silný zážitek si z Krakova odvážím. Je z parku pojmenovaném po H. Jordanovi, gynekologovi a průkopníkovi tělesné výchovy v 19. století. Sem asi turista jen tak nepáchne, leží totiž mimo historické centrum, za rušnou ulicí a shlukem školních budov. Tak v tomhle parku jsou desítky kamenných bust polských mužů a žen. Brzy si povšimnete, že mnoho z nich zemřelo v letech 1945-1963 a začnete si číst texty pod nimi. Jsou o válečných a poválečných hrdinech polského národa.

Procházím parkem a čtu příběhy. Rotmistr Witold Pilecki se nechal v roce1940 dobrovolně chytit a přepravit do Osvětimi, aby získával informace o vězněných a předával je polské ilegalitě. V nelidských podmínkách koncentračního tábora se mu podařilo založit tajnou vojenskou jednotku. Jako jeden z prvních podal po válce svědectví o vraždách Židů a příslušníků dalších národů. V roce 1947 jej polská bezpečnostní služba zatkla a komunistický soud odsoudil k trestu smrti. V roce 1948 jej ve Varšavě zastřelili.

Generál Fieldorf vedl za války útvar hlavního velitelství ilegální Zemské armády (Armia Krajowa), řídil atentáty na vůdce SS a zasloužil se o úspěšné diverze proti nacistickým okupantům. Po válce jej komunisti nechali uvěznit, a když odmítl s nimi spolupracovat, odsoudili ho a ve vězení oběsili.  

Generál Okulicki byl posledním velitelem Zemské armády, která byla rozpuštěna v lednu 1945. Generál tak učinil proto, aby vojáky uchránil před terorem přicházející Rudé armády. Zemská armáda byla totiž podporovaná západními spojenci. Měla dvě stě tisíc příslušníků, z nichž sto tisíc padlo v boji s hitlerovci a padesát tisíc bylo za pomoci polských komunistů vězněno v Sovětském svazu. Dva měsíce po rozpuštění zemské armády byl generál Okulicki unesen sovětskou tajnou službou NKVD a spolu s dalšími obviněn z protisovětské činnosti. Byl odsouzen na deset let, ale již v dalším roce byl v moskevském vězení zavražděn.

Jména a osudy. Jména a osudy. Nakonec ještě jeden, ve všem tom běsnění ještě méně uvěřitelný. Danutu Siedzikównu nechal komunistický režim zastřelit popravčí četou, když jí bylo 17 let. V roce 1944 jí bylo 15 a její matku popravili Němci. Danuta proto vstoupila do Zemské armády, aby pomáhala polskému odboji. Avšak nebojovala se zbraní, pouze obvazovala raněné. Jako ošetřovatelka pokračovala i bezprostředně po válce, když se část Zemské armády odmítla podřídit Stalinovu režimu. Komunisté ji nechal zastřelit.

Ne, nechci slyšet: „Nojo, to byla tenkrát taková doba“. „Takovou dobu“ nelze nikdy přijmout, nikdy se s ní smířit, nikdy zapomenout. Víme všichni, jakou spoušť za sebou zanechali čeští komunisté na konci 40. a v 50. letech. V Polsku to bylo násobně horší. Polsko je nejen asi třikrát větší země, navíc v historii několikrát bojovalo s Ruskem, Sovětský svaz jej po dohodě s Hitlerem v roce 1939 věrolomně přepadl, povraždil jim tisíce důstojníků v Katyni i jinde, tisíce zavlekl po válce na Sibiř a neodpustil nikomu, kdo bojoval za nezávislost Polska směrem od Západu, nikoliv od Východu. Do těchto zvěrstev se pak zapojili polští komunisté (pod názvem PSDS). Poláci se také postavili nacistům i komunistům mnohem silněji než Češi, a proto je také vztah běžných Poláků k Rusku i ke komunistům nesmiřitelný. To jen pro vysvětlení a porovnání.

 

Nebudu vás už zatěžovat historkami s odlišným významem českých a polských slov. Jako že zapach = vůně, tak = ano, zachod = západ, czerstwy = oschlý a zase naopak  silnice = droga, koberec = dywan a borůvky = jagody. A pak, že si jsou polština a čeština podobné. No to ony opravdu jsou, jen na to vždycky nespoléhejte. A co jsem v rodném Česku nevěděl – že přeškrtnuté Łse čte spíš jako U (jako anglické w). Takže i ten złoty je „zuoty“ a Wroclaw je „vrocuaf“.   

Takže cześć („češť“) = nazdar.

Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 50. týden

Blíží se vánoční svátky a s nimi návštěvy v rodinách, u známých, a také jiné společenské události. A tak si tentokrát vyzkoušíme, jaké máte znalosti z etikety.

AKTUÁLNÍ ANKETA