Nemůžeš být pořád sám. Musíš jít někam do společnosti. Měl by sis najít nějakou přítelkyni. Co ty tak vlastně o víkendech děláš? Tyto věty slýchává jednašedesátiletý Petr od svých kolegyň v zaměstnání. Pracuje jako ostraha v nákupním centru, takže většinu jeho kolegyň tvoří prodavačky, tedy ženy. Petr vypadá dobře, cvičí, takže pro mnohé je objektem jejich zájmu. Petr totiž žije sám. Je přes dvacet let rozvedený, nemá přítelkyni, nemá děti, nemá rodiče, nemá sourozence. Má jen psa.
„Vím, že ženské nechápou, proč jsem sám. Pořád mají různé narážky, vyptávají se, občas mě zvou na nějaké akce. Mají pocit, že když je člověk sám, je chudák, který trpí. Jenže já žiju nejlepší období života. V posledním vztahu jsem se trápil, žena byla hysterka, pořád jsme se hádali. Předešlý vztah taky za nic nestál. Nejsem typ na manželství, samota mi vyhovuje,“ tvrdí Petr. Má rentu z doby, kdy pracoval jako horník, k tomu slušný přivýdělek jako člen ostrahy. Takže si dvakrát do roka dopřává dovolenou u moře. „A vždycky slyším: To tam jedeš sám? Není ti tam smutno? Co tam děláš? A já odpovídám, že smutno mi tam je akorát po mém psu, kterého mi v té době hlídá soused. Jezdím na řecké ostrovy, na které zatím nepronikl turistický ruch. Toulám se, půjčím si vždy motorku, jezdím na odlehlá místa a je mi skvěle. Nevím, proč lidé nejsou schopni pochopit, že někomu je prostě samotnému dobře, a pořád to řeší,“ vypráví.
Podobnou zkušenost má jednasedmdesátiletý Bohumil. Nikdy se neoženil, z jednoho vztahu má syna, který žije ve Spojených státech. „Třikrát jsem tam za ním byl. Dokonce mi nabídl, abych se tam přestěhoval, ale já jsem spokojený tady. Cítím, že si lidé myslí, že jsem osamělý. Sousedky mi pořád nabízejí nějaké koláče nebo štrůdly. Já sladké moc nemusím. Ženy si zřejmě myslí, že když muž žije sám, trpí hladem. Je to právě naopak. Mám slušnou penzi, bydlím ve vlastním, takže si můžu dovolit koupit si, na co mám chuť. Můžu udržet i svou malou chatu, na kterou moc rád jezdím. Občas si zajdu do hospody na pivo, občas si vyrazím na nějaký výlet do hor. Klidně se dám do řeči s cizími lidmi, se kterými se potkám třeba na nějaké horské chatě. Ale nepotřebuju mít přátele, lidi, se kterými se vídám často, se kterými něco rozebírám, kterým se svěřuju. Vlastně bych s nimi neměl o čem mluvit. Životy jiných lidí mě nezajímají, drby mě nebaví, to raději jdu sám lesem a mlčím,“ vypráví. Jeho syn se v Americe přitom trápí tím, že tatínek žije smutný život. Myslí si, že je osamělý, a proto nešťastný.
O single žijících seniorech se v poslední době hodně mluví a píše. S tím, jak se lidé dožívají vyššího věku, osaměle žijících lidí přibývá. Z průzkumu společnosti Eurostat vyplynulo, že každý sedmnáctý obyvatel Evropy nemá ve svém blízkém okolí nikoho, s kým by si mohl popovídat o běžných věcech nebo je v případě potřeby mohl požádat o radu či o pomoc. Průzkumů na toto téma v poslední době proběhla řada. Například ten, který dělal Červený kříž, ukázal, že čeští senioři se bojí samoty ze všeho nejvíc. Většina z nich uvedla, že než představa, že žijí sami a nemají se s kým stýkat, je pro ně přijatelnější smrt. Zkrátka, že by raději zemřeli, než ve stáří žili osaměle.
V mnoha lidech pak takové údaje vyvolávají pocit, že být sám je to nejhorší, co člověk může potkat. Jistě, žít sám ve vysokém věku a v nemocech, které způsobují, že si člověk nemůže zajít na nákup nebo na procházku, je velmi těžké. Stejně těžké je žít sám v domově pro seniory, ocitnout se v naprosto novém prostředí a nemít tam nikoho blízkého. Jenže zároveň spousta lidí žije ve vyšším věku sama a vůbec se necítí být politováníhodnými chudáky. Protože jsou spokojení, neví se o nich, svůj způsob života neprezentují, nemluví o něm. Takže pak v lidech vzniká pocit, že být sám je strašné, jenže ono to strašné vůbec nemusí být. Zejména muži tvrdí, že to strašné není vůbec. Naopak.
„Když se proberu mými předešlými vztahy, byl to průšvih za průšvihem. Samozřejmě jsem na tom měl svou vinu. Nakonec jsem našel fajn ženskou až po čtyřicítce. Strávili jsme spolu pěkných deset let, pak zemřela při autonehodě. Dlouho jsem se z toho vzpamatovával,“ vypráví pětašedesátiletý Martin. Od té doby žije sám na sídlišti v centru Ostravy. Občas navštíví svou dceru v Praze. „Ale vždycky se pak těším domů. Mám své rituály, nikdo mi do ničeho nekecá. Nedovedu si představit, že bych si do života pustil novou ženu, i když mi pořád kdekdo radí, ať se s někým seznámím. Nechápu, proč. V mém věku už sex nepotřebuju. Nechci ani vyrážet na výlety, na dovolené, do společnosti. Není mi smutno. Nechce se mi s nikým večer konverzovat, přizpůsobovat se, měnit zvyky. Tak nechápu, proč bych si měl hledat ženu. Jen proto, že mi všichni říkají, že je špatné být osamělý? Já nejsem osamělý. Já prostě žiju sám,“ říká.
Z různých průzkumů vyplývá, že ženy nesou samotu obtížněji. Potřebují si více povídat, rády chodí do společnosti a často si myslí, že nový vztah by jim přinesl nové možnosti. Muži, kteří ve vyšším věku žijí sami, mnohdy uvažují přesně opačně. Bojí se, že by jim nový vztah narušil jejich zvyklosti, jejich pohodu.
