Martin Moravec sepsal otevřenou zpověď lékaře o sebevědomí, strachu, naději i problémech, které přináší stárnutí populace.
Jak si vybíráte, s kým budete psát knihu? Máte nějaká kritéria, podle kterých si říkáte, že povídání s někým vydá na zajímavou knížku?
Buď k tomu pomůže úplná náhoda, nebo přijde nabídka, ale u profesora Beneše to bylo ještě jinak. Vždycky se mi líbilo, jak mluví a jak umí formulovat názory. Upřímně a zároveň zábavně. Jenže co s tím, když máte celý život trochu nízké sebevědomí a říkáte si, že by vás určitě odmítl. Tak jednou zkrátka zavřete oči, sebere odvahu a oslovíte ho. A on souhlasí.
Čili jste se mu ozval, že jste ten a ten a rád byste s ním napsal knihu?
Přesně tak to bylo, předtím jsme se neznali. Sice jsem s ním dělal jeden rozhovor, ale takových nás byly a ještě budou stovky. Dnes sám nevím, kdy jsem tu odvahu sebral. Možná mi k tomu pomohla sklenka vína, kdo ví. Každopádně to bylo jedno z nejlepších pracovních rozhodnutí.
Vedete Magazín DNES, který je známý kvalitními rozhovory. Dá se laikovi vysvětlit, jak na to, aby se rozhovor dobře četl? Jak udělat dobrý rozhovor, ať už časopisový nebo knižní?
Když učím studenty, vždycky jim říkám: bavte se s dotyčným tak, jako byste s ním seděli u piva. Sice s respektem, ale bez přehnané úcty. Pokládejte otázky prosté, jednoduché, skočte mu do řeči, když se vám něco nezdá, diskutujte s ním, oponujte, ale nebuďte hrubí. Žádná otázka není tabu. Nestyďte se neurochirurga zeptat, co mu připomíná lidský mozek. Dosáhnete zajímavější odpovědi, než když vám bude složitě popisovat jeho funkce.
Na to jste se opravdu zeptal?
Jistě, zeptal. Začíná tak jedna z šesti kapitol, která je celá věnovaná mozku.
A co tedy mozek připomíná?
Květák. Na bočném řezu mají podobnou strukturu a podobně i končí: mozek kmenem a květák stvolem. Tvarem pak mozek připomíná i vlašský ořech. A právě tady dostanete tu zajímavou odpověď. Zjistíte, že mozek je květáku nejen podobný, ale že se k němu neurochirurgové i podobně chovají. Taky občas musí uříznout nějakou tu paličku.
Teď mluvíte skoro jako doktor...
Však si ze mě kamarádi dělají legraci – že už bych po roce stráveném vedle profesora Beneše mohl skoro operovat. Profesor mě dokonce pozval i na sál. Tedy dívat se, ne operovat (směje se). Ale abych se ještě vrátil k vaší otázce. Samozřejmě jsem si o něm dlouho četl, poslouchal jeho rozhovory, četl si i o mozku, abych před ním nebyl za úplného barbara. Ale ve finále jsem to studium nepřeháněl a ptal se opravdu jako laik. Jednoduše, prostě. Aby se čtenář z knihy nejen něco dozvěděl, ale aby ho zároveň bavila. A aby si třeba řekl: „Aha, tohle mě vždycky zajímalo.“
Jaký je profesor Beneš? Měl na psaní knihy vůbec čas? Povídá rád?
Teď nevím, jestli ten rozhovor náhodou nebude číst. (směje se) Chválit bych ho mohl do zítra, ale to možná slyšet nechcete. Že je špička v oboru, to se ví. Ale je svůj. Svérázný. Upřímný. Nekompromisní. Velmi soutěživý – což jsem poznal, když jsme si byli zahrát tenis. Možná někomu bude připadat příliš tvrdý. Ale bez toho by nebyl tím, kým je. Tedy špičkou nejen u nás, ale i ve světě.
A ten čas měl?
Měl. I když někdy jsme museli domluvenou schůzku zrušit – když ho na poslední chvíli zavolali k akutnímu případu na sál. A víte co? On se tam těšil. Čím těžší operace to byla, tím větší radost z ní měl. „I ve svém věku se pořád učím nové věci,“ říkal s radostí.
Co nejzajímavějšího jste se při psaní knihy o něm dozvěděl?
Nerad bych prozrazoval obsah knihy. Ale třeba jak ho zatkli v Číně při lovu brouků? To je skvělá historka, doporučuji. Stejně jako zážitky z dob studií.
Překvapil vás něčím?
Překvapoval mě vlastně denně. Názory i přístupem k životu. Překvapí vás už vstup k němu do kanceláře, kde nejprve narazíte na tři leguány a pak i hada. Dokonce vás pobídne, abyste si leguána pochovali. Ale vy se asi ptáte na jeho názory. I tam mě překvapil. Někdy velmi tvrdou upřímností – to když jsme se bavili o eutanazii nebo o víře. Ale jindy i naprostou lidskostí. Nezapomenu, když vyprávěl o tom, jaké mu pacienti nosí dárky. „Někdy si vyčítám, jakou práci jsem si vybral,“ říkal. Narážel třeba na politiky a srovnával jejich zodpovědnost se svojí. Pak se chvíli zamyslel a dodal: „Ale pak vyoperuji nádor malé holčičce, zachráním jí život a ona mi za to při kontrole přinese obrázek, který sama namalovala. Tam si řeknu, že moje práce opravdu má smysl.“
Jeho zodpovědnost je asi obrovská, že?
Jednu věc jsem při psaní zjistil. Na rozdíl od mnoha jiných oborů nemá neurochirurg cestu zpět. Když pacientovi špatně sroste noha, ortoped ji zlomí a nechá ji srůst znovu. Ale jakmile se něco poškodí v mozku, už to nikdy nikdo nevrátí.
Mluvíte v knize třeba o stárnutí, o tom, jaké problémy přináší současné stárnutí populace?
Mluvíme o tom hodně a ze všech různých směrů. Jedním z nich jsou třeba hranice pro různé zákroky či operace. V tom je profesor Beneš velmi nekompromisní. Říká, že spousta těchto hranic byla stanovena dávno, navíc hloupě, a vzít nějaký věk a říct „člověk po sedmdesátce už nedostane nové srdce“, je nesmysl. Vždyť takový člověk může být – a nejspíš i bude - v daleko lepší kondici než alkoholický třicátník. Čili hranice rozhodně ne.
Dotkli jste se i toho, že starých pacientů přibývá?
Samozřejmě, dotkli. Několik hodin jsme debatovali o starých pacientech, o těžkých nemocích, ale třeba i o eutanazii. Profesor Beneš nezastírá, že pacienti nad osmdesát let jsou největším tématem současné medicíny. A podle něj se v tomto směru musíme ještě mnohé učit. Protože medicína neznamená za každou cenu jen léčit, ale i nechat odejít, když už léčba nepomáhá a dotyčného spíše trápí. Existují případy, kdy těžkou operací přidáte pacientovi čtyři týdny života. Ale jaké to budou čtyři týdny? Stráví je v nemocnici, daleko od svých blízkých, dost možná na přístrojích. Nebo mu tím těžkým zákrokem naopak ještě přitížíte. Ovšem jako lékař ho provést musíte. Čili medicína by neměla obsahovat jen léčbu za každou cenu, ale zároveň i milosrdenství. Což ovšem hned neznamená eutanazii. Ale to už bych prozrazoval moc… Pro mě osobně byla témata týkající se starých pacientů jednou z nejzajímavějších částí knihy.
