Příliš hodní lidé lezou druhým na nervy
Ilustrační foto: ingimage.com

Příliš hodní lidé lezou druhým na nervy

21. 10. 2019

Nikdy neříkají ne. Nehádají se. Než by něco koupili sobě, raději obdarují druhé. Vyjadřují zájem, účast. Když někdo z jejich blízkých onemocní nebo se ocitne v nouzi, okamžitě spěchají pomoct. Mají ty nejlepší vlastnosti. Přesto nebývají oblíbení, úspěšní, milovaní. Jsou totiž příliš hodní. 

To je moc hodná holka, té se drž. Když tuto větu řekne někdo z rodičů synovi, může si být jistý, že ten si ji přeloží nějak takto: Takže je nudná, tuctová, pryč od ní.

„Naše babička je prostě moc hodná, tak hodná, až se to nedá vydržet,“ to jsou slova dvacetiletého Petra, kterému rodina nadává, že svou babičku málo navštěvuje. Jenže pro něj je každá návštěva utrpením. Popisuje je takto: „Nejdříve dostanu ukrutně mastnou polévku, přestože jsem babičce několikrát slušně naznačil, že polévky nemám rád. Pak dostanu mastnotou polité knedlíky a nějakou těžkou omáčku. Nechci to jíst, nechutná mi to, ale přemůžu se. Pak přijde na řadu buchta. Nejhorší následuje poté, to se mi babička snaží nacpat nějaké peníze. Sama žije velmi skromně a vše, co jí po zaplacení nákladů na bydlení zbude, podstrkává nám vnukům. Je nám to všem trapné a ty peníze nechceme. Mnohdy dělá scénu ještě na chodbě. Jednou mi ve dveřích dávala na cestu krabici s nanukovým dortem a odmítala pochopit, že nechci jet z Liberce do Prahy ve třicetistupňovém vedru s nanukovým dortem. Ona je tak hodná, až mě to ničí.“

Britská lektorka sociální psychologie Juliet Wakefieldová zkoumala, čím to je, že někteří lidé mají pocit, že musí neustále někomu pomáhat, starat se o druhé, obětovat se.

„Mnohdy se stává, že se tito lidé tak oddají pocitu, že musejí něco dělat pro druhé, že se tím takzvaně přetíží. Nepochybně je možné být až příliš hodný a časem se někdy ukáže, že je to pracné a vyčerpávající. Problémem je, že ti příliš hodní lidé si to jsou málokdy schopni připustit,“ uvedla. Existuje pojem patologický altruismus, který se týká lidí, kteří se tak snaží pomáhat jiným, až jim tím ubližují. „Známe případy, kdy někdo koupí svému morbidně obéznímu příbuznému sladkosti, jen proto, aby se mu zavděčil, aby byl na něj takzvaně hodný,“ uvedla psycholožka Barbara Oakleyová. „Podobně se chovají rodiče, kteří píší za své děti úkoly, aby nedostaly špatné známky, případně kryjí jejich lumpárny. Týká se to lidí vysokého věku, kteří na svůj úkor finančně podporují mladší příbuzné. Může to být i chirurg, který trvá na operaci, která už pacientovi nepomůže,“ vysvětlila v jedné ze svých prací na toto téma.

Je prokázáno, že tento typ lidí se cítí být velmi spokojen, ba přímo šťasten, když je přesvědčen, že někomu pomohl. Potíž je v tom, že o tom někdy není přesvědčen ten, komu byla pomoc určena. V jednom brněnském domě se nedávno odehrávala tato situace. Jedna z obyvatelek, sedmdesátiletá Milada, onemocněla a téměř přišla o zrak. Pro její sousedku to byla vzrušující událost. Každý den na ní ráno zvonila s tím, že kontroluje, zda je v pořádku a zda něco nepotřebuje. Po třech dnech jí oznámila, že se rozhodla, že si ji nastěhuje do svého bytu a bude se o ni starat. Milada říká: „Ona to nepochybně myslí dobře, ale neuvěřitelně mi leze na nervy. Jsem v obtížné situaci, příbuzní mi pomáhají, učím se vše zvládat. Nechápu, proč bych se měla stěhovat k bábě, se kterou se vůbec nepřátelím, která jen všem mluví do života. Ona se pořád o někoho stará, pořád někomu říká, co má či nemá dělat. Svou péči mě otravuje. Pořád mi něco nosí. Vnucuje mi ovoce, nanuky, je jako posedlá. Není to k vydržení. Jenže když to někomu vyprávím, každý řekne: Ale vždyť ona je hodná.“

Často se říká, že hodný rovná se blbý. Tak to si hodní lidé opravdu nezaslouží. Bohužel to pořekadlo částečně vystihuje fakt, že lidé mnohdy se svou dobrotou plýtvají. Zaměřují ji tam, kde o ni vlastně není zájem, kde není potřeba. Místo toho, aby činili dobře tomu, komu chtějí, tak mnohdy dělají dobře především sami sobě. Mají třeba uspokojení z toho, že se u nich vnouče najedlo, ale odmítají si připustit, že jedlo neochotně a poté, co ho do jídla neustále pobízeli. Výsledek: Proč ke mně moje vnoučátka chodí tak málo, když jsem na ně tak hodná?

Hodnocení:
(5.1 b. / 22 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zuzana Pivcová
Já myslím, že úplatek se dává předem, aby za to byla lepší služba. Pokud se někdo rozhodne dát odměnu, tak až dodatečně, za něco vykonaného, co se mu zamlouvalo. A přitom toho dotyčného, koho odměňuje, třeba už víckrát neuvidí, takže by se na něj mohl "vykašlat".
Libor Ptáček
Danko, dobře jsi vystihla rozdíl mezi úplatkem a pozorností - odměnou. Pokud si to někdo zaslouží, rád taky něco věnuji, ale většinou jsou to takové hezké drobnosti, ale vždy .. až po.
Danka Rotyková
Já asi nejsem moc hodná, je mi trapné ještě dnes ve 2019 dávat bonboniéry a kafe. Jediné, co uznávám, je pěkná kytice, kterou poděkuji například zdravotní sestřičce za to, že jsem k ní chodila na injekce obden celý měsíc a vždy byla velmi milá a citlivá. Zdá se mi, že to je minimum, čím mohu poděkovat. Rozhodně to není podlézání, to nesnáším.
ivana kosťunová
Libore, a do které sámošky si mám jít pro bonboniéru ? Třeba budu mít štěstí. :))
Jana Šenbergerová
I tady platí, že všeho moc škodí. :-)
Hana Rypáčková
To Liborovo vysvětlení sedí. Nejsou ale jen hodní, ale taky vlezlí až "kanagon". Umím se bránit a řeknu všechno na rovinu. Nemusím pak buchtama krmit kachny. (Můj kamarád je dostává od sousedek , přesto, že je nejí).
Libor Ptáček
Cituji: vždy kupuje jako dárek bonboniéru, lahev, kávu. * Ale ti doktoři to nedají znát, pacientce se věnují, a proto že takovýchto věcných darů mají spoustu, jeden z nich se domluvil s místní cukrářkou a ta nerozbalené „dárky“ včetně lahví tvrdého uváděla zpět do oběhu. Jen se ona nebo od ní kupující občas divili že jsou přibaleny i peníze.
Zdenka Jírová
Mám přítelkyni, která si dárky a nejrůznějšími pozornostmi kupuje přízeň a lásku svých přítel. Když jde na běžnou prohlídku k zubaři, či ke svému obvodnímu lékaři, vždy kupuje jako dárek bonboniéru, lahev, kávu. Pak vypráví , jak k ní jsou všichni milí. V restauraci dává neobvyklé spropitné. Přitom nemá velký důchod a šetří pak na sobě v jídle. Když se ptám, proč to dělá, říká, že je na to zvyklá.
Zuzana Pivcová
Během života se mi ten pojem "hodná" poněkud měnil. Být hodná jako dítě znamenalo nezlobit ve škole, neodporovat rodičům, splnit zadané úkoly. V pubertě a postpubertě to zase hlavně bylo netoulat se někde pozdě, nezadat si s žádným klukem, nezkoušet pít či kouřit. Pro kluky a muže ovšem být hodná znamenalo být nezajímavá buchta, která nerajcuje. V dospělosti tak nějak obecně - nepouštět se do sporů, vpodstatě nechat si vše líbit. Ještě dnes, když mi někdo řekne, jak jsem hodná, cítím v tom tenhle podtext. Škoda, že se často původní význam slova takhle přetvoří.
Dana Puchalská
Článek je dobře napsaný. Ale fakt jsem se pobavila při představě jak Libor rozdává dort. To nemá chybu, už vidím Libora P. jak se táhne s dortem a za ním hejno malých dětí. Až budeš mít tyhle samaritánský choutky, ozvi se. Vezmu kameru a bude to. :-) :-)
Věra Ježková
Souhlasím s Jitkou H. a Irenou. Libore, nelze být diplomatický denně 50 let. (Moje zkušenost s maminkou.)
Libor Ptáček
A prosím: buďte trochu shovívaví. * Až vám bude babička na cestu vlakem vnucovat polárkový dort, tak si jej s radostí vezměte, babičce hezky poděkujte a dejte jej prvnímu ciká..ti co potkáte. Babička bude mít radost, vy se vyhnete problémům ve vlaku a to dítě a jeho rod na vás nikdy nezapomenou...Tak že trochu diplomacie.
Jana Hošková
Tak jsem se docela zasmála ! A nejvíc tomu hodnému chirurgovi, který trval na operaci, i když věděl, že nepomůže... Jinak souhlasím s panem Ptáčkem a prosím: buďte trochu shovívaví. Nebo snad je lepší být zlej, lakomej a nikomu nepomoci ? :-)) :-))
Anna Potůčková
Napíšu to stejně jako to napsala Irena M. Všeho s mírou......všeho se člověk jednou přejí
Libor Ptáček
Tato vlastnost se týká převážně starých lidí co prožili válku, koncentrák a třeba i kolektivizaci a PTP, vládu KSČ, bídu a hlad a to se všemi důsledky. Tenkrát tyto vlastnosti zachraňovaly životy. Pokud mohu dát a mne to neohrozí, třeba tím i zachráním život. Jinak je to už od „pravěku“ velice žádaná vlastnost co zachraňovala rody i celé populace. Ale, není to chyba těch dárců ale celé dnešní společnosti co toto nedokáže akceptovat a ocenit. Samozřejmě, všeho s mírou a buďte na ně trochu shovívaví a snažte se je pochopit. Všímáte že se to týká většinou žen jako udržovatelek rodu?
Irena Mertová
No - všeho s mírou :-)
Jitka Caklová
Už jako malé holce mi rodiče říkali, "jednou z tebe něco velkého bude, jen jestli tě něco malého nesežere". Kolikrát já už si na to, v úctě k rodičům, vzpomněla :-) :-)
Jitka Caklová
Článek nehodnotím, protože mnohdy ani nevíme, jak v bezradnosti sami se sebou, dokážeme ranit druhé, aniž bychom o tom měli tušení.
Jitka Hašková
Výborný článek. Takové lidi nazvala Jitka Vodňanská "Pachatelé dobra". Mě se tento výraz velice líbí, takže ho sama používám. Setkávám se s tím i zde na portálu, že mnozí lidé radí, aniž by je někdo o to požádal.