Skryté výčitky. Zdroj sporů mezi generacemi
Ilustrační foto: ingimage.com

Skryté výčitky. Zdroj sporů mezi generacemi

14. 9. 2019

Dvacetiletá Jana začala odmítat navštěvovat svou babičku. Dříve k ní chodila ráda. Vyšlo najevo, že už nezvládá skryté výčitky typu: Já chápu, že na mě nemáš čas. Ne, nic nepotřebuju, nějak to zvládnu, co mi zbývá. Jo, děvenko, i ty jednou poznáš, co je stáří, ale neber to tak, že si stěžuju...

Nenápadné, skryté výčitky a citové vydírání bývají součástí řečí mezi seniory a jejich mladšími příbuznými. A jsou důvodem neshod, nepochopení, odcizení.

Jana přiznává, že už není schopna snášet mrzutou náladu své šestasedmdesátileté babičky Kateřiny. Ta je tři roky vdovou a čím dál více je fixována na rodinu svého syna. Tedy na syna, jeho ženu, jejich dceru Janu. Kateřina považuje za samozřejmost, že s nimi každý víkend vyráží na chatu za Prahou. „Naši před dvěma týdny babičce řekli, že mají na víkend pozvánu na chatu návštěvu, přátele táty z práce. Babička to nepochopila jako oznámení, že ji tentokrát nevezmou s sebou. Začala radostně plánovat, co tam pro návštěvu bude vařit. Byla to trapná situace. Máma jí pak řekla, že to mysleli tak, že by ji rušili a že by se tam všichni nevešli. Babička se strašně urazila. Přitom s námi tráví Vánoce, Velikonoce, všechny svátky, vzali jsme ji i na týden k moři,“ vypráví Jana.

Nejvíce jí vadí, že babička považuje častý kontakt s rodinou za samozřejmost. Ví, že mnozí lidé se tak často s prarodiči nestýkají. „Není to tak, že bychom proti ní něco měli, ale každý přece potřebuje občas klid, být sám. Vidím na našich, že jsou unavení z práce, potřebovali by soukromí, ale babička pořád mluví, něco organizuje, do všeho se hrne. Nejhorší je, když říká: Vy si se mnou vůbec nepovídáte, s vámi není žádná zábava,“ říká Jana.

Podobný případ řeší i v jedné ostravské rodině. Také jde o babičku vdovu. „Má pocit, že jí neustále máme vytvářet program, neustále s ní být v kontaktu. Když to tak není, je uražená. Třeba nám pak nezvedá telefon. My tam jedeme, protože máme o ni strach. Ona otevře a řekne: Co by se mi stalo? A i kdyby, vždyť by to každému bylo jedno,“ vypráví snacha dotyčné ženy.

Fixování se na rodinu je poměrně častý jev, který provází stárnutí. Někteří senioři se cítí být osamělí, nejistí, zesláblí a rodina je pro ně jediným jistým bodem ve světě, kterému přestávají rozumět.

„Řada seniorů se cítí osamělá. Osamělost se nejčastěji projevuje poté, co někdo ztratil partnera. Je řada ovdovělých žen, které se poté začnou více fixovat na svou rodinu,“ uvedla psychiatrička Tamara Tošnerová.

„Mladí lidé si velmi často vůbec nedovedou představit, jak hodně osamělí se někteří senioři cítí. Mnozí celé dny s nikým nepromluví, pokud žijí sami. Senioři jsou ohroženi sociálním vyloučením. Nemálo z nich má pocit, že mladí lidé jimi pohrdají, že je vnímají jen jako někoho, kdo zabírá místo v tramvaji, případně za přítěž, která společnost stojí peníze. Senioři tak mají pocit, že žijí ve světě, který patří mladým, a cítí se v něm sami a ztraceni,“ míní Jakub Carda, který vede obecně prospěšnou společnost s názvem Společně.

A ještě jedna citace, i když z doby poněkud dávnější, ale dokazující, že v tomto směru se nic moc nemění. Toto uvedl počátkem dvacátého století jeden ze zakladatelů novodobé české medicíny profesor Josef Thomayer: „Kdo déle žije, ztrácí přítele za přítelem. Stoletý má kolem sebe jen někoho příbuzného nebo placenou služebnou osobu, která nejednou ze svého starce šašky si tropí. Po stránce společenské se tedy stoletý člověk málokdy má dobře. Zbývají mu jen upomínky na lepší časy.“

Vědci z Univerzity v Michiganu zkoumali pocity jedenácti tisíc lidí starších padesáti let. Došli k závěru, že u těch, kteří se se svými příbuznými stýkají aspoň třikrát týdně, mají o téměř polovinu nižší riziko rozvinutí deprese. A čím jsou lidé starší, tím více u nich stoupá potřeba se se svými mladšími příbuznými vídat. Telefonování či mailování s dětmi či vnuky přitom k nižšímu riziku vzniku deprese nepřispívá, senioři potřebují osobní kontakt. Vyrůstali totiž ve světě, ve kterém ještě osobní kontakty bývaly běžné.

Problém je v tom, že každý si pod pojmem osobní kontakt představuje něco jiného a má ho jinou potřebu. Někteří lidé jsou sami spokojeni a bohatě jim stačí, když je jednou za měsíc navštíví děti či vnoučata nebo si s nimi sem tam někam vyrazí. Vyhovuje jim, že o sobě vzájemně vědí, ale nepotřebují si každý den telefonovat, natož se vídat. Jiní jsou nešťastní, když jim dva dny nikdo nezavolal. Pod pojmem kontakt s rodinou si představují společné trávení víkendů, společné obědy, výlety, návštěvy několikrát do týdne. A pak z jejich úst vycházejí skryté výčitky:

Ne, nevadí, že nemůžete přijít, já jsem zvyklá být sama.

To je jasné, že jedete na víkend pryč, ani by mě nenapadlo, že byste trávili víkend se starou bábou jako jsem já.

Co bych jako měla potřebovat? Ne, opravdu nic nechci, nebudu vás obtěžovat žádným přáním.

Tak vám to nechutná. No dobře, příště se nebudu vnucovat, nic už vám nosit nebudu.

A co jste dělali o víkendu? Aha. No já byla v tom vedru doma, kde bych asi tak mohla být?

Děti, já už se tak těším, až zase strávíme příští prázdniny společně dva týdny na chatě. Budu se na to těšit celý rok. Představte si, že děti od sousedky s ní letos na chatu nejely, místo toho byly dva týdny u moře. No, to bych nepřežila, kdybyste mi něco takového udělali.

Hodnocení:
(5.1 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
Velmi složité období, osamělé stáří a pocit že o člověka nikdo nemá zájem jenže také někdo se moc fixuje na rodinu a vlastně se z něho stává sobec. Děti i vnuci potom k němu neradi jezdí , je těžké najít takovou střední cestu aby byli staří rodiče spokojení a ti mladí a vnuci měli také své soukromí .Kdysi jsem kdysi četla -své děti miluj , vychovej a když dospějí musíme je propustit do světa ,nejsou náš majetek. Jedna věc je jistá , nikdo nevíme když se dožijeme vysokého věku jací budeme, záleží to na mnoha okolnostech ,zejména zdravotních.
Petr Burda
Maminka je vdova, celý život manuálně pracovala. My bydlíme nedaleko, takže chodíme každý den nakrmit králíky, psy, slepice - jak říká ona. To, že bychom se bez králíků obešli, slepice stačí obstarat dvakrát v týdnu a psi tam jsou jako ochrana před podomními obchodníky už nebere. Protože nechceme obdělávat zahrádku (1000 m2 - ano, tisíc) podle ní. Dva roky mě přesvědčovala, že kolem záhonů mají být "stružky" (no, spíše zákopy). Argument, že se pak bude ona na záhonky špatně dostávat, že je to na zlomwní nohou ... nebrala. Když tomu h...o rozumím a jsem líný - tak jsem kapituloval a vykopal 30 cm hluboké i široké "stružky". Hned za rok tam ty jámy vadily, protože my nechcem na zahrádce nic dělat, je to potřeba každý týden vyplít ... a já jsem líný to zaházet, aby tam ona mohla - a přitom stačí do "jamek" dát posekanou trávu (past na mamuta je proti tomu nevinné zařízení). Tak jsem přivezl dva kubíky hlíny a zaházel. Ale pořád se jí vyhýbáme, nechceme jí pomáhat ... No nic, psychofarmaka to vyřešila. Ne u maminky, beru je já - sice si pamatuji, ale je mi to jedno. Ona má prášky na tlak, na srážlivost, na dýchání ...
Zuzana Pivcová
Naše maminka zemřela mladší než jsem nyní já. Od našich školních let už nás vychovávala jako vdova. Nám a své staré matce víceméně obětovala svůj zbývající život. Nikdy nám nevyčetla, že bychom byly nevděčné nebo si jí málo hleděly. Byla šťastná, že jsme i při finanční tísni vystudovaly. Jen jí bylo trochu líto, že se nedočkala vnoučat. To jsme vycítily, ale výčitka nezazněla.
Zdenka Hillová
Nikdy nikdo neví jak se bude chovat jak zůstane sám můžeme si říkat teď co chceme ,ale každý jsme jiný to se pak ukáže co a jak až to nastane(plánovat si můžeme ,ale je tu to ale )
judita lišková
Starý člověk se může často cítit sám. Ale ne všichni trpí samotou...naopak, rodina se snaží, ale jim to je málo a často jim není vhod, že věci nejdou podle nich. Nezájem o starého člena rodiny je hrozný, takový člověk se cítí nejen sám, ale je i osamělý - ve své duši. Též chápání, že ti druzí potřebují mít čas taky pro sebe, neberou a stěžují si...někdy hodně mazaně. Tak si kolikrát říkám, že se bojím toho, abych jednou zbytečně nezatěžovala členy rodiny, kteří mi budou věnovat normální a přiměřenou pozornost, s něčím pomohou a nebudu jim vadit. Budou přece chtít taky žít svůj vlastní život a já to budu s to je chápat respektovat. Ale člověk nikdy neví, co s ním udělá vlastní myšlení...případně nemoc.
Jana Šenbergerová
Mám takovou zkušenost, že je to většinou problém lidí, kteří celý život "obětovali" práci a rodině. Pak očekávají, že jim to bude rodina v plné míře vracet, vždyť kvůli ní ani nežili svůj život. Moje maminka znala jen práci a rodinné starosti. Když zůstala sama, nedokázala žít svůj život. S mou sestrou si moc nerozuměly a já bydlela příliš daleko. Neměla přátele, neměla koníčky. Chápala jsem to, ale pomoci jí proti jejímu přesvědčení nešlo. Dokud se mohla starat o děti mého bratra, cítila se potřebná. Jakmile vyrostly, ztratila možnost seberealizace. Zemřela v mém současném věku, takže docela mladá.
Daniela Řeřichová
Souhlasím s paní Vlčkovou. Nedobrovolná samota ve stáří je opravdu velmi stresující. I když má člověk zájmy, aktivity a přátele, napořád mu bude chybět blízký člověk, s nímž se o všechny vjemy dělil. Empatická rodina tu proto hraje velkou roli. Samozřejmě nemám na mysli extrémy, kdy se starší člověk chová sobecky.
Adéla Vlčková
Svoji maminku jsem pochopila až když už stárnu. Oproti ní mám ale ještě stále manžela a doufám, že ho budu mít ještě dlouho. Stáří je velká osamocenost a děti , natož vnoučata, toto nechápou a ještě neví, že je to bude také čekat. Chce to jen trochu pochopení a věnovat svým starým rodičům část toho, co sami jako děti od svých rodičů dostali.
Danka Rotyková
Paní Dano, jako byste mluvila o mé mamince. Já si jen myslela, že to nebude tak gradovat, ale nedivím se, bude jí za chvíli 90. Snažím se s ní denně mluvit o vztazích, všechno chápe, ale za chvíli jede po svém. Jen k tomu nemám tu kamarádku, která by měla náladu to se mnou rozebrat, abych se zbavila napětí. Jednou za čas by to šlo, ale ... Kdyby se jednalo o dítě, je to asi jednodušší.
Ján Zábranský
Výborný článok. Po narodení sa človek pripravuje do života, škola, práca rodina.. ale no odpoludnie života vačšina zabúda, pričom by aj táto fáza života potreboval prípravu. To čo sme sa naučili v aktívnom živote už v podvečer života použiť nejde. Ja som s potešením prijal že s vekom možem byť nezávislý, slobodný, sám sebe režisér a scenárista. Stretávam podobných ludí ako babička v článku, ktorí nedozreli pre svoj vek, pre rodinu je to často vačšie bremeno, než nemoc.
Dana Puchalská
Perfektní článek. Mám kamarádku, jejíž maminka (86 let) toto podle ní "úspěšně"-jak jinak praktikuje. Je to fakt na hlavu. A přitom má od ní první poslední. Někdy se chová jako malé dítě. Vím, co to je, pomáhám jí. Ještě před 16 lety nebyla sama, ale pak ji partner zemřel. Ale dokud byla ještě víc pohyblivá, nebylo to tak děsné. Občas si myslíme, že se chová jak malé rozmazlené děcko.