Dnes mne čeká výlet nazvaný trochu záhadně - Safari.
Z hotelu jedeme tři – já a jeden manželský pár. Shromaždiště je v Sarandě, přijel pro nás neznámý řidič s osobním autem, a mně se ihned podařilo zaperlit (jak jinak).
Manželé si sedli dozadu, já vedle řidiče. Bylo horko, on pustil klimatizaci a zeptal se mne (pravděpodobně), jestli ji má nechat puštěnou, jestli to nevadí. Samozřejmě jsem přikývla.
„Jo,“ a souhlas ještě potvrdila „no!“
Řidič natáhl ruku, klimatizaci vypnul a pootevřel na své straně okýnko. Já trouba zapomněla, že albánsky se „ne“ řekne „jo“ (mnou pochopená výslovnost) a ještě jsem mu to potvrdila anglicky „nou“.
Mne i mé spolucestující to rozesmálo, ale raději jsme nikdo už nic nenapravovali. Saranda je nedaleko, chvilku to teplíčko vydržíme. Co kdybychom to zamotali ještě víc?
V Sarandě jsme přesedli do džípů. V každém bylo opět místo pro čtyři lidi včetně řidiče, takže jsme byli zase my tři uzavřená skupinka. Delegát Petr nám zopakoval náplň dnešního dne – a mohlo se vyjet.
Kolona se sestávala ze čtyř vozidel. Náš džíp byl vedoucí, a pro informaci okolním autům měl za zadním nárazníkem (či někde tam) zastrčenu albánskou vlajku, podobně jako džíp poslední. Cesta se kroutila v serpentinách nádhernou krajinou mezi horami a údolími.
Už sama nevím, kdo dal popud k hovoru. Moc bych za to nedala, že jsem to byla nejspíše já, ženská jedna ukecaná. Ale řidič byl přátelský, a tak jsme povídali. Učil mne počítat do pěti (zatím jsem to uměla jen do tří), opakovali jsme si, jak se řekne „ano“ a jak „ne“ a také názvy různých zvířat.
Protože v Albánii se naprosto běžně volně toulají po loukách krávy, kozy, koně a další „domácí“ zvířena.
Takže třeba koza je něco jako „dy“ nebo „du“, kráva „lop“ a další si už nepamatuji. Docela jsme se nasmáli, protože se řidiči – jmenoval se Jani – stále nelíbila má výslovnost. Dobře si pamatuji číslice, protože „pět“ vyslovují jako „pes“ - a zase bylo téma k hovoru a smíchu. Já mu tam štěkala, řidič počítal a ti vzadu se nám smáli. V takové pohodičce jsme dojeli na nejbližší zastávku v… a to vám neřeknu, kde. Uchovám to jako tajemství. Já si totiž to městečko do svých poznámek nějak špatně zapsala a nemůžu to rozluštit. Byl tam ale vodopád přímo v zahradě restaurace a v ceně výletu jsme měli placené jedno pití. Dala jsem si albánské pivo a udivilo mne, jak bylo dobré, já bych ho od českého nerozeznala. Pak jsem vytáhla foťák a chtěla fotit, když v tom mne napadlo se mrknout, jak moc ho mám ještě nabitý. A zděsila jsem se, objevila jsem jen jednu čárku. Já trdlo jsem to zapomněla zkontrolovat a včera na výletě do Gjiokastry jsem cvakala jeden obrázek za druhým!
Co teď? Naštěstí to jistil mobil. Ale protože má malý displej, zářilo ostré sluníčko a já na nose neměla brýle na blízko, nezbývalo mi než fotit naslepo a čekat, že aspoň něco z toho vyjde.
A jelo se dál. Teď už cesta – pokud se tomu tak dá říkat – vedla přímo divokou neobydlenou krajinou. Úzká, evidentně nijak neudržovaná silnička s ostrými serpentinami a samá díra. Podél cesty prudký spád do údolí. Parádně jsme viděli na protilehlé svahy. Házelo to s námi z boku na bok, pevně jsme se drželi všeho, co bylo po ruce, dychtivě sledovali, co se kde hýbe a zjevuje, a nadšeně to komentovali. Bylo to tak nádherné, že jsem ani necítila strach z možného pádu dolů. Jani při tom házení z džípu ztratil praporek (našli a sebrali ho v dalším džípu), a tak jsme ho pak celý výlet kontrolovali.
„Praporek? Vlajka?“
Nevím, kterému tomu slovu rozuměl, ale pokaždé přikývl, že je na svém místě.
Výlet obsahoval i dvě návštěvy v albánských rodinách. V té první jsme jako pohoštění dostali čerstvé fíky, měkký chléb našeho typu, sýr, jablka… Pak jsme si mohli prohlédnout jejich domeček. Bydleli v něm už starší lidé, dva muži a dvě ženy oblečené v černém.
Kolem nás pod stolem a po kamenné zídce pobíhaly kočky a žalostně mňoukaly. Nedalo mi to, sáhla jsem do batůžku pro svou svačinu. My totiž vyjížděli docela brzy ráno, a to můj žaludek stávkuje a odmítá pracovat. Tak jsem si u snídaně uzmula a zabalila dva chleby smažené ve vajíčku – a vůbec jsem na ně za celou tu cestu nedostala chuť. Rozdrobila jsem jeden kočkám – potvory si toho vůbec nevšimly a pořád na sebe syčely. Pak jsem na chvilku mrkla jinam, a když jsem se zase vrátila pohledem, už tam nic nebylo. Tož nevím, jestli tam kromě koček neměli i nějakého hladového skřítka.
Popapali jsme, napili se čerstvé vody, nakoupili opět svazečky bylinek a fíky a zdvihli se k odchodu. Hodila jsem batůžek na záda a v tom ke mně přišel jeden ze staříků. Podával mi kytičku čerstvé bazalky, usmíval se a něco povídal.
„Tý jo, on vás normálně balí!“ vykulil oči Petr. Asi se mu to na výletech ještě nestalo – a mně už v Albánii po druhé.
Čekala nás návštěva a oběd v rodině druhé – a pak koupání v moři. Prý na milionářské pláži. No, nevím, koupání bylo hezké a dvojlehátka měla baldachýn, ale… Tož kdo ví, jak jsou v Albánii bohatí milionáři :-)
Pak ještě návštěva jedné pevnosti, jednoho hradu, trochu povídání a historie… Bylo toho docela dost.
Vracíme se zpět do Sarandy. Pozoruji nadále okolí, už ale ani moc nepovídáme, jsme docela unavení. Jani před každou zatáčkou krátce zatroubí (místní náhrada silničních zrcadel v nepřehledných místech), v pohodě nechává přejít přes cestu babky a dědáčky, kteří nezrychlí krok, objíždí kozy, stojící na zadních nohách uprostřed silnice a okusující zelené větvičky na břehu. Už jen podle těch drzých koz si můžete udělat obrázek, jak široké tam asi byly silnice :-)
Přemýšlela jsem, jak se tady ta zvířata mají. Můžou si, kam chtějí, pasou se, kde chtějí! Mají tu i toulavé psy, ale nejspíš je ze soucitu krmí, protože nejsou nijak extra vyhublí …..... prásk!
Třeštím oči, kolem mne je hrozitánský rachot. Vybuchla bomba? Až po chvíli jsem si uvědomila, že se celé osazenstvo auta (kromě mě) hlasitě směje. Prostě a krátce - padla mi hlava a Janiho nenapadlo nic jiného, než mne plácnout přes koleno. Já leknutím málem prolítla čelním sklem. Poměrně mladý chlap v muslimské zemi si dovolil ženu plácnout přes koleno? No, oblečenému kolenu to neublížilo a já z toho také nemám žádné psychické trauma, ale už když musel, mohl ještě chvilku počkat. Na mne totiž zrovna někdo mluvil. Nějaká známá postava se usmívala a cosi milého mi povídala. Jenomže já v té krátké chvilce nepoznala, kdo to je, ani nevím, jestli to byl muž či žena. Natož abych stačila rozumět, co mi to hezkého říká. Ach, Jani, Jani… !
Jani opět krátce zatroubil, vjel do zatáčky – a ostře dupl na brzdu. Před námi stál napříč cesty, uvázaný na tenoučkém delším provázku, černý kůň a upřeně hleděl za svým pánem, jenž zrovna na protější straně vcházel do hospody.
Bylo to tak nečekané, že jsme se zase všichni hlasitě rozesmáli.
„To je Albánie,“ rozhodil rukama v čitelném gestu Jani. Pak objel koně a pokračovali jsme dál.
S blížícím se večerem a ustupujícím vedrem se zřejmě místní zvířata vydala na pastvu, a při přemisťování se z místa na místo se jim šlo po silnici lépe než v nerovném terénu okolo ní. Další kozy stály na zadních, ovce bečely na chodníku (pokud tam byl), koně se pásli na loukách a proti nám šla kráva. Fakt, nekecám a nevymýšlím si. To jsme zase vyjeli se zatáčky – Jani netroubil, tahle byla mírná – a jedna kráva šla po bílé čáře proti nám, druhá stála za ní a čučela. A ještě bylo v protisměru auto.
Protože jsme tam byli první, jel napřed Jani, až pak stojící krávu objel ten druhý. Co se stalo dál, nevím, možná tam ta kráva stojí dodnes.
Řeknu vám, já, v denním režimu tak typická sova, jsem ten večer šla do postele před desátou. Ani to večerní vínečko jsem si nedala.